V článku pro Deník N filmu vytýkáte, že Václava Havla nevyobrazuje více vrstevnatě a soustřeďuje se jen na jeho introvertní, nejistou stránku, která je postavena do kontrastu s rozhodností jeho ženy. Jakými osobnostními rysy se podle vás Havel dále vyznačoval a nabízelo se je ve filmu podtrhnout?
Myslel jsem to tak, že ten film, pokud jde o Havlův obraz, neměl ambici přinést něco nového. Bude se líbit hlavně těm, kterým potvrdí, co si o Havlovi mysleli už předtím. Právě tohle ale bylo podle mě víceméně záměrem tvůrců, který naplnili. Pokud se tedy smíříme s tímto popovým pojetím, které jde programově po srsti, není na filmu vlastně co kritizovat.
Kdyby vznikal film s jinou ambicí, tvůrci by asi vystoupili z toho intimního soustředění na několik málo postav a ukázali by Havla víc jako člověka, který se navzdory všem vnitřním nejistotám vyznačoval neúhybným tahem na branku. Když čtete jeho texty, cítíte z nich tu mimořádnou schopnost myslet déle než ostatní, až do konce. Tahle vlastnost Havlova charakteru z něho udělala přirozeného vůdce.
Novinář Daniel Kaiser, který je autorem Havlova dvoudílného životopisu, ve svém komentáři pro Echo 24 naopak vyzdvihl, že film Havlovu cestu k občanské angažovanosti nepopisuje jako lineární přímku a ukazuje, že Havel při prvním věznění zaváhal a slíbil, že se už nebude dále do politiky plést. Co přesně tehdy Havel podepsal a jak moc si to posléze vyčítal?
Po zveřejnění Charty Havla nejdřív brali do Ruzyně na celodenní výslechy, ale v polovině ledna roku 1977 si ho tam nechali a drželi ho ve vazbě do května. Kromě výslechů, při kterých mu vyhrožovali desetiletým kriminálem, odřízli Havla od informací. V té izolaci v něm vzbudili dojem, že Charta venku zkrachovala, že se to nepovedlo.
Protože se tam navíc vzdal role mluvčího Charty, což udělal především proto, že ji z vazby nemohl vykonávat, rozšířili o něm komunisté fámu, že to byl z jeho strany akt kapitulace a sebekritiky. Když po propuštění zjistil, že Charta, byť v těžkých podmínkách, funguje dál, strašně si své zakolísání vyčítal. Později psal, že se v té době skoro zbláznil. A aby v sobě ten vnitřní pocit selhání odčinil, angažoval se dál v Chartě ještě mnohem víc než předtím. Když ho v roce 1979 zavřeli znovu, tentokrát už na několik let, bral to zčásti i jako svou soukromou rehabilitaci.
I když film Havlovu životní dráhu sleduje od pražského jara až po sametovou revoluci, není z něj úplně jasné, jak se z váhavého, pochybujícího intelektuála, který si zprvu nepotrpí na veřejnou pozornost, stal politický lídr. Kde se v Havlovi podle vás touha či ochota stát se vůdcem vzala?
Schopnosti vést se u něj projevily velice brzy. Vlastně v každé pozici, v jaké se nacházel, se brzy projevil jako ten, kdo byl schopný jasně zformulovat, na co ostatní jenom neurčitě mysleli. A hlavně byl mužem činu. Nikdy nezůstal jen u pocitu frustrace z nějaké situace, vždycky hledal východisko. V roce 1951 vedl partu vrstevníků sdružených ve skupině Šestatřicátníci, v 60. letech nezávislé spisovatele z okruhu kritického časopisu Tvář. Uznávali ho nezávislí tvůrci, kteří byli zakázaní v 70. letech, stejně jako pozdější disidenti. Koneckonců byl i hlavním autorem Charty.
Myslím, že většina těch, kdo si v roce 1989 v Čechách a na Moravě uměli představit, že "rudoch půjde od válu", viděla v čele státu právě Václava Havla. A on sám v roce 1989 věřil, že má alternativu nejenom k tomu, co tady předváděla KSČ, ale i k tomu, co mu vadilo na soudobém kapitalismu. Věděl, že není takzvaně standardním politikem, vyrostlým ve světě mocenských zápasů a politických stran. Na druhou stranu věřil, že je to tak dobře a že z této pozice dokáže obrodit, co se opotřebovalo na Východě i na Západě.
Přestože se ve filmu objevují scény, které se odehrávají po srpnu 1968, o tom, jak se Havel angažoval bezprostředně po okupaci vojsk Varšavské smlouvy, se toho moc nedovídáme. Jak dobu po pražském jaru prožíval a jak tehdy reagoval?
Srpnová okupace ho zastihla v Liberci, městě, kde měla invaze vojsk krvavý průběh. Bylo tam sedm zavražděných a desítky raněných. V tom dramatickém a hektickém týdnu, kdy vedení KSČ vyjednávalo v Moskvě, Havel přeměnil libereckou rozhlasovou redakci v revoluční vysílač. Sám pro něj psal komentáře a přítel Jan Tříska, který tam byl s ním, je do éteru četl. Havel tam zažil tu atmosféru, kdy se národ proti okupaci náhle a nečekaně semkl. A byť ta jednota trvala jen pár dní, pochopil, jaký skrytý potenciál mezi lidmi spí a že se může probudit znovu.
Jedna z úvodních scén filmu naznačuje, že k Alexandru Dubčekovi, symbolu pražského jara, Havel nejprve choval obdiv, který během normalizace postupně ochladl. Co o vztahu Havla a Dubčeka víme?
Havla coby nekomunistu na pražském jaru zajímaly jiné věci než Dubčeka. Prosazoval třeba vznik opoziční strany, což byla věc, kterou Dubček v té době nepřipouštěl ani náhodou, ani v podobě například sociální demokracie. Havla ale na Dubčekovi fascinovalo, že byl otevřený diskusi, a to i s ním jako s nekomunistou. To třeba u Dubčekova předchůdce v čele strany Antonína Novotného neplatilo, ani pokud šlo o další členy KSČ.
O to větší zklamání Havel zažil, když Dubček podepsal moskevskou kapitulaci a v následujících měsících přistoupil na všechno, co po něm takzvaní normalizátoři v čele s Gustávem Husákem chtěli. Symbolicky to vyvrcholilo v srpnu 1969, kdy Dubček v pozici předsedy federálního parlamentu podepsal takzvaný pendrekový zákon. Šlo o právní normu, která tvrdě postihovala demonstranty, kteří při ročním výročí okupace v ulicích Prahy a dalších měst stále provolávali mimo jiné i Dubčekovo jméno.
Také vztah Havla k Ivanu Martinovi Jirousovi je ve filmu načrtnutý pouze okrajově, přestože soud s kapelou Plastic People of the Universe se ukazuje být zásadním momentem pro formování Charty 77. Za jakých okolností se Havel s Jirousem ve skutečnosti poprvé setkali a jaké sympatie či antipatie k sobě chovali?
Havel znal Jirouse letmo ze 60. let, sblížil se s ním ale až v roce 1976. Setkal se s ním v situaci, kdy si sám už tak trochu začínal zoufat ze své pozice zakázaného spisovatele. Režim Havlovi trpěl, pokud publikoval v zahraničí, zároveň ho ale držel v izolaci. A Jirousovým prostřednictvím Havel najednou objevil existenci undergroundu, kde lidé vůbec netrpěli pocity vykořeněných elitářů. Vlastně se, podle Magorova příkazu, přestali k establishmentu úplně vztahovat.
Jejich svoboda, která Havla tak fascinovala, se ovšem začala komplikovat právě v roce 1976, kdy režim připravil exemplární soudní proces s členy undergroundu. A Havel pochopil, že ve jménu solidarity s nimi lze zformovat nové společenství. Sice nebude tak početné jako to, které zažil v srpnu 1968, protože tentokrát bylo třeba mnohem větší odvahy, ale zahrne opět všechny vrstvy společnosti. Pokud jde o Havlovy vztahy s Jirousem, byly to vztahy dvou mužů, kteří odpor proti režimu brali velmi vážně, opakovaně za něj seděli. Respektovali se a myslím, že se měli i dost rádi.
Velmi vypjatě je ve filmu zpracované Havlovo věznění, které jeho odpůrci často bagatelizují jako "fešácký kriminál". S jak drsným zacházením se Havel za mřížemi ve skutečnosti potýkal?
S dost drsným. Už třeba to, že ho nakonec předčasně propustili pro zápal plic, na který jim tam předtím málem zemřel, o něčem vypovídá. On sám byl přitom člověkem velkého vnitřního sebezapření. Když mu bylo blbě, od něj samotného jste se to obyčejně nedozvěděli. Různí lidé z něj ale vytáhli různé věci v rozhovorech. Třeba to, že normy při práci mu ve vězení stanovili tak, že je vlastně nemohl nikdy splnit, což bachařům dávalo spoustu záminek k buzeraci. Na fyzickou práci si Havel zvykl, a to jak na tu těžkou, tak na tu ohlupující, jako bylo například třídění drátů někde v Kovošrotu. Tou nekonečnou buzerací, kdy si s ním dozorci mohli pohrávat, jak chtěli, ale Havel skutečně trpěl.
Pavel Kosatík (58)
- Vystudoval právnickou fakultu a následně dva roky pracoval v oblasti autorského práva, než přešel do nakladatelství Československý spisovatel.
- Po revoluci se začal věnovat především novinařině, působil mimo jiné v Mladé frontě DNES, Reflexu nebo Hospodářských novinách.
- Jako spisovatel se zabývá především literaturou faktu a má na kontě desítky knih o událostech a osobnostech československých dějin 20. století. O historických tématech píše také televizní a filmové scénáře.
Při pohledu na veřejnou debatu v současném Česku se zdá, že Václav Havel zůstává i několik let po své smrti osobností, která společnost polarizuje. Čím si tu kontroverzi kolem něj vysvětlujete?
Byl to bytostný demokrat, takže bude vždycky vadit všem nedemokratům. Navíc byl prezidentem v letech 1989 až 2003, kdy společnost prošla proměnou, po které ze starých hierarchií nezůstal kámen na kameni. Ačkoli mnohokrát kritizoval třeba nedodržování právních předpisů při privatizaci, stál v čele státu v době, kdy se tyto věci děly, takže mu za ně hodně lidí připisuje odpovědnost. Jeho skutečných chyb bylo ale mnohem méně, než mu lidé momentálně připisují. Snad mu příští generace budou křivdit méně, musíme tomu pomoci.
V už zmíněném textu pro Deník N si kladete otázku, jestli davy, které v listopadu 1989 demonstrovaly v ulicích, žádaly svobodu, pro niž Havel trpěl, nebo chtěly něco jiného, například blahobyt. Jak si na ni vy osobně odpovídáte?
Občanství, tedy aktivní a bytostný vztah ke společnosti, je v naší zemi pořád dost mělké. Jsou obyvatelé, kteří do něj vůbec nespěchají, protože to s sebou samozřejmě nese odpovědnost. V každé společnosti je nějaké procento lidí, které zaměstnává jenom konzum, nebo lidí, kteří nechtějí být aktivní vůbec a chtějí jen takzvaný klid. Proto je dobře, že Václava Havla máme. Celý jeho život je totiž výzvou k aktivitě a podobných takto silných vzorů už moc nemáme.
