Dvaatřicetiletá hudebnice vloni debutovala na festivalu Pražské jaro, od letošní sezony je šéfdirigentkou Jihočeské filharmonie. Momentálně ale zkouší v metropoli, kde tuto středu 6. listopadu a znovu ve čtvrtek 7. listopadu v Obecním domě povede Symfonický orchestr hlavního města Prahy FOK.
Když mluví o práci s hudebníky, člověka napadne se zeptat na loňský film Tár o autoritativní dirigentce, kterou ztělesnila herečka Cate Blanchett. "Film jsem viděla a velice mě rozčaroval," odpovídá Alena Hron mírně unavená po celodenní přípravě ve zkušební místnosti Obecního domu. "Pokud se na něj člověk dívá jako na dokument o narušené vůdčí osobnosti, tak je to velice zajímavá studie, ale kdybychom to měli považovat za film o dirigentce, je to hrozné," neskrývá odpor.
"Autoritativní pozice moci a manipulace, to, co hlavní postava reprezentuje, je něco z dávné minulosti. Dnešní doba nabízí naopak kolegialitu, empatii, což podle mě mohou právě ženy do tohoto odvětví přinášet. Lydia Tár ztělesňuje spíš zajeté stereotypy, které máme o dirigentech z minulého století. Nemyslím si, že ten film dělá dirigentkám dobrou službu," dodává.
S orchestrem FOK nepracuje poprvé, právě po jeho boku vloni zažila úspěch na Pražském jaru. "To je vždycky těžké, protože člověk musí obhájit dosaženou metu," uvědomuje si. Pomáhá, že tentokrát zvolili jiný program: Rhapsody in Blue mísící jazz s klasickou hudbou od novodobého klasika George Gershwina a Requiem, jež současný autor úspěšných muzikálů Andrew Lloyd Webber složil po smrti svého otce.
"Nápad uvést Webberovo Requiem vzešel od Českého filharmonického sboru Brno, který nás doprovodí. Nám s dramaturgem se to líbilo, a tak jsme hledali protiváhu, až jsme vybrali Gershwinovu Rapsodii v modré," objasňuje dirigentka.
Žánrově k sobě mají kompozice blízko a celkové vyznění podle Aleny Hron nebude truchlivé. Mimo jiné díky chlapeckému sólu ze sboru Pueri gaudentes. "Jsou to šikovní, skvěle vedení a disciplinovaní kluci, jejich hlasy nádherně prozáří orchestr," těší se hvězda večera.
Má za sebou úspěšné období. Hudebnice původem z Valašského Meziříčí po debutu na Pražském jaru ukončila magisterské studium v Curychu, dirigovala v Chicagu a nyní na tři roky nastoupila do čela Jihočeské filharmonie v Českých Budějovicích. Zaznamenala tak historické prvenství, protože žádný český orchestr dosud šéfdirigentku neměl.
Nejnověji v létě vedla Alena Hron zahajovací koncert krumlovského festivalu. Ruku v ruce s pracovními výzvami jdou i ty osobní: stane se také maminkou.
Nedávno vyšel komplet orchestrálních skladeb Vítězslavy Kaprálové, který natočila s Janáčkovou filharmonií Ostrava. "Nesmírně mě to bavilo, Kaprálová byla mladá a experimentovala. Každá skladba tak reprezentuje mírně odlišný žánr. Zároveň v tom cítím její silnou osobitost, je to originální a autentické," vyznává se z náklonnosti k autorce, která za druhé světové války zemřela na tuberkulózu. Bylo jí pouhých 24 let.
Na rozdíl od ní Alena Hron nepochází z rodiny profesionálních muzikantů, nepočítáme-li prababičku, operní pěvkyni. Začínala v dětství na housle, sedala za klavír a vymýšlela skladby. Později komponovala nebo experimentovala s looperem, což je zařízení umožňující vrstvení zvuku. Také hrála v kapele a spoluzaložila pěvecký sbor Punkt. Na Pražské konzervatoři studovala skladbu a aranžování populární hudby, k dirigování ji museli popostrčit. A našla se v něm.
Teď má za sebou angažmá u většiny českých a moravských těles, v rámci studia ve Švýcarsku vedla i několik orchestrů zahraničních. To považuje za největší přínos času stráveného na Zürcher Hochschule der Künste. "Dirigentův nástroj je orchestr, a aby mohl být dobrým dirigentem, musí na svůj nástroj cvičit. Proto potřebujeme, aby mu to instituce vzdělávající dirigenty umožnily. V Česku toho je bohužel málo," míní.
Sama se stále učí a vyvíjí. "Nepropadnout pocitu, že jsem hotová, růst dál, být bdělá a otevřená, to je zásadní," pojmenovává své cíle. Říká, že soutěže se jí nedaří, naopak v konkurenci 150 zájemců uspěla a stala se stipendistkou programu Taki Alsop Conducting Fellowship zaštítěného renomovanou dirigentkou. Ten ji přivedl k dirigentce Marin Alsop.
Čím ji zatím nejvíc překvapila? "Ona je neuvěřitelná v práci s lidmi. Marin Alsop dovede přesně odhadnout atmosféru, říct v pravý moment správné slovo, obrátit nezdary na zkouškách v humor. Je velmi podporující a vstřícná," líčí svou mentorku Alena Hron.
Ve zkouškovém zápřahu před dvěma důležitými koncerty, které po Praze zopakují ještě tuto neděli 10. listopadu v brněnském Besedním domě, vypadá uvolněně a klidně. Při vystoupeních ale nešetří energií. Co jí při dirigování běží hlavou? Dokáže mít odstup, nebo se nechá strhnout?
"Hodně záleží na tom, jaký charakter má daná skladba, jaké emoce ve mně vzbuzuje. Na koncertech se snažím doslova stát tou hudbou, ztělesňovat ji, být autentická a sugestivní, ale zároveň stoprocentně koncentrovaná," popisuje. "Nesmím se vznášet na obláčku, ale ukazovat hráčům, co potřebují. Prožívám hluboké emoce, které se snažím dát najevo tak, aby to inspirovalo a ne otravovalo, ale zároveň musím mít naprostou kontrolu. Zajímavé cvičení sebekontroly," připouští.
V jistém odstupu jí pomáhají rodina a přátelé též z mimohudebních kruhů. "Dává mi to pokoru a nadhled nad tím, co dělám," říká.
Svou profesi nehodlá odsunout na vedlejší kolej ani po porodu, byť plánovaná angažmá musela "naředit", přiznává. "Rodina je priorita, chci být mamka, co se stará, zajímá a vychovává, a věřím, že s mou prací se to skloubit dá. Nerada bych se vzdala toho, co se mi podařilo za poslední roky vybudovat," uzavírá Alena Hron.
