Potkáváme se na Kotlářské ulici, kde Tom Holič, jak si říká, před jedenácti lety otevřel svůj první podnik. Popíjí kafe s brněnským fotografem Tomášem Škodou, s nímž se zná od čtyř let. V Brně se narodil a díky svému kadeřnickému i hudebnímu umu je v moravské metropoli tak trochu legendou, i když on sám by to o sobě rozhodně neřekl.
"Já nejsu hvězda, su spíš maskot. Líbilo by se mi, kdybys spíš mluvila o celém Kabinetu, protože je to o všech skvělých lidech, kteří tady pracujou," míní. Na první pohled mlčenlivý a stydlivý Tom se rozpovídá, jakmile si sednu do kadeřnického křesla. Na ostatních čtyřech křeslech se pilně pracuje, z repráku hraje Amy Winehouse a po levé straně stojí bar, kde klientům nalijí pivo nebo kafe. Říkám, že chci zastřihnout jen konečky a ptám se, jestli ho takové "nic" nebude nudit.
"Hele, dřív jsem až zbytečně chtěl dělat nové věci a změny. Dnes si spíš raději povídám s lidmi," říká, zatímco mě obleče do dětského hábitu, protože ten je - vzhledem k letním vedrům - kratší a prodyšnější. "Ke svý práci se snažím přistupovat jako ke koníčku, je to jaksi osvobozující a zábavný. Mít na mysli spíš dobrej pocit na obou stranách křesla než ambici bejt nejlepší," dodává a vysvětluje, jak si takové nastavení udržuje:
"Třeba si na nějaké období zakážu strojek a stříhám jenom nůžkama. Neuděláš to asi tak dobře, ale můžeš na dokonalost aspirovat novým nástrojem. Pak to zase otočím a stříhám víc strojkem… Hlavně nehrát na jistotu, protože pak si to přestaneš užívat," popisuje.
Koberec plný vlasů
Tom Holič se v Brně narodil, a i když si představoval, že by mohl stříhat třeba v Lisabonu, žije v druhém největším českém městě celý život. "V životě jsem z Brna nevytáhl paty a dává mi to smysl, ta komunita. Nemůžeš nic hrát na lidi, kteří tě znají 30 let. Víme, odkud jdeme, a můžeme si povídat o všem. Musíš být autentická, jinak se zpronevěřuješ sama sobě. Kořeny jsou důležité," říká Tom, který začal stříhat po pracovní době v kavárnách, v nichž pracoval před 15 lety.
"Docela dlouho jsem stříhal doma, ale Anetka z toho byla hrozně naštvaná. Měli jsme koberec pořád plnej vlasů, tak mě donutila, ať si udělám rekvalifikaci," vzpomíná. "Jednou jsem pak stříhal v kavárně Tranzistor na zahrádce a přišel za mnou borec s čivavou v podpaží, že mi nabídne u sebe v salonu křeslo za čtverku, tak jsem to vzal," pokračuje.
"Byl strašně šikovnej, okukoval jsem, jak stříhá, ale zároveň jsem věděl, že chci otevřít něco s vlastní estetikou," směje se. Našel si tak prostor o necelých devíti metrech čtverečních na Grohové ulici a zrodil se Kabinet Toma Holiče. Postupně se k němu přidali dva kamarádi "z flórecu", Ondra a Mára, a společně otevřeli provoz na Kotlářské ulici.
Fénování mám nejmíň rád
Stejně jako ke stříhání, i k hudbě se dostal organicky - protože ho prostě bavila a nebál se. "Mám dochozenej první cyklus zušky na trumpetu, pak přišel florbal a já na to nešáhl, ale ve dvaceti po zranění kolene jsem zase přes kavárnu potkal skvělý lidi, co hráli zajímavou elektroniku. Nějak mi vysvětlili, že bych do ní mohl troubit, a už to bylo. Do té doby jsem znal jen hudbu z klubíků, kam jsme chodili s florbalistama," směje se hudebník, který ve své živě improvizované tvorbě spojuje elektroniku, hlas a trubku.
Když bere do ruky fén, říká, že je to jeho nejméně oblíbená část, protože si nemůžeme povídat. Po skončení stříhání se snažíme k focení nahnat celý tým z dalších dvou poboček, které jsou vedle sebe a divákovi se vybaví starý český film Velká filmová loupež, ve kterém Saskia Burešová vítá filmové hvězdy, které nekonečně vylézají z malého auta. "I proto jsem původně Kabinet Toma Holiče přejmenoval na Kabinet holičů. Když nás začalo být víc, tak mi přišlo blbý, aby byl jen můj," vysvětluje Tom s tím, že podnik pojmenoval podle filmu Kabinet doktora Calighariho, který tehdy viděl v kině.
Tým "sbalil" přímo z křesla
Usadíme se s malým pivem na betonové zídce z boku studia a koukáme dovnitř velkými okny. "Tady to mám rád, to je moje oblíbené místo," říká s tím, že velkou část týmu "sbalil" přímo z kadeřnického křesla. "Občas nastala situace, kdy mě někdo zaujal tím, jakej je, a já mu nabídl tuhle profesi. Někdy to prostě krásně klapne a to mě moc těší," popisuje.
"Někteří mezitím vystudovali vejšky, ale zůstali na částečný úvazek. Třeba Táďa má vystudovanou speciální pedagogiku a taky tu máme jednoho akademickýho malíře. Myslím, že je super, když máš zajímavý témata k diskusi, tu hodinu v křesle si pak líp užiješ," dodává a říká, že on se nejraději baví o vztazích.
"Přirozeně o tom, co děláš a na čem ti záleží. Teď třeba řeším výchovu dcer, kterým je osm a šest. Baví mě sbírat různé pohledy na věc. A vychází mi z toho, že je dobré, aby měly svou zodpovědnost, a čím dřív jim do toho přestanu kecat, tím líp pro ně. Zároveň si myslím, že by měly dostat spektrum všech emocí. Neměly by rozhodně žít v konstantním řvaní, ale ani v cukrové vatě," říká s tím, že stříhání může být podle něj možná dobrá terapie právě proto, že se jako terapie netváří.
Su romantik
"Myslím si, že za naším úspěchem stojí i to, že nejsme exkluzivní, ale inkluzivní. Nabízíme dobrou službu za dobrý peníze, jsou tu fajn lidi, uvolněný prostředí," odpovídá na otázku, co si myslí, že stojí za jejich naplněným kalendářem. "Baví mě, že se tady potká spousta lidí, kteří by se normálně nepotkali. Mají jiné názory, ale když sedí hodinu metr od sebe, řekneš si, že rozdílný názor může být docela v pohodě," popisuje.
Tom popíjí pivečko, koukáme dovnitř podniku, který je plný osobitých předmětů, nábytek vyrobený svépomocí, spousta poetických detailů, ve výloze jsou obří květiny. "Jednou za náma přišla jedna sympatická sousedka s tím, že se jí moc líbí naše estetika a moc by ji těšilo starat se nám o kytky. Hned jsme si sedli. Olze dělá radost, že nám osazuje květináče a dělá nám to tu hezký, a my ji za to občas rádi ostříháme," vysvětluje a ptá se, jestli knoflíky, co mám na kalhotách, jsou jen "na oko".
"Už chodím skoro jen v tom, co si ušiju, proto se ptám," říká a ukazuje vlastnoručně vyrobené triko, na které savem nasprejoval název svého podniku. "Baví mě dělat věci, které neumím. Nejlepší je, když uděláš chybu a můžeš se z ní poučit a vědět, že už ji nikdy neuděláš, nebo ji uděláš znovu a lépe… a to mě baví. Není to samozřejmě úplně efektivní, ale su prostě romantik," směje se.
