Odpusťte mi to zjednodušení, ale díky vaší knize mám pocit, že máme v historii zapomenutého Indianu Jonese. Jak to, že není známější? Ten osud přece nemá srovnání…
Má málo srovnání. Všechno vlastně překryl srpen '68 a Krieglův odmítavý postoj v Moskvě. Pak se o něm dvacet let nesmělo mluvit vůbec, což přispělo ke Krieglovu vytěsnění, a po roce 1989 se jeho příběh do obecného povědomí vrátil pouze ve formě toho "nepodpisu" moskevského protokolu, pokud vůbec. Určitě existuje velké množství lidí, kteří nemají o Krieglovi ani tušení. Nikdo se dál neptal a nehledal, co to je za příběh, protože se ten podpis vykládal jako hrdinství. Byl to "hrdina jedné chvíle". Jenže to není pravda. Byl to statečný chlap, a protože byl statečný mnohokrát, Sověti ho ani nepozvali k jednání o protokolech.
Protože už ho dobře znali…
… oni ho už moc nechtěli ani v Čierné nad Tisou o měsíc dřív, protože věděli, že to s ním bude složité (ještě 29. července 1968 se tam Dubček setkal s Brežněvem - pozn. red.).
Je možné, že složka, kterou na něj Sověti vedli, v sobě měla první poznámky už z období Krieglova angažmá ve španělské občanské válce v 30. letech?
Ta složka v Moskvě začíná přihlášením Františka Kriegla do interbrigád (mezinárodních vojenských jednotek dobrovolníků, které bojovaly na straně republikánů proti jednotkám generála Franka mezi lety 1936-1939). První udání jsou sice až z počátku 40. let z Číny, ale píšou je jeho spolubojovníci ze Španělska a ta hlášení se vracejí právě k té době.
Píšete, že v jeho životě bylo dobrodružství více, než by si sám přál. Přitom neměl dobrodružnou povahu, byl klidný, nesnesitelně pevný, neromantický. Co ho hnalo přihlásit se dobrovolně do španělské války?
Myslím, že příčinou byl jeho idealismus a pocit, že je na světě pro to, aby pomáhal lidem, ať už jako lékař nebo komunista. On sám říká: "Nešel jsem do Španělska hledat nějakou pravdu, šel jsem pomoci španělskému lidu uhájit svobodu. Tam se bojovalo, tam jsme patřili." Rovnou jde jako lékař, nikoli s představou, že opustí profesi a bude střílet povstalce, jde tam jako frontový doktor.
Ještě k té povaze. Ve vaší monografii zaznívá, že pomáhal raněným pod kulometnou palbou, operoval při bombardování. Někdy jsem si říkal, jestli to nebyl až klid psychopata…
Nejsem psycholog, ale je tam určitá přehnaná pedanterie a systematičnost ve chvíli, kdybyste to nečekal, třeba právě na té frontě. Na druhou stranu Kriegel nebyl takový blázen, aby šel do nebezpečí takzvaně "prsama". Když jeho předchůdce během jízdy autem rozstřílelo letadlo, Kriegel od té doby vyrážel na frontu pouze se saniťákem na střeše, aby případný nálet viděli včas. Takový nebožák se pak vždy vracel zaprášený a v podstatě "upečený". Bylo to sice primitivní opatření, ale snižovalo riziko zbytečné ztráty.
Pracovitost, systém, pedanteire
Kriegel měl ještě "mokrý" diplom z německé univerzity medicíny v Praze, byl poměrně mladý, a přesto se dostal k tomu, že byl šéflékařem 45. divize, a měl tedy na starosti šest tisíc lidí. Co měl v sobě za fluidum, že dokázal své okolí tak uhranout?
Opakovalo se to koneckonců v celém jeho životě… Je pozoruhodné, že nikdy předtím ani nebyl vojákem, do Československa se dostal coby polský uprchlík, takže v armádě sloužit nemohl. Když přišel do Španělska, tak neovládal jazyk, ale v řádu týdnů se ho naučil, což je obrovský výkon. Jeho pobočník vzpomíná, že do roka se obstojně naučil i katalánštinu. Kromě toho, že byl výkonný, tak byl také organizačně schopný. Vždy, když přišel do fáze nového životního úkolu, ať už je to Španělsko, později ministerstvo, Kuba, poslancování, tak si nejprve sednul a sepsal si, co v té funkci chce dělat. Myslím, že Krieglův úspěch je v mixu pracovitosti, systematičnosti, přesvědčení a pedanterie.
Kriegel se po Španělsku nechal naverbovat do Číny, kterou napadlo Japonsko, pak působil také v Indii a Barmě. Odtamtud měl dobré reference od Američanů, kteří Číňany podporovali, aby vyčerpali japonské síly, a negativní od komunistických soudruhů. Co je něm tak popuzovalo?
Především jim vadilo, že byl málo ukázněný straník a že o direktivách strany pochybuje, když je má za špatné. Když mu strana něco nařídila a jemu to nevycházelo lidsky, ani z hlediska medicíny, tak se vzepřel. Když byl krátce ve francouzském koncentračním táboře a strana mu řekla, že bude zajišťovat lékařskou péči, odvětil: "Není čím, chybí základní hygiena, Francouzi by nám museli něco dát, abychom mohli vůbec léčit." Odpovědí mu bylo, že dobrý komunista si poradí, což je přesně fráze, kdy Kriegel nesrazil paty a naopak je poslal "kamsi".
Když totéž udělal v Číně, vyloučili ho ze stranické buňky lékařů, protože byl podle nich panovačný, měl diktátorské manýry. Propisovalo se to i do politiky. Historik Karel Kaplan píše, že když Kriegel po delší době dospěl k nějakému rozhodnutí, už s ním bylo těžké hnout, tím se ale ve stranickém aparátu dostával do izolace.
Uvádíte, že byl vlastně neschopný diplomat a vlastně i politik, protože nedokázal vyjednávat…
On byl nebyl představitelný ve funkci politika v prostředí svobodných voleb. Jako politik mohl fungovat jedině v prostředí vlády jedné strany, protože měl k dispozici její mocenskou páku. Ve chvíli, kdy musíte každý krok vyvažovat koaličním potenciálem, tak nejste schopen ničeho, nebo skoro ničeho dosáhnout. Měl ale krásné ideály a zdravotnictví by třeba reformovat uměl, ale v demokracii by to neprosadil.
Ten, kdo "rozjel" Vítězný únor
Je paradoxní, že do Československa se v roce 1945 vrátil v americké uniformě. O tři roky později své zkušenosti z války využil k organizaci milicí během únorového komunistického puče. Tehdy byl zřejmě hlavním mozkem ilegální polovojenské komunistické úderky. Píšete, že by si býval přál, aby milice šly více do akce. Co je tím myšleno?
Kriegel stál přímo v čele organizace Lidových milicí. Víme to díky výpovědím z procesů z 50. let. Spoustu lidí z pražského krajského výboru KSČ zatkla StB nebo je vyslýchala kvůli Slánskému a dalším. Říkali tehdy, že milice neměl na starosti ani Slánský, coby šéf bezpečnostní oddělení ÚV KSČ, ani Josef Pavel coby velitel milicí, hybatelem a tím, kdo to "rozjel", byl podle těchto výpovědí Kriegel. Když v 60. letech vycházely vzpomínky milicionářů, uváděli v nich, že pro zbraně "chodili do kanceláře k doktoru Krieglovi".
Lidé jako on se vlastně dvacet let připravovali na revoluci. Najednou byla tady a komunistické vedení jim řekne: "Bude to bez střelby a my to upečeme na Hradě." Takhle si to nepředstavovali. Uvědomte si, že druhá světová válka skončila teprve před třemi lety. Společnost nepovažuje možnost, že někdo vezme flintu a někoho zastřelí, za nereálnou.
Co si tedy konkrétně představovali, když střílet nebylo potřeba?
Ve finále to nebylo potřeba, protože převzetí moci proběhlo mírově i z druhé strany. Kriegel si patrně myslel, že oponenti budou tvrdší. Domníval se, že o tiskárny a sekretariáty druhých stran se bude bojovat. Ne že řeknou tehdejšímu ministru spravedlnosti a členovi vedení České strany národně socialistické Prokopu Drtinovi: "Běžte domů!" - a on půjde. To nečekal. Tehdejší ministr zemědělství Július Ďuriš byl tak radikální, že ho Gottwald raději odeslal na Slovensko, protože chodil ozbrojený a chtěl jít na zteč. Oni nesnili o tom, že budou vraždit, ale že dobudou moc, jenže si to neuměli představit jinak než jako dobytí Zimního paláce.
Nemáte mandát
Kriegel v roce 1968 odmítl podepsat moskevský protokol, který měl ospravedlnit okupaci Československa, protože ten akt nepovažoval za ústavně legitimní. Co bylo ale ústavního na organizaci pučistické miniarmády dělníků?
Nic. To je dvacet let vývoje. On si to začne uvědomovat poměrně brzo. Už na začátku 50. let kritizuje stranu, včetně vysokých představitelů za to, že dělají věci, které jsou podle něj takzvaně nebolševické. Fakt, že kritizuje KSČ, neznamená, že je reformista, je jen pravověrnější než oni. Nechce například, aby strana dělala povinný nábor. "Chceš být přednostou nějakého úřadu a zůstat ve funkci? Budeš ve straně." Tohle ne.
Takhle přece v pražských nemocnicích zachránil několik schopných chirurgů.
Je to tak, ve Vinohradské nemocnici i jinde pomohl mnoha profesorům, jako byl Vratislav Jonáš anebo Josef Charvát, což byly kapacity. Ostatně oba pak v roce 1953 patřili do týmu, který se staral o umírajícího Gottwalda. Kriegel je navzdory direktivě, že předseda ústavu, či primář, musí být komunista, na místech udržel. Tehdy byl kritický už zpočátku 50. let, ale z pohledu bolševika, nikoliv demokrata.
Proměna spočívá v tom, že Kriegel věří, že má komunistická strana být demokratická, protože to samá hlásá. Poukazoval na to, že strana v roce 1960 přijala ústavu, podle níž je nejvyšším představitelem moci parlament volený lidem. Na druhou stranu ale nenapadá způsob, jakým je parlament volen, tedy že je to Národní fronta a výsledek je tak předem daný.
Kdy u něj tedy začíná cesta k reformě?
V roce 1964 tvrdí, že je jako poslanec zástupcem lidu a musí se chovat tak, jak se po něm chce. Nemůže postupovat cestou kabinetní politiky a to se pak projevilo právě v Moskvě. Všichni ostatní (signatáři moskevského protokolu prezident Svoboda, první tajemník ÚV KSČ Dubček, politici Smrkovský, Černík, Biľak a další - pozn. red.) zůstali internacionálními komunisty a v tu chvíli jednali v centru komunismu, tedy v Moskvě. Kriegel byl ve svých očích zástupce suverénního státu, byl poslancem svého lidu a říkal: "Nejsme delegováni lidem k takovýmto jednáním."
Nemáte mandát…
Nemáte mandát.
Nejsem despota ani škůdce
Když se v 60. letech začalo mluvit o rehabilitaci nespravedlivě odsouzených v 50. letech, kritizoval soudce, kteří podle něj nebyli nevinní andělíčkové. Jak se ale choval sám během těch největších procesů, co si o nich myslel a jak jednal?
Kriegla začala sledovat StB už krátce po roce 1949 v rámci vyšetřování takzvaných španělských doktorů. Postupně se to zhoršuje, až to v roce 1951 nabude obludných rozměrů. Kriegel celý rok stráví vysvětlováním na ÚV, že není despota, škůdce, že není člověk Otty Šlinga (politik popravený v politických procesech v 50. letech - pozn. red.), postupně se ta obvinění nabalují, až nakonec vyšetřování vyzní do prázdna.
On o procesech nemá velkou iluzi, ale asi nebyl nějak zásadový v těch prvních soudech s Heliodorem Píkou nebo Miladou Horákovou. Byli to koneckonců jeho ideoví odpůrci a Kriegel byl stalinista. Ve chvíli, kdy to tu stranu ale zasáhlo zevnitř, došlo mu, že to je nesmysl. Obviňováni byli lidé, které znal, dlouhodobě s nimi pracoval a sám na sobě viděl, jak snadné je někoho napadnout. Ani tehdy ale neuznal, že příčina je v samé podstatě systému, věřil, že jde o selhání lidí.
Martin Groman (1976)
Publicista Martin Groman píše hlavně o moderní české a československé historii a o problematice médií. V roce 2015 napsal životopis komunistického novináře Stanislava Budína. Spolu s historikem Michalem Stehlíkem natáčí podcast Přepište dějiny. Působí také ve Společnosti Ferdinanda Peroutky a porotě Ceny Františka Kriegla.
Kriegel moskevský protokol nepodepsal, protože byl podle něj věcně špatný. Českoslovenští komunisté, z nichž bylo šest do Moskvy uneseno, neměli ústavní právo dokument podepsat. Podle vás počítal s tím, že ho čeká smrt na Sibiři….
Podle vyprávění jeho manželky, sekretářky nebo rodinného přítele Františka Janoucha, kteří vzpomínají na první setkání s Krieglem bezprostředně po návratu z Moskvy, to tak bylo. "On prostě čekal, že to je konečná," tvrdili jeho blízcí. K události se vyjádřili také lékaři prezidenta Svobody, kteří u toho v Moskvě byli. Kriegel je tehdy požádal, aby se postarali o jeho manželku, takže bylo dost zjevné, s čím počítá.
Jak je to se spekulací, že se ho někdo z delegace zastal?
Spekulaci, kdo z československé delegace Kriegla takzvaně vyreklamoval, strašně nabourává letadlo, do něhož ho posadili. Z Kremlu ho odvezli na letiště, posadili do letadla a několik hodin ho tam nechali čekat. Myslel si, že poletí na Sibiř, pak se u letedla ale rozvinul červený koberec a nastoupila delegace. Kdyby Sověti od začátku nevěděli, že ho pošlou domů, proč by ho do toho letadla strkali… Když na podzim do Prahy přijeli vyjednat další podmínky sovětští generálové, nechali se slyšet, že z něj nechtěli dělat hrdinu, ať si ho doma "zničí" sami.
Komunismus jako služba lidem?
Citujete Václava Havla, že Kriegel nikdy nestál na pozicích nějaké ideologie, ale rozuměl komunismu jako způsobu služby lidem. Možná nebyl idealista, ale spíše politický naivka. Popravdě řečeno moc nechápu, jak mohl tak dlouho věřit v reformovatelnost systému po tolika zklamáních? Kde udělal soudruh Kriegel chybu?
Myslel si, že to přece jen půjde. Šedesátá léta chápe jako šanci, ono to tak koneckonců i vypadá. Po roce 1956 reforma nezačala tak skokově jako v Maďarsku a Polsku, kde se to "muselo" zastavit vojensky. U nás je to velmi pozvolné, takže to tím pádem necukne, společnost neujede a to dává všem, Šikovi, ve finále i Smrkovskému a Dubčekovi důvěru v to, že to provedou pozvolně a v nějaké logice. Mysleli si, že nedojde ke skokovému vývoji, který Moskvu vždy děsil.
Oni tedy reformu rozjíždějí velmi pomalu, ale v okamžiku, kdy musí udělat politický krok, tedy sesadit prezidenta Novotného a jeho lidi, utrhne se to a společnost začne zrychlovat ve své touze po změně. V lednu sesadíte prvního tajemníka strany, začnete psát Akční program a společnost už oblékne skautské uniformy, začnou se tu objevovat hippies, zanikne cenzura.
Jak se ke změnám Kriegel stavěl?
Kriegel to tempo kritizuje a říká: "Nespěchejte, já vím, že je to pára v hrnci, ale nesmí to bouchnout, jakmile to bouchne, tak sem Sověti vletí." Ještě v 70. letech říkal, že vše mělo proběhnout pomalu. František Kriegel si chybně myslel, že po dvaceti letech omylů, rehabilitací a následných omluv bude společnost straně dále věřit a poslouchat ji na slovo bez nutnosti represe.
Z vaší knihy mě zaujala fotografie lavičky, kterou si estébáci dali po odstavení Kriegla z funkcí před jeho byt, aby je nebolely nohy. Kriegel podepsal Chartu 77, existuje i jeho společná fotografie s Václavem Havlem. Jak se mohl takhle sblížit s milionářským synkem a jak se změnil jeho postoj k socialistickému zřízení?
Kriegel si Havla vážil jako člověka. Víme, že Krieglovi navštívili Olgu, když byla nemocná, ale Havlovi nebyli doma a vznikla z toho korespondence, v níž Havel děkuje za zájem. Co se týče Charty jako takové, patří Kriegel k jiné skupině, tedy k odvrženým komunistům. Jeho podpis je podstatný symbol statečného chlapa a komunisty. Zároveň není jedním z party kolem Havla.
Ze zápisů StB získaných od udavačů vyplývá, že když se třeba Marta Kubišová stala mluvčí Charty, Kriegel interně prohlásil: "Tohle je Havlův člověk, musíme se na ni napojit a zjistit, co má za lubem." Dokonce se kvůli tomu s ní sešel, protože jí úplně nedůvěřoval. Chartisté kolem Havla to táhli příliš mezinárodním směrem a on si přál, aby to byla čistě domácí akce. Nepatří tedy k Havlovým obdivovatelům, je to spíše respektovaný názorový konkurent uvnitř Charty.
A co ta blízkost k milionářskému synkovi?
Kriegel nebyl ideolog tohoto typu, aby tohle akcentoval. Byl dokonce kondolovat na pohřbu Havlova otce. Do deníku si poznamenal, že inženýr Havel stál za stavbou studentské koleje na Letné, kde se tehdy také Kriegel pohyboval. Má tedy i k tomuto opravdovému kapitalistovi sympatie, navíc Václav Havel sám kapitalistou nebyl, Kriegel v něm spíš vidí utiskovaného intelektuála.
Bankrot ideje komunismu a oligarchie
Jaký postoj měl k normalizovanému socialistickému zřízení?
Označuje to dvěma pojmy, jako bankrot ideje komunismu s tím, že tohle se už napravit, u nás ani ve východním bloku, nedá. Samotnou moc husákovského vedení označil za oligarchii, která vládne nejen celé zemi, ale i komunistické straně. Výsledkem je stagnace. Můžete mít průkazku KSČ, ale díky ní maximálně získáte lepší práci, ne vliv. Velice často režim kritizoval kvůli restrikcím, které se snažily zamezit běžným projevům názorů.
Pozastavoval se také nad tím, že mají komunisté k dispozici takové množství tajných policistů a stejně se pořád bojí. Považoval to za známku slabosti. Faktem je, že jeho garnitura se represí nezaštiťovala.
Dovolte mi polopatickou otázku: Příběh Františka Kriegla je jistě poutavý, navíc přes jeho osud živě vidíme české a částečně i světové dějiny, ale v čem je z hlediska všech jeho omylů poučný?
Naučil nás, že být statečný a mít ideál nestačí, když chcete dosáhnout cíle.
A co mu tedy chybělo?
Po většinu života mu chyběl pragmatismus, schopnost dohody, tolerance a vztahu s lidmi, kteří to vidí jinak, bez ohledu na to, jestli šlo o komunisty či ne. V závěru života prohlásil: "Lidé jako já skončili jako idealisté, po jejichž zádech vylezli k moci ti, kteří žádné ideály nemají."
