Praha - Ve věku devadesáti let zemřel v pátek významný literární kritik Milan Jungmann. Stál v čele několika literárních časopisů i Obce spisovatelů, byl držitelem řady vyznamenání.
S jeho jménem je spojena slavná éra Literárních novin ze 60. let 20. století. Od roku 1955 byl jejich redaktorem; šéfredaktorem od roku 1964 až do jejich zrušení v roce 1969. Po zrušení Literárních novin měl Milan Jungmann zákaz publikační činnosti.
V 90. letech jim věnoval knihu svých pamětí s názvem Literárky, můj osud (1999). Učinil z nich kulturní týdeník s nebývale vysokým nákladem (120-130 tisíc výtisků) a povedlo se mu vybudovat vynikající okruh spolupracovníků a přispěvatelů všech generací.
Jungmann Sledoval hlavně novou českou prózu a za normalizace se jako jediný kritik soustavně věnoval všem třem proudům české literatury (oficiální, samizdatové a exilové), přičemž vůči nim uplatňoval jednotná kritéria. Proslul rovněž jako významný překladatel a autor literárních příruček a učebnic.
Jungmann se narodil 18. ledna 1922 v Hořanech na Mostecku v hornické rodině, otec byl sociální demokrat. Po záboru pohraničí maturoval na pražském gymnáziu. Pracoval pak jako knihovník, poslední rok války byl nasazen v ČKD. Po roce 1945 studoval na Filozofické fakultě UK literaturu a estetiku.
Od roku 1952 byl redaktorem časopisu Praha-Moskva a externím redaktorem české verze časopisu Nová doba, v letech 1954-1955 ředitelem Národní knihovny. Poté přišel do Literárních novin.
Vystudoval pražskou filozofickou fakultu, v 50. letech působil jako ředitel Národní knihovny. V roce 1945 vstoupil do KSČ, v roce 1969 byl vyloučen. V době normalizace nemohl působit ve svém oboru a musel pracovat jako čistič pražských výloh. Přesto dál psal, překládal a v 80. letech redigoval ineditní literárně kritický časopis Obsah.
Po listopadové revoluci se Jungmann stal předsedou rady Obce spisovatelů a členem redakční rady Literárních novin. "Literární kritik obvykle píše na objednávku redakce. Milan Jungmann ale psal z vnitřní potřeby i v době, kdy u něj neměl kdo cokoliv objednávat," řekl o něm pedagog a literární vědec Antonín Jelínek.
Po roce 1989 se zasloužil o založení profesní organizace Obce spisovatelů, jejíž byl místopředsedou a po dvě volební období i předsedou. Spolu s Josefem Vohryzkem se v roce 1996 stal prvním laureátem Ceny F. X. Šaldy, byl rovněž držitelem Ceny Toma Stopparda (1989) a Ceny Nadace Český literární fond.
Je autorem množství literárních kritik, teoretických statí a úvah o literatuře, shrnutých ve výborech Obléhání Tróje (1969), Cesty a rozcestí (Londýn 1988), Průhledy do české prózy (1990), O Josefu Škvoreckém (1993) či V obklíčení příběhů. Věnoval se v nich zejména nově vznikající próze se soudobou tematikou. Známá je stať Kunderovské paradoxy, ve které rozvedl polemiku o kvalitách románu Nesnesitelná lehkost bytí a jež vyvolala řadu ostrých diskusí.
Z ruštiny přeložil například Athéňanku Thais Ivana Jefremova, Strmou cestu Jevgenije Ginsburgové či Modlitbu za Černobyl Světlany Aleksijevičové.
