Radost z pozornosti, divoké večírky a excentrická povaha. Přesně tyto atributy k padesátiletému herci Marku Cisovskému z ostravského divadla Komorní scéna Aréna nesedí. Po představení chodí obvykle hned domů za rodinou, vyhýbá se pijatikám s kolegy a znervózňuje ho dlouhé čekání před tím, než vstoupí na scénu. Jakmile je ale ve své roli, stres z něj opadne. "Je to pro mě trošku terapie. Jsem tam za někoho jiného, můžu projevit svoje vnitřní pocity, které bych v běžném životě před ostatními neprojevil," vysvětluje, jak se z uzavřeného introverta stane sebevědomý herec.
S vystupováním míval dřív větší problémy než dnes. Když se po absolvování odborného učiliště rozhodl jít na konzervatoř, vybral si raději obor loutkoherectví. "Měl jsem nervy a zdálo se mi, že za loutky se můžu schovat," říká. Jeho první kroky tak vedly do ostravského Divadla loutek. Později se dostal k činohře, ale problémy se studem dál pokračovaly a Marek je řešil alkoholem. "Nijak zvlášť se neprojevuju a moc nechodím mezi lidi. Když jsem pil, byl jsem strašně společenský. Bez alkoholu jsem toho nebyl schopný," vzpomíná.
Díky pití si více věřil, ale zpětně vnímá, že to jeho hraní spíše škodilo. "Moje známá mi řekla, že v období, kdy jsem pil, to na jevišti vypadalo, jako bych se styděl. Já jsem to tak necítil, ale zřejmě to bylo patrné z té druhé strany. Když je člověk alkoholik, myslí si, že je všechno fajn, ale lidi poznali, že to tak není," myslí si.
Piti se vzdal před sedmnácti lety a dnes o sobě mluví jako o abstinujícím alkoholikovi. K překonání trémy už žádnou berličku nepoužívá, ale přiznává, že nervózní je stále. Pomáhá mu, když ví, že je inscenace dobře nazkoušená a umí text. "Když tam vejdu a cítím se silný v kramflecích, spadne to ze mě. Odžiju tam příběh, který zrovna hrajeme, a nemusím už mít žádné podpůrné prostředky," říká o svém posunu.
Být introvertním hercem je podle něj složitější v tom, že se člověk tolik neodváží riskovat ze strachu, že by selhal. "Člověk je příliš sebekritický a nevypustí hned něco ven. Trvalo mi mnohem déle se třeba k něčemu odhodlat na zkouškách. Extrovertní kolegové to zkusí hned, i když se jim to nepovede. Teď už to dovedu taky, ale cesta k úspěchům pro mě byla trnitější," hodnotí. Nakonec se však dostavily. Před sedmi lety si odnesl Cenu divadelní kritiky a nominaci na Cenu Thálie za nejlepší mužský herecký výkon.
Nemluva v koutě nebo superhrdina?
Osobnostní založení člověka má bezpochyby vliv na jeho pracovní život. Studie Cambridgeské a Kentské univerzity A Winning Personality, která by se dala přeložit jako Vítězná osobnost, prokázala jasnou spojitost mezi výhodnými sociálními dovednostmi a vyššími výdělky. Vrozené vlastnosti ale nejsou vše. Výzkum dále ukázal, že děti z privilegovaného prostředí mají větší šanci k osvojení chování, které je žádoucí na současném pracovním trhu. Příležitosti by měla podle autorů mimo jiné narovnávat škola. Bez ohledu na jejich původ by měla všem žákům pomáhat budovat sebevědomí a podporovat jejich schopnost sebeprezentace.
Je ale nutné se introverze zbavovat a pěstovat společenské návyky, kterých si cení dnešní doba? Na internetu lze dohledat desítky článků o "super schopnostech" introvertů, které by náboráři rozhodně neměli přehlédnout. Introverti jsou údajně opatrnější, když dělají důležitá rozhodnutí, jsou kreativní, naslouchají, ale zároveň si dávají větší pozor na rovnováhu pracovního a volného času.
Psychoterapeutka Natália Schwab Figusch však upozorňuje, že bychom neměli házet všechny introverty do jednoho pytle. "Jelikož je každý člověk jedinečný, existují samozřejmě i různé typy introverze. Zjednodušená představa introverta jako nemluvy, se kterým nic a nikdo nehne, sedícího na samém okraji dění, je doufám již spíše karikaturou než reálným odrazem skutečné živoucí bytosti s jedinečným vnímáním, cítěním, myšlením a intuicí," doufá.
Upozorňuje, že navzdory společenským předsudkům se introverti uplatňují v širokém spektru osobních i pracovních rolí. "Každý úspěšný introvert se svým způsobem musí, často i v raném dětství, socializovat, konfrontovat a poprat s pocity trémy, strachem z nezdaru, selhání a úzkostmi, které mnohdy zažívá ve společenských vztazích," říká terapeutka.
Mírný, ale pevný
Čtyřiatřicetiletá Eva Kameníková pracuje jako produkční animovaných filmů. Povolání, které obvykle vyžaduje čilou komunikaci s velkým množstvím lidí, se může lidem s introvertními rysy jevit jako noční můra. Eva má ale pocit, že si ji její profese vybrala. Dostala se k ní náhodou při studiu žurnalistiky, když se starala o animovanou loutkovou pohádku.
Když pracuje v klidném týmu animátorů, cítí se dobře, projekty navíc vznikají pomaleji než při tvorbě hraných filmů nebo reklam. Problém jí ale dělají situace, v nichž je středem pozornosti a má promluvit k většímu množství lidí. "Občas se ráno rozmlouvám, sama sobě vyprávím myšlenky u přípravy snídaně. Soustředím se pak hlavně na obsah, a ne jak to říkám," vysvětluje, jak se na takové výzvy připravuje. Podobně jako herci Markovi i Evě pomáhá, když je dobře připravená. "Půlka obav tím odpadne," říká.
Zároveň se jí zdá, že pokud je člověk mírný, ale má pevnou myšlenku, okolí ho může docenit více než energickou osobnost, která často mění postoje nebo názory. "Jde o to dobře artikulovat, mít rozmluvené hlasivky, nepřeříkávat se a mít ideálně vybraná přesná slova a termíny. Být jasný, stručný a srozumitelný," shrnuje, jak se připravuje na porady nebo obchodní schůzky.
Tiší lídři
Terapeutka Schwab Figusch je přesvědčená, že i když má řada introvertů úspěšnou kariéru, ať už na klidnějších, nebo exponovanějších pozicích, současný pracovní trh je nakloněnější extrovertním povahám. "Ačkoliv záleží na celkovém kontextu - na typu pozice, instituce, společnosti i kultury," upřesňuje. "Někdy nebývají dostatečně zvažováni jako kandidáti či kandidátky na nejvyšší posty. Důvody jsou mnohé. Významně méně se aktivně zúčastňují firemních akcí, jsou pro okolí méně výrazní, viditelní a čitelní. Navenek působí pasivně, ačkoli uvnitř nich často vřou pocity, ideje a vjemy. Introverti neradi bez hlubšího uvážení riskují, proto zřídkakdy podnikají kroky, které potenciálně eskalují kariérní postup," dodává.
Podle spisovatelky a lektorky Susan Cainové, která se zabývá tématem introverze, jeden z častých mýtů zní, že introverti nemohou být dobrými manažery. Kvůli stereotypům se podle ní méně často dočkají povýšení a nedostanou tak ani šanci své kvality ukázat. Mezi jejich přednosti na pozicích lídrů počítá větší citlivost k varovným signálům, efektivnější řešení problémů díky pečlivějšímu zpracovávání informací i kreativitu. "Ale předsudky vůči introvertům jsou v naší kultuře velmi hluboce zakořeněné a bereme si je za vlastní už v nízkém věku," řekla pro americkou CNBC. Sama se považuje za introvertku, ale zároveň je jednou z oblíbených mluvčí TED Talks.
Osmatřicetiletá Markéta Hansen zařadila na vedoucí pozici samu sebe - je spolumajitelkou a provozovatelkou hotelu a restaurace ve středních Čechách. Stejně jako Eva není ráda středem pozornosti a špatně snáší konfrontaci s druhými, zejména pokud je musí kritizovat. Tomu se ale jako manažerka občas nevyhne. "Ráda řeším věci diplomaticky a jsem příznivcem dialogu. Na mé pracovní pozici to však není vždy možné a pak na mě dopadá značný stres," přiznává.
Když musí kritizovat své zaměstnance nebo řešit stížnosti klientů, projevuje se to zhoršeným spánkem, náladovostí a nižší trpělivostí. "To má samozřejmě vliv i na rodinu, protože se třemi malými syny je často potřeba značná trpělivost, která po vyhrocených situacích v práci občas chybí," říká. I ona dbá na důkladnou přípravu, pokud má promluvit před lidmi. Zásadní myšlenky si nejprve sepíše na papír, a má pak pocit, že tyto situace zvládá čím dál lépe.
V kostýmu extroverta
Dá se introverze přeučit? "Osobně nikdy nikoho nevedu k tomu, aby šel sám proti sobě a své nátuře. Dlouhodobé potlačování vlastní přirozenosti nic dobrého nepřináší. Záleží však na zakázce, kterou v rámci terapeutických sezení řešíme a na míře, jak jsou pro klientku či klienta tyto projevy zatěžující a přijatelné, jak moc už překročily hranice a vyvinuly se v psychický problém či poruchu," vysvětluje Schwab Figusch. Setkává se s tím, že si klienti a klientky přejí být extrovertnější, ale během terapeutického procesu, kdy lépe porozumí sami sobě a dojde k sebepřijetí, si na sobě již nepřejí nic měnit.
Některé své introvertní rysy v sobě potlačil pětadvacetiletý Quang Luong, který pracuje na inovacích pro velký český pivovar. Jeho zaměstnání vyžaduje velké množství komunikace s různými odděleními, která ho informují o tom, co by se dalo v jejich práci vylepšit. Dnes si připadá v komunikaci velmi obratný, ale pozoruje, že zatímco dříve byl dobrým posluchačem, jako částečně přeučený introvert už tolik naslouchat nedovede a častěji mluví.
"Musel jsem na tom hodně pracovat. Vybíral jsem si práce, ve kterých jsem musel překonávat svou komfortní zónu a které mi pomáhaly schopnost komunikace zlepšovat. Je to ale velmi široký pojem. Rád si vyslechnu ostatní lidi, ale třeba vyjednávání mi stále moc nejde," hodnotí. Zároveň se pořád necítí dobře ve velkých kolektivech, kde nikoho nezná nebo má pocit, že nezapadá. "Občas si musím dát nádech a výdech, abych se mohl vrátit a měl zase energii. Ujišťuju se, že je všechno v pohodě, že se na mě nikdo nekouká a že nejsem divný," říká.
Terapeutka Schwab Figusch vysvětluje, že introverti mají "horší PR", což vyplývá z jejich osobnostního nastavení. "Nemohou ve své sebeprezentaci ani zdaleka konkurovat typicky otevřeným, upovídaným, rychlým, dynamickým a sebevědomým extrovertům. Zatímco oni se předvádí, jak v práci, doma, tak venku, introverti tiše analyzují, zpracovávají množství vnitřních podnětů a pracují," říká.
"Typičtí introverti jsou více ponoření do své vnitřní hloubky a méně se projevují navenek, méně o sobě mluví, méně dávají vědět, co si myslí, co cítí, co prožívají, a tak jsou v sociálním prostředí často velkou neznámou. Lidé jsou ale hodnotní bez ohledu na typ osobnosti, výkon či sociální status, prostě sami o sobě jako jedinečné lidské bytosti," uzavírá.
