Kdyby mladý absolvent textilní průmyslovky z Police nad Metují koncem 70. let náhodou nepotkal Václava Havla, pravděpodobně když stopoval u silnice a dramatik ho svezl, v české literatuře by Ptáčkovo jméno neexistovalo.
Paradoxní je, že Havel si na toto setkání po dvaceti letech, v době svého druhého funkčního období hlavy státu, už nepamatoval. A nevybavil si ani, že mu Ptáček tehdy dal strojopis své sbírky a on ji poslal literárnímu teoretikovi, samizdatovému editorovi Janu Lopatkovi. "Značně se mi to líbí a mám dojem, že by se to mohlo líbit i Tobě. Zajímavé je, že ten hoch nikdy nečetl Bondyho ani jiné básníky z jeho okolí; vůbec žádné literáty nezná," připsal k Ptáčkově sbírce Havel.
Také proto editor nynější publikace Jan Šulc nazval svůj obsáhlý ediční komentář "detektivním".
Odkrývání Ptáčkova osudu, do kterého se pustila a v knize jej kromě Šulce líčí nakladatelská redaktorka Eva Hrubá, je malou literární obdobou oscarového dokumentu Pátrání po Sugar Manovi z roku 2012. V něm se dva fanoušci zapomenutého a "ztraceného" detroitského písničkáře Sixta Rodrigueze z přelomu 60. a 70. let snaží po dlouhé době zjistit podrobnosti o jeho životě.
Hrubá měla na počátku o Ptáčkovi jen několik kusých, někdy nepřesných informací. Tou určující bylo, že autor žil v Polici nad Metují, a tak před deseti roky požádala o pomoc tamního patriota. Díky němu se dostala k Ptáčkově matce a tím také k dalším informacím i rodinným fotografiím, které kniha obsahuje. Matka nicméně tvrdila, že její syn nikdy nic nepsal, natož básničky.
Sbírka V říši snů aneb Lyrika, epika a motyka Miroslava Ptáčka přitom poprvé vyšla neoficiálně roku 1981 v samizdatové Edici Expedice, za níž stáli Ivan M. Havel s Olgou Havlovou, která zastoupila svého tehdy vězněného manžela Václava. K vydání text připravil literární kritik Jan Lopatka. Jenže z deseti strojopisných kopií se dochovaly pouze dvě, ostatní zabavila StB při domovních prohlídkách u Havlových.
Díky Edici Expedice, která do roku 1989 publikovala 279 titulů, se naprostý outsider Ptáček ocitl v dobré společnosti, aniž by to pravděpodobně tušil. Vycházeli tu filozofové Zdeněk Neubauer, Jan Patočka či Milan Machovec, básníci Bohuslav Reynek, Jaroslav Seifert nebo Jan Skácel, "centrální" underground zastupovali například Egon Bondy a Ivan Martin Jirous.
S myšlenkou na založení knižní strojopisné edice přišel Václav Havel v březnu 1975 na setkání v pražské vinárně U Piaristů. Zúčastnil se ho i Lopatka, jenž pak výrazně formoval ediční plán. Podle Havlových představ to měla být edice co do autorských práv divoká, pirátská. "To poslední bylo prakticky míněno tak, že se opíše vše, co bude vydavatel pokládat za vhodné, aniž by se na to někoho zvlášť adresně ptal," vzpomínal Lopatka v článku z dubna 1989, v němž popsal vznik a historii edice. Zmínil plejádu vydávaných autorů, ale pouze jednomu věnoval samostatný odstavec - solitéru z Broumovska. "Pod číslem 063 vyšla v roce 1981 kniha Miroslava Ptáčka, Vaškova přítele, dělníka z východních Čech. Havla zaujala tím, že ač tento autor neznal tehdy ,centrální’ autory undergroundu a jejich výrazové a stylové směřování, velice svou základní polohou s jejich texty korespondoval," shrnul Lopatka.
Díky pátraní Evy Hrubé a Jana Šulce je dnes už jasné, že se Havel s Ptáčkem nepřátelil. Zato je ale z Ptáčkových básní zřejmá ona příbuznost s undergroundem. Navzdory tomu, že Ptáček nejspíš o této literatuře neměl ponětí, a pokud při svém psaní na některé básníky pamatoval, pak spíš na klasiky ze školní výuky češtiny - Máchu, Erbena a možná Jaroslava Seiferta. V jedné básni rovnou semlel dohromady první dva: "Hynku! Viléme! Jarmilo! / Pojďte souložit na silo! / A pak na topole podle skal / vedoucí Tuzexu šrajtoflí zatleskal."
V niterném seifertovském tématu, kterému ústřední český básník věnoval celou melodickou sbírku Maminka ("Když padlo šero na věci / a ještě jehlu vzíti chtěla, / neměla sil ji navléci. / Ruce jí klesly podél těla"), se Ptáček snaží v pouhých několika verších obdobně vyjádřit city k vlastní matce. Jenže vyjde mu to spíš po bondyovsku, jako popření toho, co mu vštípili češtináři. Zatímco Egon Bondy téma zpracoval šmahem jen ve dvou verších ("Trávím neděle a svátky / na hrobě své drahé matky"), Ptáček píše: "Šiješ dlouho nití / kastról na plotně / a když je mi k blití, / pomůžeš ochotně. / Dík."
Je to art brut. Poezie v syrovém stavu. Jsou v ní časté erotické motivy či trocha venkovského hnoje. Ale Ptáček se pouští v podstatě do jakéhokoliv tématu. Píše, jak "Dva chlapečci za brankou / házeli si s Tatrankou. / Jak Tatranka byla házen / brzo spadla klukům na zem", a vzápětí řeší vztah Čechů k mučedníku Husovi: "Abysme tě oslavili / pomník jsme ti postavili. / Nejdřív ten žár na hranici / a teď ti serou na palici. / Holubi, holubi, holubi, / každý se zásahem druhému pochlubí. / Takže vlastně Jene Husu / teď řečníš k lidem z kupy trusu."
Miroslav Ptáček je silnější ve zkratce, ve sloganu, než když rýmovaně dlouze veršuje například o "svých" patnácti tetách - ačkoliv jeho poetickému vtipkování místy nelze odolat. Připomíná humor nonsensové poezie pro věčné děti od Emanuela Frynty. O jedné z tet Ptáček sděluje: "Ta třináctá bydlí v Dílí / občas svůj byt vápnem bílí / a přivezla si v hlavě veš / když navštívila Bangladéš."
Fryntovsky šlape do pedálů také Ptáčkův cyklista Novák, co si koupil rolák: "Jakpak se ti Nováku / daří v novém roláku? / ,Nestojí to za hovor, / už mi do něj kousl mol…’"
Možná právě výrazná ironie, typická pro český underground, zaujala Havla i Lopatku na Ptáčkovi především. Jan Lopatka roku 1980 odepsal Havlovi, že mu Ptáčkovy texty i hříčky připomínají rozmarnost tehdejšího pokleslého, režimem povoleného žertování. "Na rozdíl od nich však doříkávají nutkavý poetický nápad do konce, bez ohledu na nevyřčenou osobní cenzurní bariéru," uvedl.
Nejdál za hranici povoleného se Ptáček vydal snad jen v básni Ukrutnej pohřeb: "Vyškrtnu ze státu grázly na tribunách / vystřelím po nich čočku, hrách. / A pak řeknu - lide milý, / zase jsme se pomýlili / a co Husák a ještě kdoví / budou fandit Reaganovi." Tady se vybaví příbuznost se sarkasmem Karla Havlíčka Borovského, kterého v Tyrolských elegiích černý dvojhlavý orel držel v klepetech, a pak opět jízlivost Egona Bondyho: "Pokud ve mně srdce bije / zajímá mě poezie / Pokud jsem mlád / mám Stalina rád."
Jan Lopatka oceňoval rozmanitost Ptáčkových básní, jejich vtip i "plebejské realistické východisko". A rovněž hravou improvizaci - někdy takovou, že Ptáčkův text budí dojem scénáře či něčeho neuzavřeného, co se teprve může improvizovaně dotvářet v dalších možných variacích.
Ostatně dotvořit Ptáčkovy verše se odhodlal v 80. letech i mladý básník Jáchym Topol, když pro Psí vojáky, hudební skupinu svého bratra Filipa, vytvořil text jedné z jejích nejznámějších písní Sbohem a řetěz. V něm pirátsky, bez autorova vědomí, použil části tří Ptáčkových básní, dopsal tři vlastní verše a některé Ptáčkovy změnil - například "uzamčená ústa" Topol přepsal na "odemknutá" nebo "zdál se být oběh píva" upravil na "zdá se bejt oběh piva".
Ptáčkovy texty by vůbec mohly sloužit jako materiál pro literární dýdžeje, kteří by z těch nejvyšinutějších básní mixovali nové. A stvořili by nového Ptáčka. Očištěného od literárního naivismu, přesto mnohdy tak půvabného. Podobně jako kdysi Jáchym Topol by z Ptáčkovy poezie vystřihovali ty nejobraznější verše nebo nejtřeskutější slogany, v nichž kozy naftového krále nahlas pějí či závit v hlavě bližního je strhnutej, a skládali je za sebou v nových pořadích.
Když se Miroslav Ptáček vymknul říkankovitému stylu, bezezbytku naplňoval předpoklad náhodného setkání šicího stroje a deštníku na operačním stole. V jeho verších najdeme zvon nastartované pomazánky, ochotného buřiče podmostního cukrářského hřebíku, v jedné básni přichází demolík rozehnat mantle, jinde bubák bubá komplexní stařenu nebo Paladín sype bludy jasna.
Tady už si můžeme položit klasickou školní otázku, co tím chtěl básník říct. Možná jen to, že jeho verše jsou někdy víc motyka než lyrika. A že jejich smysl je v nesmyslu.
Kniha
Miroslav Ptáček: V říši snů aneb Lyrika, epika a motyka Miroslava Ptáčka
Nakladatelství Torst 2023, 194 stran, 278 korun
