Kdyby je autor nepočeštil a časopisecky nevydal již dříve, mohli bychom se domnívat, že jejich současná edice reaguje na diskuse a dohady kolem Kunderova poněkud sveřepého postoje k vydávání svých francouzských románů v češtině a nakonec snad i na nedávnou kauzu "ukradeného románu" Totožnost.
Vždyť celý titulní esej (napsaný ovšem už před rokem 1993) je polemickou obhajobou absolutního morálního práva autora na zacházení se svým dílem.
Ale po pořádku; v prvním eseji Kundera vymezuje, kdo je to vlastně romanopisec, jak se romanopiscem stává (případ Flaubertovy "antilyrické konverze"). Z přehlídky Kunderových oblíbených autorů se vynořují teze, které zaznívají i v jeho jiných esejích: Specifikem románu evropské tradice je postihování skutečnosti, de-interpretace světa.
Úkolem romanopisce je "roztrhnout oponu" preinterpretací - a jako prvního románového autora ve smyslu tohoto vymezení Kundera označuje Cervantese. "…počínaje Cervantesem platí o románu, že je to výtvor jedinečný a nenapodobitelný, neoddělitelný od imaginace jednoho jediného autora," píše.
Do krátkého textu se ale vešlo mnohem víc - Kundera opět zdůrazňuje: dílo je neoddělitelné od svého autora, ale právě jen tím, že je jeho výtvorem, součástí jeho duše. A opět zaznívá: skutečný román má být interpretován pouze ve svých vnitřních kontextech a v kontextu umělecké tradice ve velmi širokém měřítku; nikoli v kontextech malých, třeba národních - ale zejména ne v mikrokontextu autorovy osoby, jeho soukromého života.
Kunderův kýžený čtenář (či interpret) by se měl cítit románem zasažen, "poznat se v něm" - jakkoli takové čtení může působit naivně - a nikoli tu stopovat skryté či nevědomé odkazy na autorovo soukromí a okolí. To s sebou nese i závazek pro romanopisce: skutečný román má být - Proustovými slovy - "zvláštním optickým nástrojem, který má umožnit čtenáři objevit to, co by jinak sám v sobě nikdy neuviděl".
Kundera klade na romanopisce nárok "morálky podstatného". Má-li být řeč o románu jako o díle, je autor povinen vyřadit z něj vše přebytečné, privátní, jedním slovem druhořadé. Dílo je to, co "autor uzná za hodnotu ve chvíli bilancování", nikoli všechno, co kdy dotyčný napsal - deníky, korespondence, soukromé poznámky. Kritická vydání knih, která uvádějí autorské škrty a přepisy jako tzv. varianty, jsou pro Kunderu morálně nepřípustné.
Ve své polemické obhajobě absolutního nároku autora na podobu, ba i interpretaci svého díla je Kundera vášnivý a přesvědčivý na příkladech, které uvádí. Některé jsou i z hudebního světa, v němž je Kundera také doma.
Mluví o roztržce Stravinského s přítelem dirigentem Ansermetem, jenž chtěl přepsat malou část partitury jeho Karetní hry; vrací se k Janáčkovi (Kunderovy janáčkovské eseje vyšly v Atlantisu už dříve) a odsuzuje svévolné Kovařovicovy úpravy Její pastorkyně.
A zpět k románu - a ke Kafkovi. Jen mimochodem Kundera připomíná, jak Kafka odmítl krácení své Proměny i za cenu nevydání. Hlavní pozornost ovšem věnuje Kafkovým testamentům - a nešťastnému Brodovi. "Ach, Maxi, Maxi," lamentuje s familiárním patosem už při zmínce o Brodově interpretaci Janáčka v malém kontextu české hudby. V Kafkově případě je to ovšem horší.
Kafka neodsoudil ke zničení celé své dílo, jak Brod Kafkovy závěti prezentoval. Veden základním pocitem studu, chtěl po svém příteli Brodovi, aby zničil písemnosti, které pokládal za intimní, nehotové, nedokonalé. Sám Kundera přiznává, že na Brodově místě by také neuposlechl a tři velké nedokončené romány by zachoval.
Ale Brod se podle Kundery dopustil vyslovené zrady na příteli - a to především tím, že když už Kafkovu poslední vůli nevykonal, nemlčel o ní, ale naopak ji publikoval a reinterpretoval v duchu svého kafkologického mýtu a v duchu mýtu sebe sama jako Kafkova proroka.
Postupné vydávání Kunderových esejů vytržených z původního knižního kontextu je problematické a může svádět k urychleným soudům. Někde se Kundera opakuje, jindy jsou jeho proklamace příliš kategorické, schematické. Co příkladně platí pro dílo Kafkovo či Proustovo, nemusí platit pro jiné autory; ne každý se ke svému dílu chová s tak úzkostnou precizností.
Stačí připomenout Foucaultovu zmínku o nesnadném vydávání neuspořádaného a nehomogenního Nietzscheho díla. Podobně lze problematizovat i Kunderův-Proustův nárok na radikální oddělení člověka-autora od literárního díla.
Nakonec ale nelze než respektovat žánr. Kundera nepíše literárněvědné studie. Není teoretik literatury, ale spisovatel. Píše eseje. A píše je brilantním způsobem, který v našem malém českém kontextu patrně nemá obdoby.
Milan Kundera: Nechovejte se tu jako doma, příteli (Kdo je to romanopisec, z knihy Opona, Gallimard 2005, a Nechovejte se tu jako doma, příteli, z knihy Zrazené testamenty, Gallimard 1993) . 80 stran, vydal Atlantis, 2006, doporučená cena 126 korun.
