Vy jste na konci dubna vydal značně přepracovanou a doplněnou verzi své dřívější knihy Tajný závod o Měsíc. Tím titulkem jste chtěl říct, že tento vesmírný boj nebyl nikdy oficiálně vyhlášen ani přiznán, nebo že se o tomto závodě dozvídáme řadu dlouho utajovaných skutečností?
Obojí. Sověti nikdy nepřiznali, že závodí s Američany o vylodění prvního člověka na Měsíci. To teprve začalo probleskovat v roce 1989. Hovořil jsem o tom v září 89 s náměstkem hlavního konstruktéra raket Borisem Čertokem. Když jsem se před tím účastnil večírků se sovětskými kosmonauty, tak jsem tam různé poloopilecké narážky slyšel, ale nikdo to nepřiznal. V květnu 1968 jsem pobýval v Moskvě a v redakci Komsomolské pravdy mi jeden kolega říkal: "Tak abych balil kufry, jestli chci zachytit start prvního člověka na Měsíci z Mysu Canaveral." Druhý mu odporoval: "Počkej, třeba to ještě bude z Bajkonuru."
Čistě spekulativní otázka - kdyby v roce 1966 nezemřel jejich hlavní konstruktér raket Sergej Koroljov, mohli by Sověti závod o Měsíc vyhrát?
Myslím, že ne. Jejich vědecko-průmyslová základna byla na rozdíl od Američanů příliš úzká. Navíc tam neexistoval manažerský systém, ale kecali jim do toho straničtí tajemníci. Řízení nemělo racionální základ. Sláva Golovanov, kosmický reportér Komsomolské pravdy a můj velký přítel, který napsal obsáhlý Koroljovův životopis, uvedl, že to bylo selhání režimu.
Co za zajímavé skutečnosti vydaly ruské a americké archivy stran utajovaných skutečností v závodu o Měsíc?
Američané již od jara 1956 sledovali nejdřív pomocí špionážních letadel a později pomocí špionážních družic to, co se děje na Bajkonuru. Zaznamenali také stavbu objektu pro velkou raketu, ale nemohli se shodnout na tom, jestli tento nový nosič má vozit nahoru orbitální stanici, nebo lidi na Měsíc. O tom se vedl dlouhý spor v centrále NASA i CIA. Ve druhé polovině 60. let už tam měli Američané agenta, který jim podával informace. Američtí historici vyhodnotili, že dotyčný informátor musel být buď náměstek hlavního konstruktéra, nebo raketový inženýr na této úrovni. Není však jasné, kolik dodal Američanům informací a kdy s tím skončil.
Jednou z dlouho utajovaných informací, kterou v knize zmiňujete, je hypotéza, že se Rusové připravovali na sestřelení Apolla 11 po jeho startu. Co je na tom pravdy?
To je informace z velmi spolehlivého ruského pramene, nicméně Američané to nikdy nepotvrdili. Tehdy udělali opatření, aby tomu zamezili. Jejich loďstvo a námořní letectvo hlídaly ony sovětské rybářské bárky, vybavené obrovskými anténami, které pluly v mezinárodních vodách nedaleko Mysu Canaveral.
Čili to skutečně byl jeden ze scénářů Sovětů?
Ano, mohl to být jeden ze scénářů. Tento ruský zdroj zjistil, že USA vydaly několik stovek milionů dolarů na nějakou tajnou operaci, takže to mohla být ona.
Ostré závody o Měsíc si vyžádaly i několik lidských životů na obou stranách - ať už to byla posádka Apolla 1, která uhořela při testu, nebo ruský kosmonaut Vladimír Komarov, jenž zahynul v neotestovaném Sojuzu-1. Mají tyto sovětsko-americké boje ještě nějaké další oběti?
Vůbec první obětí byl pilot Valentin Bondarenko, jeden z dvaceti prvních sovětských kandidátů na kosmonauta. Ten zahynul na jaře 1961, kdy podstupoval test v tlakové komoře. Končil mu zde asi desetidenní pobyt, sundával si senzory z těla a otíral si kůži tamponem s hořlavým roztokem. Nedíval se a hodil tampon na elektrická kamínka, čímž způsobil požár. Protože byl v kabině podtlak, trvalo dlouho, než se k němu dostali, a na následky těžkých popálenin zemřel.
Okolnosti smrti posádky Apolla 1 mi přijdou jako naprosté diletantství. Jak si mohli konstruktéři myslet, že i přes tolik technických nedokonalostí, na něž je kosmonauti upozorňovali, to vše může vyjít?
To tak bývá, že po mnoha úspěších zkrátka mají manažeři najednou pocit, že když všechno dosud zvládli, toto zvládnou také. Brali všechna upozornění jako prkotiny a nechtěli, aby je s nimi kosmonauti otravovali.
Podobně absurdní je smrt Vladimíra Komarova, jenž putoval v neotestovaném Sojuzu-1 plném závad. Ačkoliv všechny dokázal skoro neuvěřitelně překonat, závadný hlavní i záložní padák už překonat nemohl…
Hlavní příčina spočívala v tom, že kryt padáků byl špatně koncipovaný. Navíc celou kabinu pokryli Sověti pryskyřicí kvůli zpátečnímu průletu atmosférou. Kvůli pevnosti to pak v nějaké komoře zapekli, ale už nezkusili otevřít schránku s padáky. Takže ta byla také spečená a neotevřela se.
V knize rovněž píšete o letu Apolla 10 s Eugenem Cernanem na palubě, což byl poslední test krátce před plánovaným letem Apolla 11 na Měsíc. Jak moc velké pokušení to pro ně bylo ocitnout se s lunárním modulem pouhých 14 kilometrů od Měsíce a bez přistání letět domů?
Oni to měli v podstatě jednoduché. Věděli, že v lunárním modulu nemají dostatek paliv, takže když tam přistanou, už se nevrátí domů.
Popisujete také úděl astronauta Michaela Collinse, jemuž bylo souzeno čekat v raketě na návrat Armstronga a Aldrina z Měsíce. Proč ho vlastně nezařadili do některého z dalších letů Apolla, aby také stanul na měsíčním povrchu?
Pro něj to byl vrchol kariéry. A ti lidé už byli v podstatě unavení, on měl navíc nakročeno na diplomatickou dráhu. Stal se náměstkem ministra zahraničí, ale zde příliš neuspěl a vydržel tu pouhý rok. Poté mu nabídli post ředitele letecko-kosmického muzea ve Washingtonu, což byla prestižní funkce. Navíc před odchodem do důchodu dostal hodnost generála, takže tímto způsobem se s ním úřady vyrovnaly.
Vám se podařilo dostat se přímo na start Apolla. Jak na to vzpomínáte?
Bylo nás tam 3500 novinářů, vše jsme mohli sledovat ze vzdálenosti pěti kilometrů, což byla bezpečnostní zóna. Kdyby to vybuchlo, byla by to malá atomovka. Pak jsem s několika stovkami žurnalistů odletěl do Houstonu na další sledování letu. Měl jsem strašnou kliku, že nestartovali o měsíc či dva později, protože to už by mi politické poměry u nás zřejmě neumožnily vycestovat.
Jaký byl váš největší zážitek?
Určitě samotný start. Země se chvěla pod nohama jako při zemětřesení a hluk motorů připomínal rachot kulometu.
Co říkáte oblíbeným konspiracím, že Američané na Měsíci v červenci 1969 nepřistáli a vše natočili v ateliérech?
To jsou naprosté nesmysly, dávno vyvrácené. Zajímavé je, že s tím přišel jako první Američan. Když vydáte knihu a dáte tomu takovýto název, tak je jasné, že se stane bestsellerem. Čili šlo o ryze zištné důvody. Kdyby to byl podvod, tak bychom se o tom dověděli z první stránky ústředního sovětského komunistického deníku Pravda. A potom by to neustále přemílala sovětská propaganda.
Nyní se velmi mluví o novém závodu o Měsíc, jenž by se měl odehrát mezi USA, Ruskem a Čínou.
Rusové nemají techniku ani peníze, aby se toho zúčastnili. Číňané jsou třicet let pozadu. Nezapomeňte, že jejich kosmická loď je modifikovaný Sojuz. Ano, mají mnoho vysoce kvalifikovaných specialistů, přesto je jejich vědecké bádání omezeno, a proto se snaží spoustu vědeckých informací ukrást ve Spojených státech.
Takže to opět budou Američané?
Ti mají dostatečně širokou průmyslovou základnu, aby toto zvládli. Vyvíjejí jak loď, tak rakety, které by návrat člověka na Měsíc umožnily. Jsem přesvědčený o tom, že když Trump řekne: "Začneme chystat let na Měsíc," tak tam do osmi let přistanou. V 60. letech stačilo USA osm let od chvíle, kdy tento cíl vyhlásil Kennedy…
Proč vlastně chtějí Američané znovu letět na Měsíc? Jsou ty důvody spíše propagandistické, nebo vědecké?
Obojí, za prvé to má být potvrzení hesla "America first" a za druhé Měsíc skýtá řadu příležitostí k řešení různých vědeckých problémů včetně toho, jak vznikla sluneční soustava. A potom to bude tréninková základna lidí i strojů k letu na Mars.
Jak vidíte reálně let na Mars?
Půlka třicátých let je reálná.
Co ještě k tomu schází?
Řada věcí základního výzkumu, co se týče dlouhodobého pobývání lidí ve vesmíru. Zajímavý byl případ astronauta Scotta Kellyho, jenž v kosmu strávil rok. Lékaři pak prováděli srovnávací testy i s jeho jednovaječným dvojčetem, a to až na úrovni DNA. Obecně se soudilo, že Scott ve vesmíru zestárne více než jeho bratr Mark na Zemi. Jenže se ukázal opak - telomery, které ukazují stárnutí člověka, se tam nahoře zkracovaly pomaleji. Nikdo neví, co to způsobilo. Je to naprosto neznámý jev, který je potřeba prozkoumat, aby lidé na Marsu nezkolabovali nějakou chybou na DNA anebo aby zkrátka nemládli moc.
Ještě mám poslední dotaz. Vy jste nedávno oslavil 81. narozeniny, ale ve své spisovatelské činnosti rozhodně neustáváte. Prý máte již několik dalších knih hotových, několik rozpracovaných a několik naplánovaných.
Ano, to je pravda. Na podzim mi vyjde třetí díl Géniů 20. století. První dva díly se objevily u knihkupců v minulých letech a u čtenářů měly úspěch. Jsou to příběhy asi devadesáti vědců a inženýrů, na kterých stojí moderní civilizace 20. století. Na příští rok by mělo vyjít čtvrté vydání Osudových okamžiků Československa. Zatím se této knihy prodalo 28 tisíc kusů a je dávno rozprodaná. Mám hotový rukopis Konstruktéři raketového věku, dodělávám knihu Kosmonauti na pokraji smrti.
Na příští rok také připravuji knihu, kterou zatím nazývám Čtvrtstoletí republiky - to jsou dopisy o stavu republiky, které již od podzimu 1991 píšu každé čtvrtletí svým kamarádům na Západě. Bude to můj příspěvek k oslavám 25 let České republiky. Na další léta uvažuji o několika knihách z kosmonautiky, počítám i s knihami o špionáži. A až Američané ohlásí svůj návrat na Měsíc, chtěl bych na toto téma napsat knížku pro děti.
Takže do spisovatelského důchodu se evidentně nechystáte.
Do svého devadesátého roku mám bohatý ediční plán.
