Při pročítání reakcí na Kunderovo úmrtí člověka zároveň napadalo, kolik dalších světových romanopisců jsme vlastně měli. Přirozeně by se nabízel Bohumil Hrabal, který žil v letech 1914 až 1997. Jeho světovost je ale oproti Kunderovi taková nejistá a potřebuje osvětlení: proto jsme vděčni za každý pohled odjinud.
Tudíž nepřekvapí, že knihu polského bohemisty Aleksandera Kaczorowského, která v roce 2016 nabídla obraz Hrabalova života tamním čtenářům, nyní pod názvem Hrabal: Sladká apokalypsa vydalo nakladatelství XYZ. Do češtiny ji přeložil Martin Veselka.
Jakkoli obecně platí, že spisovatelé jsou na světě proto, aby nabídli svá díla, někteří vzbuzují pozornost také svými osudy. Johann Wolfgang von Goethe, lord Byron, Percy Bysshe Shelley, ale zároveň Karel Hynek Mácha, Božena Němcová, Arthur Rimbaud či Ernest Hemingway - a šlo by pokračovat desítkami jmen. Včetně právě Milana Kundery nebo Bohumila Hrabala.
Zatímco ale kunderovské biografie souhrnně staví životní skutky na jeden z pólů osy "padouch, nebo hrdina", ty hrabalovské zpravidla nabízejí podivínsky bizarní postavičku, jejímuž jednání nelze hromadně přisoudit kladné či záporné znaménko.
Takto k Hrabalovi přistoupil i Kaczorowski. Napsal literární reportáž, což je žánr, který v Polsku už před lety vymyslel Mariusz Szczygieł se svými následovníky. Vytváření obrazu někoho či něčeho chápe jako tvůrčí pátrání, jež namísto úzkostlivě přesného popisu dává přednost beletristickým postupům - jako čtenáři se tak ocitáme v pozici účastníků tohoto zkoumání, při němž narážíme na pozoruhodné a ne zcela vysvětlitelné jevy či zjevy.
Kaczorowski kráčí ve Szczygielových stopách také zacílením na českou společnost a kulturu. Tématy jeho dalších knih jsou Václav Havel, Ota Pavel či pražští autoři od Franze Kafky až do konce 20. století. K Hrabalovi se vrátil podruhé, první publikaci o něm napsal už v roce 2004. Kaczorowski navíc z české literatury vytrvale překládá a nelení k nám cestovat, pátrat či tu navazovat kontakty - proto do svých knih vkládá i pasáže z rozhovorů, které vedl s aktéry blízkými těm, o nichž vypráví.
V případě Hrabala: Sladké apokalypsy se opírá především o dřívější publikace mapující spisovatelův život od Radko Pytlíka, Tomáše Mazala či líčení Hrabalova nymburského období v knize Jana Řehounka. Samotné dílo bohemistu zajímá jen tehdy, pokud jím může doložit životní peripetie.
Citace či parafráze z dosavadních biografií Kaczorowski kombinuje s úryvky básní, próz, a především Hrabalových esejí z posledních desetiletí života. To je poněkud ošidné, protože Hrabalovo psaní o sobě samém bylo vždy založeno na vysoké míře autostylizace a má daleko ke zpovědi či deníku.
Celá kniha je vystavěna na motivu Hrabalovy sebevraždy. Slouží jako vstupní rámec - Kaczorowski v úvodu načrtává dobovou neochotu české společnosti připustit si, že v letech radostného budování demokratického kapitalismu by slavný a úspěšný autor dobrovolně vyskočil z okna nemocniční budovy. Média tak v únoru 1997 šířila zprávu o nešťastném zavrávorání při krmení ptáčků.
Stopy nutkání skoncovat s vlastním životem pak autor hledá v Hrabalově osudu až do posledních měsíců, kdy se romanopisec ocitl na lůžku, naprosto osamocen a odkázán na péči druhých.
Líčení je čtivé, ale plyne jaksi po povrchu: rýsuje portrét podivína, který jen tak mimochodem plodí zázračné texty. Ale ty, pokud v nich Kaczorowski nenachází stopy autorova života, zůstávají stranou. Proto je poněkud paradoxní, že v úvodu cituje Hrabalův výrok "Snad jsem žil a psal jen proto, abych napsal Hlučnou samotu"; toto klíčové dílo ze 70. let se podobně jako román Obsluhoval jsem anglického krále vyskytne v knize jen letmo. Naopak dominují pasáže z próz či básní, které si Kaczorowski vykládá autobiograficky.
Bohemista nechává nedotčeny otazníky nad prozaikovým životem: jak mohl člověk s tak mizernými studijními výsledky ze střední školy absolvovat právnickou fakultu? Jak vnímal upravování původních verzí svých próz do podoby, v níž vycházely za komunismu? Jak se ocitl v situaci, kdy za normalizace fungoval v oficiálním prostoru jako model kajícného hříšníka z krizových 60. let, a přitom dál některá díla vydat nesměl? Jak je člověk, který si údajně opakovaně čte Nulový stupeň rukopisu od francouzského sémiotika Rolanda Barthese, zároveň schopný zcela ignorovat role, jež plynou z elementární slušnosti vůči hostitelům při autorských čteních a propagačních akcích svých zahraničních nakladatelů?
Namísto těchto otázek se Aleksander Kaczorowski drží nánosů, které jsou vděčné a dobře fungují: atypická rodina, nevlastní otec, strýc Pepin, budoucí velký tvůrce na malém městě, malíř Vladimír Boudník a spisovatel Egon Bondy, osudová ztráta libeňského příbytku, hospoda U Zlatého tygra, Kersko a kočky.
Fakt, že knihu psal pro polského čtenáře, si v české verzi nutně vybírá daň. Líčení některých historických událostí, třeba nástup normalizace či listopadu 1989, se jeví jako zbytečné a hodně povrchní. Zároveň ale umožňuje pozorovat, jak literární reportáž pracuje, kterak si vytváří sugestivní zjednodušení, překvapivé zkratky či jak umně objíždí překážky, jež by musela pracně a neefektně zdolávat.
České vydání lze vnímat jako poděkování polské intelektuální komunitě za to, že svého malého jižního souseda sleduje s tak bedlivým zájmem. Otázku, kdy naopak u nás vyšla nějaká neakademická publikace o polském spisovateli, by bylo neradno si klást.
Čtenářům, které Hrabalův život přitahoval už dříve, nabídne novinka Aleksandera Kaczorowského spíš další variaci než nějaké objevy. Jako doklad svěžesti žánru literárních reportáží polské provenience je však užitečné, že po ní mohou sáhnout i Češi.
Kniha
Aleksander Kaczorowski: Hrabal - Sladká apokalypsa
(Přeložil Martin Veselka)
Nakladatelství XYZ 2023, 272 stran, 369 korun.
