Kamera z nadhledu pozoruje rozlehlé lesy na bělorusko-polské hranici. Barevná paleta je bledá, avšak přechází do černobílé a u té už následující dvě a půl hodiny zůstane. Bohužel nejde o jedinou černobílou věc na nejnovějším počinu čtyřiasedmdesátileté polské režisérky, která má díky studiím na pražské FAMU zvláštní vztah také k české kinematografii.
Hollandová zachycuje skutečností inspirované události z roku 2021, kdy přes tuto - ostnatým drátem obehnanou - hranici mířily přes Polsko do Evropské unie zástupy uprchlíků ze Sýrie a dalších koutů světa. První část filmu se věnuje osudům rodiny, jež uvěřila politickým slibům a jejíž pouť za lepším životem se mění v hororové trmácení mezi dvěma zeměmi. Ty si bez ohledu na zákony přehazují, místy i doslova, migranty z jedné strany na druhou.
Běloruští a polští pohraničníci se předhánějí v tom, kdo je schopen větší bezohlednosti, velká část velmi volně vyprávěného, do čtyř epizod rozděleného díla je věnována útrapám cizinců na prahu Evropy. Křik, bití i nesmyslně kruté činy, jako když jeden strážce rozbije termosku s vodou a sleduje, kterak uprchlík pije střepy, se vrší. A s nimi i podezření, co přesně chce Agnieszka Hollandová vyprávět.
Další kapitoly přidávají pohled pohraničníků i aktivistů a také jedné polské ženy, která se pod vlivem traumatického zážitku z místních lesů rozhodne přidat k dobrovolníkům a pomáhat běžencům. Sdělení snímku ale zůstává až příliš přímočaré. Zástupci policie a dalších polských institucí jsou krutí, uprchlíci trpí, aktivisté dělají, co mohou. A pak je tu příběh jednoho z pohraničníků, ve kterém se nakonec přece jen pohne svědomí.
Přirovnání k nacistické propagandě ze strany ministra spravedlnosti bylo pochopitelně především známkou toho, jak se představitelé polské vlády dlouhodobě staví k jakýmkoli počinům zavánějícím společenskou kritikou. Za "protipolský" byl ostatně označen i další film, který je aktuálně v nabídce kin, pozoruhodný, skutečností inspirovaný debut Chléb a sůl, jenž se též dotýká vztahu Poláků k cizincům.
Jenže zatímco jeho tvůrce Damian Kocur natočil empatické, jemné venkovské drama, snímek Agnieszky Hollandové svou naléhavostí připomíná spíše volání o pomoc.
Hranice je film, který chce zhmotnit rozhořčení nad tím, že při snaze dostat se do Evropy od roku 2015 zemřelo přes 30 tisíc migrantů. A nad způsobem, jakým se k tomu stavěla a staví polská vláda. Ten výkřik jako by pro Hollandovou byl důležitější než věrohodné umělecké gesto.
Přehlídka krutostí může mít oporu v realitě, ale tvůrcům jako by nezbyl prostor na nic než zachycení a zdůraznění faktu, jak odporně se státní instituce a jejich zástupci chovají. A jak rozdílné to je od počátku loňské ruské invaze na Ukrajinu, kdy Poláci naopak přijali miliony uprchlíků - což zachycuje epilog, v němž se rodiny s plyšáky a domácími mazlíčky v rukou a taškách usazují do autobusů a cestují do bezpečí.
Ve srovnání s mnoha jinými aktuálními snímky, které se dotýkají situace uprchlíků v Evropě, jako je například další mistrný počin bratří Dardenneů Tori a Lokita, působí Hranice až nečekaně doslovně.
Pokud bylo cílem dát hlas té anonymní mase lidí, o kterých - v mnohdy nekonkrétní zkratce - hovoří televizní reportáže a titulky novin, příliš se to nepovedlo.
Například právě drama Tori a Lokita o dvojici dospívajících migrantů protloukajících se Belgií též líčí vršení příkoří na bedrech protagonistů, jenže mistři evropského filmového realismu Dardenneové nikdy nejdou za hranu citového vydírání. A svůj snímek chytře staví jako temný, rafinovaný thriller, znepokojivý mimo jiné proto, že vypráví o lidech, kteří jsou v natolik komplikované situaci a tak daleko na okraji společnosti, že něco jako morální volba je pro ně luxus. V holém boji o přežití si ho prostě nemohou dovolit.
Hranice bohužel přes svou stopáž a snahu být co nejkonkrétnější připomíná spíše delší verzi na city útočící reportáže, kterou překonává možná snímáním či hereckými výkony, ale nikoli poselstvím.
Jakkoli můžeme coby diváci být hodnotově na stejných pozicích jako Hollandová a její tým, jakkoli můžeme sdílet naštvání na polskou vládu, snímek konstruovaný především jako obžaloba a volání o pomoc situaci příliš nepomůže.
Hollandová: Poláci migrantům pomáhají, ale tajně
