Je to neradostné vyprávění, procházka údolím stínů, odkud nevede pěšina vzhůru. Cesta do pekla bývá dlážděna dobrými úmysly, říká se. Kam potom vede cesta, kterou provázejí úmysly zákeřné a pokřivené?
Autorka staví příběh po vzoru antické tragédie. Na počátku stačí málo, v podstatě jen jedna lež, respektive přítomnost v domě plném lží jiných lidí, a vše už se zdá neodvratné. Vypravěčkou je školačka,"cácora", jak ji titulují matka i babička, avšak už jako dospělá. Tento odstup autorka občas opustí a vypráví bez pozdějších dospěláckých zkušeností, přímo očima tehdy devítileté holky.
Alena Mornštajnová bývá silná v propojení malých osobních příběhů s velkými dějinami. Román Hana z roku 2018, kterým ve zralém věku prorazila, zachycuje holokaust a epidemii břišního tyfu v jejím domovském Valašském Meziříčí v polovině 50. let minulého století. Předloňská próza Listopád je pak dystopií spekulující, jak by se vyvíjel osud Československa, kdyby komunisté v listopadu 1989 potlačili protesty.
V jiných dílech se ale Mornštajnová soustřeďuje výhradně na niterné rozpoložení hrdinek, stejně jako v novince. Ano, časově je Les v domě primárně zasazen na přelom milénia, spisovatelka zmiňuje například ničivé povodně, roli ve skladbě zápletky ale sehrává spíš absence mobilů či sociálních sítí. Pokud už dospělá "cácora" pátrá po někom z rozklížené rodiny, využívá toho času populární stránku Spoluzaci.cz. Respekt k dobovým reáliím je u Mornštajnové konstantou.
Zatímco dříve byla v poměrně útlé knize ochotna předestřít vývoj několika generací, dvě třetiny Lesu v domě sledujeme každodenní život hrdinky či antihrdinky zhruba v době, kdy chodí do třetí třídy. Teprve časový skok na střední školu a do pozdějších let vyprávění zrychlí. Škoda, že to nepřišlo trochu dříve.
Mornštajnová nenapsala thriller, byť zápletka je dostatečně temná. Věrohodně vykresluje podhoubí, z něhož se tvoří pokřivená osobnost hlavní postavy. Někdy je mírně zdlouhavá, přesto dokáže udržet čtenářův zájem o bytost, kterou snad lze chápat, ale v žádném případě jí nelze držet palce.
Pozoruhodný je například vývoj vztahu "cácory" s její nejlepší přítelkyní Monikou. Také motiv lesa, jenž hrozí dívku pohltit a před kterým je třeba stavět v noci ke dveřím pokoje židli, když tyto nejdou zamknout, působí mrazivě podmanivě. Stejně jako "lesní" pointa, když se ukáže, že hvozd si pro svou kořist opravdu chodí.
"Tma… tvou živou, horkou bolest mění v přízrak s ledovýma očima." To ovšem necitujeme Mornštajnovou, nýbrž autorku psychologických románů Boženu Benešovou, která žila v letech 1873 až 1936 a jejíž hrdinky často zápasily s nepochopením i sobectvím. Pokud chceme Mornštajnovou zasadit do literárního kontextu, nabízí se právě paralela s Benešovou, mimochodem rodačkou z blízkého Nového Jičína. Případně s další literátkou narozenou ještě v 19. století Růženou Svobodovou a jinými autorkami ženské psychologické prózy.
Ani ony nebořily literární konvence a dosavadní kánon překračovaly zejména důrazem na individuální vnímání ženy, která se ocitla v nesnázích. Před více než sto lety bylo potřeba obhájit samo právo ženy bojovat za svůj osud. Dnes si díky Aleně Mornštajnové můžeme připomenout devastující následky takového souboje, a to včetně dopadů na osud protagonistek.
Les v domě se odvíjí přísně chronologicky, má přehledný počet snadno zapamatovatelných postav, je vyprávěn velmi přístupně - přičemž nejsložitější slovo, které se v něm objevuje, zní "bolid". Je to tedy veskrze snadné čtivo. Zápletka sama ale taková rozhodně není. O zobrazení "živé, horké bolesti" nemluvě.
Mornštajnová skvěle zachycuje prostředí lží, polopravd a mlčení. Škoda jen, že svému příběhu dostatečně nevěří, vše občas potřebuje ještě vysvětlovat. "Lhát se nemá, to je všeobecně známá věc. A přitom lidé pořád lžou. Můj život byl od samého začátku postavený na lžích. Kupily se na sebe, některé mi ubližovaly, jiné mě chránily," píše vypravěčka. "A tak jsem se to naučila taky, sžila jsem se se lží a považovala ji za běžnou součást života." Tyto pasáže jsou přitom zbytné, čtenář to v příběhu zaznamenal, už mu to dávno docvaklo.
Alena Mornštajnová je s 600 tisíci prodanými výtisky jasně nejpopulárnější současnou českou spisovatelkou. Této pozice dosáhla, aniž by sklouzla ke zpochybňování etických principů či historických kauzalit. Byť ji někteří s netajeným despektem - pramenícím možná spíš z jejího úspěchu - označují za vysloveně ženskou autorku, nikdy si nepomáhá tou líbivější stránkou věcí.
Les v domě nenabízí dokonce ani záblesk naděje. Všechno je špatně od samého počátku. Žádnou hojivou mast tato apatyka nenabízí.
Pokud něčím Mornštajnová opravdu vyčnívá, není to soustředěné vyprávění či hloubka ponoru, ale nelíčená empatie. Dokáže "naslouchat" i vyloženě odpudivým bytostem ze stránek svých knih, přičemž toho vnímání nikdy nezaměňuje za souhlas či přitakání. Tady leží jednoznačná dělicí linie. Linie, kterou je v současné napjaté společnosti potřeba stále zdůrazňovat. Právě tady můžeme zahlédnout hlavní pozitivum její nejnovější knihy.
