Nesmyslným předsudkům podle něj podléhají obě strany a ani jedna z nich ale nemá pravdu. Kubošova kniha je střídavým monologem "Lopaty" a "Vykořisťovatele", téměř archetypálních postav, které rozmlouvají o penězích, egu, teambuildingu i pracovní morálce. Na vyhrocenost obou pozic poukazuje použitím silné nadsázky a ironie. "Pozoruji ten rozdíl mezi Lopatami a sebou samým snad odjakživa. Rozhodně od chvíle, kdy mě chůva vozila ve zlatém kočárku po našem zámeckém parku. Už tenkrát jsem pozoroval svět, který se tak liší od toho mého, ušlechtilého a racionálního. Svět existencí, které si na svou dvacet let starou felicii přivaří přítlačná křídla, na boky nalepí blesky, na sedadla nasadí červené potahy a uřežou výfuk," říká Vykořisťovatel v samém úvodu knihy o svých "poddaných".
Většinu příběhů z firemního života, které se v knize objevují, autor sám buď odposlechl nebo odpozoroval. Přesto měl někdy pocit, že s nadsázkou mohl ještě víc přitlačit. "Jsem spíše introvertní a rád naslouchám. Slýchal jsem proto všechny stížnosti Lopat na Vykořisťovatele. Teď mám vlastní firmu a dostávají se ke mně naopak stesky z opačné strany. Vždycky, když jsem si myslel, že v knize už dost přeháním, zapátral jsem v paměti a vzpomněl si na ještě horší příběhy," vysvětluje. "Píšu třeba o ničení majetku firmy. Měl jsem kamaráda, který chodí do práce, kde dělají relativně drahé výrobky. Od každého mohl rozbít maximálně tři kusy za měsíc. Když ještě žádný na konci měsíce nerozbil, zničil pak dva naráz schválně," dává příklad.
V těch nejhorších stereotypech autor vykresluje obě skupiny a snaží se ukázat, že ani jeden postoj není správný. Věří přitom, že k žádnému ze "znepřátelených táborů" netíhne více, protože Vykořisťovatel má podle něj zkreslené představy o Lopatě a naopak. "Když jsem jako programátor začínal, myslel jsem si, že svého zaměstnavatele měsíčně stojím pouze svou mzdu. Nepočítal bych do toho, že mi musel koupit počítač, drží mi v kanceláři místo, platí za mě energie. Když člověk tvrdí, že na něm firma strašně vydělává, je to nepřesné, nemá kompletní informace," vysvětluje.
Mylným představám ale podléhá i management, který nemá přesnou představu o tom, co zaměstnance k práci ve skutečnosti motivuje. "Zaměstnavatelé jim v podstatě házejí klacky pod nohy a zároveň vyžadují lepší výsledky. Existuje zažitá představa, že pro zaměstnance jsou nejdůležitější peníze. Minimálně část z nich chce ale odvést dobrou práci, mít spokojené zákazníky a dobrý tým. Jejich vlastností je potřeba využít, aby firma fungovala," míní. "Zaměstnavatelé navíc mívají pocit, že zaměstnanci jsou tady jen pro ně, ideálně deset hodin denně, i když si zaplatili jen osm," kritizuje.
Sám si vyzkoušel pozici Lopaty i Vykořisťovatele a věří, že zpětná sebereflexe by prospěla každému. "Byl jsem programátor, ale při pohledu do minulosti se označuji za Lopatu, která moc nevěděla, jak firma funguje, nechápala její řízení a vyvozovala z toho špatné závěry," sype si popel na hlavu. "Ve chvíli, kdy do řízení člověk pronikne a stojí před výzvou vyhodit prvního zaměstnance, nevydaří se mu velký projekt nebo mu chybějí peníze na výplaty, začne to vnímat úplně jinak," míní.
Programátoři: Normální lidé s divným tričkem
Kromě stereotypů o zaměstnancích a zaměstnavatelích Kuboš jako píšící programátor nabourává i zažité představy o své profesi. "Stereotyp programátora, který sedí ve sklepě, nemyje se a nikdo za ním nechodí, je mylný. Jeden z mých přátel stepuje, další dělá slam poetry nebo poslouchá jazz. Jsou to úplně běžní lidé, kteří mají maximálně trochu divné tričko," směje se.
Psaní ho bavilo už na střední škole, ale od hodin slohu už se dostal jen ke psaní mailů a technických textů. Změnilo se to, až když připravoval příručku k produktu své firmy, kterou chtěl napsat živějším jazykem, než je běžné. "Měla to vylepšit copywriterka tak, aby to nebylo napsané programátorským stylem. Celkem se to povedlo, ale chyběl v tom vtip, tak jsem kousek napsal, aby viděla, jak si to představuju. Řekla mi, že je to výborné, že mám napsat knihu," vypráví.
Knihu psal dva roky po večerech a ze všech nejvíc mu pomohl jeho editor. "Při psaní došlo k velkým přešlapům. Musel jsem například přejít z du-formy do ich-formy, protože by čtení bylo po nějaké době nesnesitelné. Vzniklo také asi čtyřikrát více textu, než jsem ve skutečnosti použil," přiznává. Doufá, že kromě pobavení se čtenáři v knize také občas poznají a chytnou se za nos. "Zasmějí se Vykořisťovateli, protože se chová podobně jako jejich šéf. Ale pak se sami sebe zeptají: Nechovám se někdy jako ta Lopata?" doufá.
Každý ví, kdo kolik bere
Brněnský autor pochází z hornické rodiny, jak říká, "čistě Lopatí". "Na druhou stranu mí rodiče i prarodiče měli k práci veskrze pozitivní vztah. Dělali věci pořádně až puntíčkářsky. Můj táta byl sice horník, ale vždy se z něj stal štajgr, který vede skupinu havířů a ručí za ně, takže v tomto ohledu až taková Lopata nejsem a nebyl jsem k takovému přístupu veden," říká.
Dnes má svou vlastní startupovou IT firmu a podle svých slov se ji snaží vést svobodně a otevřeně. "To jsou dnes taková módní slova, ale u nás to znamená to, že máme absolutní přístup k informacím kromě zákaznických dat. Všichni kolegové vědí, kolik berou ostatní, protože máme otevřenou tabulku výplat," vysvětluje Kuboš. Ve firmě, kde pracují zhruba dvě třetiny žen, což je pro oblast IT neobvyklé, to prý vedlo k vymizení gender pay gap neboli rozdílu v průměrném odměňování žen a mužů. Bojovat s nerovným odměňováním pomocí zvýšení transparentnosti se ostatně snaží i Evropská unie.
O tom, kdo dostane přidáno nebo si zaslouží odměnu, nechává Kuboš rozhodovat své kolegy. Za důležitý považuje výběr vhodných pracovníků, kteří nepotřebují příkazy a neustálý dohled. "Na výběr lidí jsme velmi přísní, ale dáváme jim svobodu. Máme úplně otevřené pracovní hodiny, tři dny v týdnu pracujeme na home officu, neplatíme jim jen za čas, ale i za jejich nápady. Jakmile považují firemní problematiku za svou, pracovní výkony jsou úplně jiné, než když zaměstnancům někdo diktuje, co mají dělat," věří.
Kuboš je přesvědčený, že ve svobodné firmě není například potřeba kontrolovat, jestli zaměstnanci na home officu skutečně pracují. "Protože pracovat chtějí a baví je to," je přesvědčený ředitel start-upu. "Rád bych věřil tomu, že je každý schopen fungovat v rámci tohoto modelu, jen třeba ještě nenašel tu správnou práci nebo povolání. Bohužel se ale ukazuje, že všichni lidé takto nastavení nejsou. Na pohovorech je musíme hodně přebrat, než najdeme ty, kteří mají potřebnou vnitřní motivaci a není nutné nad nimi stát s bičem, ale dát jim volnost. Pak přichází s myšlenkami, které by mě třeba nikdy nenapadly," oceňuje.
Autor knihy má pocit, že si lidé neuvědomují, jak velkou část života v zaměstnání vlastně tráví. "Myslím si, že by po nás mělo na světě zůstat nějaké dílo, a ne všem se to povede. Po digitálních dělnících žádná velká hodnota nezůstane," říká o pracích, v nichž podle něj jen lidé vyměnili lopatu za myš.
"V dnešní době je velice snadné změnit profesi. Je v rukou každého, aby si promyslel, zda volba školy a prvního zaměstnání byla ta pravá. Člověk by se nad tím měl zamyslet opravdu vážně, protože pracovní život je dlouhý. Říct si na jeho konci, že to nemělo smysl, je dost smutné. Za sebe a kolegy bych byl rád, kdyby to tak nebylo," doufá.
