K tomu, aby vzniklo kvalitní dílo ve veřejném prostoru, není nutný ani dobrý důvod, ani vhodná příležitost. Důvody se většinou nedají zpochybnit, o to hůř se ale pak kritizují nepovedené monumenty, které nelze přehlédnout.
V Praze v posledním desetiletí nebylo postaveno mnoho pomníků - většina z nich ovšem postrádá úroveň, o nadčasovosti nemluvě. K velké škodě města jsou ty nejméně povedené objekty na nejviditelnějších místech a prošly dokonce soutěžemi s odbornými komisemi.
Teprve nyní, při příležitosti založení Památníku ticha na bývalém pražském nádraží Bubny, vznikl jeden z nejpůsobivějších a nejsmysluplnějších monumentů 21. století. Památník sochaře Aleše Veselého, představený minulý týden, je vlastně teprve ideou - objekt byl původně zamýšlen jako "základní kámen".
Veselého Brána nenávratna, dvacetimetrová železniční kolej i s pražci směřující přímo k nebi, má dlouhý příběh. Umělec z židovské rodiny v dětství bydlel nedaleko bubenského nádraží. Za války viděl z okna domu na shromaždiště v místech nynějšího Parkhotelu v Holešovicích, odkud Židy odváděli na nádraží a deportovali do koncentračních táborů. Tudy prošli také Veselého otec i sestra, kteří se naštěstí vrátili zpět.
V 50. letech absolvoval Aleš Veselý Akademii výtvarných umění a v 60. letech patřil k mladým progresivním autorům, kteří měli úspěch i na zahraniční scéně. Tehdy se neustále vracel k myšlence, jak s osudovým místem spojit tichý umělecký komentář.
V roce 1968 vytvořil Veselý na sympoziu ve Vítkovických železárnách monumentální ocelovou sochu Kadiš (modlitba za otce), kterou se mu ale nepodařilo nikde umístit, a na počátku 70. let, kdy se sochař ocitl na seznamu neoficiálních umělců, si objekt odvezl na zahradu svého ateliéru ve Středoklukách.
Až v roce 2013 při první prezentaci budoucího Památníku ticha na nádraží Bubny se měla socha přivézt na osudové místo. Zabránily tomu povodně.
Vize symbolické "brány" v místě shromaždiště zůstávala otevřená, autor čekal na svou chvíli. Ta přišla, až když vznikl projekt Památníku ticha, a Veselý byl osloven, zda by nezapůjčil právě Kadiš.
Leoš Válka, ředitel pražského Centra současného umění DOX, který se podílel na organizaci financování první etapy památníku, upozornil na to, že pouhý základní kámen ještě neexistujícího památníku na opuštěném nádraží by nebyl vidět, proto se na místě musí vztyčit monument. A tak si vhodná chvíle našla Aleše Veselého, snad jediného českého autora monumentů, jež jsou paradoxně rozesety po celém světě, nikoli v Česku.
V konceptu ještě figurovalo pomyslné schodiště do nebe, nádraží si však vyžádalo formu kolejí. České dráhy našly historické kusy kolejí i pražců a tak vzniklo autentické dílo, jehož záměrné zkreslení perspektivy evokuje mnohem delší cestu vzhůru.
Dvacet metrů vysoký pomník upevněný v těžké kovové konstrukci je vysoký jako pětipatrový dům a poutá pozornost z velké dálky. Navíc je formálně velmi čistý, výmluvný a přitom mlčenlivý.
Sochař na něm pracoval dva měsíce v hale Metrostavu v Počernicích a trochu se obával, jestli to nebude příliš "velké divadlo". Ukázalo se však, že umělcova intuice je v případě monumentů správná. Vypadají vždy robustně i křehce zároveň, vytvářejí dojem lability a porušování fyzikálních zákonů. Jejich příběh je jasný, bez dalších spekulací.
Zdaleka viditelný signál, memento mori, bude lidem připomínat, že historie je může poučit o tom, co se jim děje dnes. Památník ticha nemá být pouze vzpomínkou, ale poselstvím o hrozbě "mlčící většiny".
