Použít kompozici coby metaforu života samozřejmě není Kolmačkův vynález. Aristoteles připodobnil umění vést šťastný život, "eudaimonii", ke schopnosti hry na hudební nástroj. Milan Kundera o svých knihách přemýšlel jako o skladbách.
Zatímco exilový spisovatel však sílu románu spatřoval v úvahách o uskutečnění individuálního osudu, Kolmačka se zabývá hlavně tím, co k sobě lidské osudy navzájem poutá, či naopak odpuzuje. Jak spolu souvisíme, respektive co vztahy podmiňuje a ovlivňuje.
"Můj biologický otec se mi tatínkem stal až po četbě jeho dopisů. Po tom, co ke mně tak mluvily," svěřuje se v knize Canto ostinato jedna žena. "Od jejich přečtení už pro mě život jednotlivýho člověka není jako povídka, co má začátek, zápletku a závěr. Spíš kapitola románu. Nebo jen stránka. Řádka. Ta řádka bez předchozích řádek nedává smysl. Nedává smysl ani bez řádek, co budou následovat."
Tuto ženu jako by autor nechal promlouvat místo sebe o potřebě uvést prožité a poznané do souvislostí. Scelit životní události do příběhu, který dává smysl a naznačuje alespoň vzdálené vyústění. I kdyby to mělo být někde, kam nedohlédneme, za hranicemi individuálního života.
Postavy se ve vyprávění "po řádcích", či spíš krátkých kapitolách střídají v tom, kdo má slovo. Mění se hlasy, období i perspektivy. V jistém smyslu je mnohohlasé Canto ostinato testem meditativní schopnosti čtenářů ponořit se do textu. Tuto knihu nejspíš nikdo neocení populární uživatelskou urážkou, že se "dobře čte", tedy že odsýpá bez námahy.
Vystudovaný elektrotechnik a religionista, autor několika sbírek básní Pavel Kolmačka je však v první řadě náročný sám k sobě. Také ve svém druhém románu - ten první publikoval roku 2006 - zjevně zůstává doma ve světě poezie, myšleno precizností psaní, nikoli sklonem k lyrice. Začíst se do Canta ostinata znamená vidět zblízka šlachy, žíly a vlásečnice, z nichž je utkáno dysfunkční a potrhané tělo lidské pospolitosti, v tomto případě jedné rozšířené rodiny.
Kolmačka akcentuje zkušenost do těla vepsanou, zdůrazňuje prožité oproti deklarovanému, konkrétní proti abstraktnímu. Nejspíš proto, že jeho postavy často jednají na základě silného osobního přesvědčení, obvykle náboženské víry, u níž nemáme jiné hodnoticí kritérium než činy. Civilním zpodobněním neokázalé i selhávající víry Canto ostinato připomene texty zesnulého Jana Balabána.
Popisuje-li tedy autor děj románu coby záznam "šestnácti dnů jako času milosti", můžeme si být jistí, že nejde o náhodné zacházení se slovy. "Milostí" tu není život běžící jako po másle a smajlíky pršící z nebe. Co tedy Kolmačka míní?
Na počátku knihy se setkáváme s Alexejem a Kateřinou, sourozenci středního věku, "sendvičové generace", která často pečuje naráz o potomky i dožívající rodiče. Alexej se stará o svého otce, kdysi významného vědce, poněkud chladného rozumáře a pragmatika. Za komunismu si uměl vyjednat příměří s režimem, nyní je již bezmocným halucinujícím starcem.
Předivem vztahů se postupně dostáváme k širší románové fresce rodiny s generačními zkušenostmi války, normalizace, exilu. Přidává se pohled odjinud, zprostředkovaný Alexejovou přítelkyní, německou terapeutkou Ingrid, která bedlivě pozoruje, ale málokdy hodnotí. I tento princip - dát přednost pozorování před vlastními úsudky - je v souvislosti s popisem postav vlastně "kolmačkovský". Přesně tak postupuje samotný autor v textu.
Důležitou roli zde má svět víry, předávané i ztrácené, v němž zdánlivě neuchopitelné pojmy jako "milost" získávají konkrétní obsah.
Bezdětný Alexej, kdysi hudebně nadaný, se nonstop stará o umírajícího otce, jenž mu kdysi znemožnil hudební kariéru a tím i onu aristotelskou "eudaimonii", naplněný život člověka rozvíjejícího svůj talent. Možná že právě tuto milost má autor na mysli - schopnost se vymanit, snad s pomocí shůry, neúprosné logice, která z nás dělá oběti či mstitele.
Kolmačkovi protagonisté jsou pozoruhodní tím, že si stejně jako Alexej nenárokují osobní štěstí a naplnění. Něco takového v jejich uvažování dokonce ani není dosažitelné. Bez patetických řečí o věčnosti tak nějak přirozeně počítají s tím, že "životní cíl" může ležet až za individuálním životním obzorem, kam ještě nedohlédneme.
Patří ke Kolmačkovu literárnímu světu, že se taková představa o životě "tady a tam" civilně, bez patosu promítne do popisu milostné scény.
"A pak se svlékneme. Jsme, jací jsme; já po dlouhých měsících izolace v malém prostoru chaty ještě shrbenější, plešatější a obtloustlejší než dřív, a jsem vlastně takový, jako kdysi býval můj táta. Ingrid neskrývá jizvu v místě pravého prsu. Už i my na cestě k cíli odhazujeme nepodstatné věci, které se na druhou stranu převézt nedají: pružnost, půvab, hladkou kůži bez vrásek, svalstvo vibrující přebytečnou energií, zuby, části těla," píše Kolmačka.
Podtitulem knihy Listopad, prožitky blízké zimy spisovatel traktuje život ročními obdobími. Alexejovo či Kateřinino životní rozpoložení, tedy střední věk, je v tomto smyslu čímsi na způsob babího léta s průhledným vzduchem a ranní jinovatkou jako avízem přicházejícího podzimu.
V souvislosti s civilním jazykem románu Canto ostinato může znít následující pokus o vysvětlení, co dalšího myslí Kolmačka "milostí", snad až příliš barokně, nicméně takové čtení má v textu oporu.
"Po mámině, totiž babiččině výstupu mě kdekdo uklidňoval, že si to nemám brát. Kdoví, jací budeme v jejím věku my," uvažuje Kateřina o své matce. "Ona ale není jiná, než byla. Jenom to, co byla, dotáhla do nynější podoby. Takže otázka není, jaká budu, ale jaká jsem. Na čem pracuju. Snad mám ještě čas postavit si svoje stáří a svou smrt jinak." Jak se zdá, milostí, alespoň ve světě Kolmačkova románu, může být i vědomí přicházející smrti.
Kniha
Pavel Kolmačka: Canto ostinato
Nakladatelství Triáda 2023, 352 stran, 449 korun.
