Recenze: Plachetka zaplnil O2 arenu. Sehrál scénku s Dykem i Brzobohatým

Martina Heroldová Martina Heroldová
26. 1. 2025 16:00
Velkolepě pojatým koncertem v pražské O2 areně pěvec Adam Plachetka v předstihu oslavil čtyřicátiny. Nabídl známé operní melodie, muzikálové i populární písně a představil se také v netradičních rolích jako textař, dirigent či moderátor. V divadelně pojatém programu přesto některé vtipné momenty dostatečně nevyzněly.
Adam Plachetka si při jedné skladbě v pražské O2 areně vyzkoušel řízení orchestru.
Adam Plachetka si při jedné skladbě v pražské O2 areně vyzkoušel řízení orchestru. | Foto: Čestmír Jíra

Žertovný plakát s pěvcem sfoukávajícím svíčky z dortu v podobě O2 areny sliboval již předem odlehčenou, vtipnou atmosféru. Jak ostatně Adam Plachetka předem avizoval v rozhovorech, cílem večera bylo především pobavit a třeba i oslovit publikum, které na operu běžně nechodí. To první se bezpochyby povedlo, to druhé těžko posoudit.

Basbarytonista, který si koncert v největším českém sále vyzkoušel již před pěti lety, tentokrát ke spolupráci oslovil režisérku Magdalenu Švecovou a scénografa i výtvarníka Davida Janoška, oba inovativní tvůrce. Jejich angažmá dávalo tušit spojení divadla s moderními technologiemi. Koncert měl potenciál uspokojit jak návštěvníky klasické hudby, tak publikum očekávající show.

Švecová využila svého bývalého pedagogického působení na Pražské konzervatoři, kde operní pěvce učila herectví, a jako Plachetkovu "company" angažovala své někdejší studentky. Skupina mladých energických zpěvaček zastala jak role v několika krátkých videích, tak herecký a taneční komparz, který koncertu dodal na dynamičnosti. Jejich ztřeštěné pobíhání ve služkovských kostýmech navozovalo atmosféru němých filmů a situačních veseloher, jindy doplnily scénu jako lesní žínky nebo tanečnice.

Vše začalo stylově předehrou z Mozartovy Figarovy svatby, provázenou videem glosujícím hektický život operního pěvce. Ten v něm vystřídal několik rolí, pronásledovaný partou bláznivých fanynek, načež s posledním záběrem vstoupil Plachetka na pódium. Právě mozartovské role mu ve světě přinesly největší úspěch a pravidelně je zpívá v newyorské Metropolitní nebo Vídeňské státní opeře. Posluchači tak právem očekávali alespoň jednu árii tohoto typu a basbarytonista jim hned v prvním čísle vyhověl jednou z nejznámějších mozartovských melodií Non più andrai, provázenou vtipnou divadelní animací "národního" divadla s nápisem "Adam sobě".

Co na sebe?

První polovina koncertu, kterou doplnilo několik hostů, nabídla průřez operní tvorbou. Přinesla možná trochu nečekaně poměrně dost českého repertoáru, což nebylo na škodu. Plachetka zazpíval árii Kecala, společně se Štefanem Margitou pak oblíbený duet z Prodané nevěsty Znám jednu dívku a se svou ženou Kateřinou Kněžíkovou zase duet z Dvořákova Jakobína My cizinou jsme bloudili, širší veřejnosti známý z filmu Kulový blesk. V podání manželů působil přirozeně dojemně. Kněžíková pak sama v oslnivé třpytivé róbě přednesla árii Rusalky Měsíčku na nebi, a nabídla tak rozuzlení vtipné videoupoutávky, v níž s mužem řeší, jaké šaty si na koncert oblékne.

K pěveckým vrcholům večera patřil tercet se sopranistkou Markétou Klaudovou a mezzosopranistkou Markétou Cukrovou Soave sia il vento z Mozartovy opery Così fan tutte, který sice není tak známý, ale byl citlivě nazvučený a souhra hlasů v něm působila opravdu libozvučně. Plachetka pak zazářil v árii Nemico della patria z opery Andrea Chénier, patřící mezi "evergreeny" barytonového hlasového oboru, i když mu na konci zvukaři trochu zbytečně ubrali na výškách. První polovinu pěvec uzavřel koloraturní árií Alidora z Rossiniho Popelky a působivým divadelním ztvárněním doplněným o vtipné pohyblivé obrazy se svou tváří, takže scéna ve výsledku nepůsobila pateticky.

Druhou polovinu pak zahájil narozeninovým dárkem - postavil se s taktovkou za dirigentský pultík v Polonéze z Rusalky a na jednu skladbu si se zjevným nadšením vyzkoušel řízení orchestru.

Z dortu vylezl Vojta Dyk

Příliš nevyzněla jinak dobře vymyšlená scénka s Vojtěchem Dykem - pointa ležela ve spotu promítaném o přestávce, který mnozí diváci příliš nevnímali. Kuchtičky připravující oslavenci narozeninový dort ve videu mávaly fotkami s Dykem a dávaly tušit, že kromě obdivu k Plachetkovi chovají ještě nezřízenější sympatie právě ke zpěvákovi z oboru pop-music. Když na pódium přivezly obrovský dort, vylezl z něj Dyk.

Vojtěch Dyk na koncertu vylezl z obřího dortu.
Vojtěch Dyk na koncertu vylezl z obřího dortu. | Foto: Thomas Gazda

Plachetka představil rovněž tři autorské texty písní, které bilancovaly tři životní roviny: stárnutí těla, životní cestu a obrat ke spiritualitě. Žádaný textař se z něj po koncertě zřejmě nestane a písně patrně jako hity neprorazí, což ani nebylo záměrem. Poslední z autorských skladeb ale dobře zapracovala s diváckým očekáváním, když úvodem navodila dojem patetického chvalozpěvu, načež se proměnila v zábavně pojatý příběh o vyléčení šedého zákalu Pana X. Rozsahem musela dát autorovi zabrat a textově byla povedená.

Byť Plachetka stále častěji sahá ke crossoveru a pouští se do jiných žánrů, v popu působil znatelně nejistěji, zejména v kontrastu s kolegy. Ondřej Gregor Brzobohatý sehrál na závěr vtipnou zhrzenou etudu o tom, že nebyl pozván. Ačkoli oslavenec avizoval, že jediným opakujícím se hostem z prvního koncertu bude manželka, slib obešel právě divadelní scénkou. Po ní s kolegou zazpíval společnou píseň Tóny, z níž na koncertě vyzněla o to vtipněji i narážka "raději bys zpíval s Vojtou Dykem".

Společná píseň operního pěvce Adama Plachetky a Ondřeje Gregora Brzbohatého. | Video: Ondřej Gregor Brzobohatý

Symfonický orchestr Českého rozhlasu pod vedením dirigenta Jana Kučery byl zpěvákovi po celou dobu oporou a hrál skvěle, byť mu trochu uškodilo zvučení, které výrazně vytáhlo zpěv na úkor celku, v němž některé nástroje zanikaly. Zvučit akci tohoto formátu je ale vždy komplikované a prioritou bývají sólisté.

Program pěkně uzavřela "šampaňská árie" Finch'han dal vino z opery Don Giovanni. Celkově koncert působil uceleným dojmem s povedenou dramaturgií, Plachetka také v netradičním sále zpíval tradičně dobře - především operu. V populárních kusech balancoval mezi "operním" nasazováním tónů, například v duetu s Brzobohatým, a populární technikou v autorských skladbách, jež mu tolik nesvědčila. Přesto snad odcházeli potěšeni všichni - a třeba muzikálová píseň This is the Moment byla pěvecky povedená i vizuálně působivá.

Jednotlivé výstupy vkusně doplnily videoprojekce, snad jen škoda, že se uvádění zhostil sám pěvec. V moderátorské roli působil rozpačitěji, mnohdy po potlesku spěchal, některé hosty představil příliš kvapně a několik dobře vymyšlených momentů vyznělo trochu do prázdna. Nezmínil například, že orchestr zahrál Berliozův Pochod na popraviště, což v kontextu oslavy čtyřicátých narozenin zůstalo jako skrytý vtípek pro znalce, protože na místě nebyl k dispozici tištěný program. Čas si nedopřál ani u sfoukávání svíček na dortu, které se ztratilo v doznívajícím potlesku. Byť má pěvec sám smysl pro humor a umí glosovat situaci, možná měl pocit, že příliš kvapí čas, a některé chvíle zbytečně uspěchal.

Jinak ale narozeninový koncert zřejmě splnil účel, nabídl kvalitní hudbu i velkolepou show, byl zábavný, ale ne příliš podbízivý a potvrdil, že i umělec z operní branže může zaplnit O2 arenu. Ačkoli na pódiu konstatoval, že podobný záměr teď dlouho opakovat nebude, 45. narozeniny by mohly být příležitostí to zkusit znovu.

 

Právě se děje

Další zprávy