Strauzz přichází dlouhou tmavou chodbou v bývalém průmyslovém areálu v pražských Vysočanech, který je dnes sídlem několika umělců s názvem Pragovka Art District. Ruce má černé od barev, ale ujišťuje mě, že jsou čisté. V ateliéru má příjemný tvůrčí nepořádek. "Včera jsem uklízel, ale pořád zakopávám o spreje," omlouvá se.
Do svého uměleckého zázemí chodí denně a pyšní se tím, že si tam podávají dveře politici i lidé bez domova. "Můj ateliér je otevřenější a svobodnější než běžná galerie, staré industriální prostory jsou skvělou možností pro umělce, aby mohli tvořit v relativně levných prostorech," pochvaluje si. Záhy ale upozorňuje, že se situace pomalu mění. "Bohužel se okolo staví, probíhá gentrifikace, nájem je tím pádem vyšší a vyšší. Pro spoustu umělců už byla cena neúnosná a bude to pokračovat dál. Jsme často takoví poustevníci: najdeme si nějaký ráj, ale pak o něj přijdeme, takový je život," říká smířeně.
Lidi bez domova rád vítá i v Galerii Mega, která sídlí v prostorách metra na Karlově náměstí a Můstku. Do jejich situace se totiž dokáže vžít - sám žil kdysi na ulici. "Bezdomovci často chodí i na naše vernisáže. Je to skvělé, protože umění je tam i pro ně. Do Národní galerie nepůjdou, není pro ně dostupná." Strauzz je za setkání rád, protože návštěvníkům bez domova dobře rozumí. "Za jejich situaci často nemůže drogová závislost, řeší mnohem větší a důležitější problémy a drogy jsou pro ně jen prostředkem, aby svou bolest utišili," myslí si.
K malbě jej vyburcovala smrt maminky
Na svých muralech Strauzz řeší i další sociální otázky. Kolemjdoucí si nedávno mohli všimnout jeho nové malby u holešovického klubu Cross. Zobrazuje tvář ženy, které dominuje nápis "Mlčením násilí nezastavíš". "Inspiroval jsem se tradicí hrobek neznámých vojínů, je to taková anonymní bojovnice. Kdyby to byl někdo známý, lidé by si řekli, že to není jejich problém," přemýšlí a dodává: "Nebo by naopak měli dojem, že oni sami nejsou známí, a tak jejich problémy nikoho nezajímají. Přál jsem si, aby ta žena reprezentovala všechny a ke všem také promlouvala," vysvětluje svůj záměr.
Také téma domácího násilí je pro něj velmi osobní. Strauzzovi rodiče emigrovali během normalizace z Československa do Kanady a otec bil jeho i jeho matku. Pravděpodobně kvůli frustraci, že se za oceánem nemohl věnovat své profesi fotografa. "V rámci kampaně Za bezpečný domov mě oslovila IKEA. Ví se o mně, že maluju portréty a nemám strach mluvit o palčivých problémech. Je to pro mě velice osobní téma, takže jsem nabídku hned vzal," říká s tím, že komerční spolupráce mu nevadí, pokud má dostatečnou uměleckou svobodu.
Když dnes Strauzz mluví o tom, co v dětství a dospívání zažíval, je patrné, že je to pro něj stále těžké téma. O to víc pro něj byl práce na muralu terapeutická. "Moje maminka už nežije a loni umřel i můj táta. Neměl jsem možnost si s ním sednout a vyříkat si spoustu věcí, takže to pro mě byl až katarzní projekt. Teď se cítím mnohem lépe, a pokud tím mohu trochu pomoct i někomu jinému, budu rád," říká.
Dnes se vrací hlavně k tomu, že proti otci nezakročil. "Když mi bylo dvanáct čtrnáct, nebyl jsem fyzicky dost silný, abych tátovi v jeho jednání zabránil. V takových šestnácti už sice ano, ale raději jsem žil hodně na ulici a řešil svoje problémy alkoholem. Spousta dětí, které vyrůstají v prostředí domácího násilí, budou mít po celý život jizvy na duši. Budou přemýšlet o tom, co udělaly nebo neudělaly, tak to bohužel je," říká.
Je evidentní, že matka hraje v životě Davida Strauzze stále důležitou roli. Až po její smrti před jedenácti lety se rozhodl, že se bude umění věnovat naplno. "Když jsem skončil školu, hned jsem musel začít pracovat, abych se uživil. Táta si založil firmu a já s ním pracoval osm let. Nesnášel jsem každý den. Nemohl jsem se dočkat, až půjdu domů nebo až bude víkend. Byl jsem tehdy velice nešťastný 'funkční alkoholik'," vypráví. "Když moje maminka podlehla rakovině, řekl jsem si, že chci svůj život změnit. Chtěl jsem, aby byla spokojená, když se na mě bude seshora dívat. Každý den jsem začal malovat a od té doby piju mnohem méně," vysvětluje umělec a ukazuje na malý portrét za jeho hlavou: "Každý den se na mě v ateliéru dívá."
Chceme hned pizzu i sex. U obrazů se musíme zastavit
Strauzz často pracuje s rozostřenými liniemi, které nazývá "streetovým impresionismem". Vysvětluje, že dokonale realistické portréty už vytvořili velcí mistři historie, a tak je potřeba hledat nové výrazové prostředky. Jeho portréty jsou často iluzorní. Na jeho aktuální výstavě Via v Pragovka Gallery jsou obrazy namalované na žaluziích. Když kolem některých z nich člověk prochází, promění se v jinou tvář.
Často je také třeba podívat se na jeho obrazy z dálky nebo je déle zkoumat, aby byl objekt zřetelný. Ukazuje mi, že pro lidské oko jsou portréty čitelnější přes oko foťáku. "Čipy jsou bohužel chytřejší," směje se David Strauzz a vysvětluje, že chce, aby se lidé u jeho umění na chvíli zastavili a přemýšleli. "Dnes chceme všechno hned. Přes telefon si objednáme pizzu, koupíme auto nebo domluvíme sex," vyjmenovává.
Protože se zajímá o ekologické otázky, často pracuje také s odpadním materiálem. Ve svém umění používá nalezené dřevo, plasty nebo kov. Zpracovává také vlastní zbytkový materiál, který po jeho tvorbě zůstává. Ukazuje na pestrobarevný portrét, který se skládá ze stovek víček od sprejů, s nimiž maluje. "Jiný by to asi vyhodil do koše. Těch deset nebo dvacet kilo plastu by se ale v přírodě rozkládalo desítky let," říká.
Problematice životního prostředí se věnuje také jeho další mural na budově bývalé holešovické Tesly. Vyobrazuje zasmušilou dívku, která má podle něj neutrální náladu - není ani smutná, ani veselá. "Na sociálních sítích všichni chtějí vypadat, jako že jsou úspěšní, zdraví, silní a bohatí, to je ale nebezpečné. Namaloval jsem dívku, která prochází životem jako my - jednou je nahoře, podruhé dole - a každý den něco řeší. Takový je skutečný život," věří.
Co je to skutečný strach
Strauzz na malbě pracoval ve složitých podmínkách. "Byly čtyři stupně pod nulou, zima a vítr." Balancoval tehdy na lešení ve výšce dvaceti metrů a třetí den se ho zmocnily obavy. "Říkal jsem si: Počkat. Sejdu dolů na pevnou zem a pak půjdu v klidu domů. A pak jsem si položil otázku: Řeším tady strach kvůli umění? To přece není strach, možná zvláštní pocit, možná nervozita. Spousta žen jede po práci domů a mají skutečný strach kvůli domácímu násilí. Možná jim jde i o život. Když jsem si to uvědomil, okamžitě jsem se cítil svobodnější," vzpomíná s odstupem.
Nástěnná malba je vyvedená speciálními ekologickými barvami. Každý její čtvereční metr pohlcuje z ovzduší tolik nečistot jako jeden strom. "Mural má 350 čtverečních metrů, čistí tedy vzduch skoro jako les," vypočítává umělec. Loňské snímky Mezinárodní vesmírné stanice přitom ukázaly, že právě v Holešovicích zeleň chybí a její absence má spolu s rozsáhlými brownfieldy na svědomí, že se jedná o jeden z nejvýraznějších tepelných ostrovů v Praze.
V Praze našel ráj
Strauzz se do Prahy přestěhoval před osmi lety a je přesvědčený, že v metropoli už zůstane. "Vždycky jsem cítil, že bych tady chtěl zkusit žít. Od roku 1991 jsme mohli jezdit zpátky za dědečkem a bylo to hodně jiné. Zjistil jsem, že Češi častěji pracují, aby mohli žít, kdežto Kanaďané a Američané spíše žijí pro práci. Lidé v Česku každý týden chodí na kulturní akce. V Americe a Kanadě na to nemají čas, mají dluhy, tři auta, televizi v každé místnosti, teď už i na zahradě," popisuje. Sám je sice v ateliéru i deset hodin denně šest dní v týdnu, ale protože dělá, co má rád, nemá pocit, že by pracoval.
Někteří jeho příbuzní a kamarádi si prý myslí, že v Severní Americe je ráj, on jej ale našel tady. "V Chicagu je 600 vražd ročně. Baltimore, Detroit, Auckland jsou skoro nebezpečnější než Afghánistán. Jsem šťastný, že jsem se narodil v Kanadě, ale teď jsem rád, že jsem tady. Nejsem sice žádný vlastenec a nepřipíchnu si na sebe českou vlajku, ale Prahu miluju," říká.
Nyní se snaží přispět k tomu, aby turisté do hlavního města nepřijížděli jen za profláknutými památkami, ale právě i za street artem. "Pražská street art scéna je živá a začíná být čím dál zajímavější. Řada městských částí si uvědomuje, že street art je skvělý nástroj, jak zařídit, aby turisté nenavštěvovali jen Prahu 1. Přes Instagram mi pak posílají fotky mých muralů. Mají radost z toho, že viděli i něco jiného než klasický pohled na Prahu," pochvaluje si.
