"První binder jsem si vyráběl ze softshellového materiálu na suchý zip. Hrozně jsem se v něm potil," vzpomíná se smíchem čtyřiadvacetiletý Honza Volf. Binder je pomůcka s účelem stáhnout nebo zploštit hrudník pro více maskulinní vzhled. "Nenapadlo nás, že z toho vznikne společný projekt. Odmalička jsme si ale hodně blízcí a Honzův příběh a naše profesní zaměření to všechno přirozeně propojily," popisuje Honzova o pět let starší sestra Bára.
První české bindery pod hlavičkou Johana’s project začali vyrábět a prodávat před třemi měsíci a od té doby mají více než 50 objednávek. Zatímco Honza je vlastnoručně šije v jejich ateliéru v Chýni u Prahy, Bára se stará o komunikaci, propagaci a vizuální identitu. První prototypy vznikaly přímo na Honzově těle, když hledal nejúčinnější způsob, jak zploštit ženský hrudník, a bindery šil po večerech doma.
Binder má vliv na duševní pohodu
"Doteď si pamatuju moment, kdy mi Honza zavolal s tím, že našel nový střih a jestli jej má zkusit," vzpomíná se smíchem Bára. "Binder je podšitý, aby splňoval funkci zploštění. Zároveň je vyrobený z jednoho kusu materiálu a šev má uprostřed hrudníku, nikoli v podpaží. Kopíruje také jeho anatomii. Díky tomu nevznikají otlačeniny," popisuje Honza, který vystudoval textilní tvorbu, vlásenkářství a maskérství. V současné době dělá na částečný úvazek kostyméra v divadle.
S Bárou se shodují, že například americké bindery sice splňují funkčnost, ale s estetikou je to horší. "Chceme, aby naše bindery byly pohodlné i hezké. Jedině tak mohou pomoci duševní pohodě lidí, kteří se díky nim budou cítit příjemně. Prostřednictvím našeho projektu bychom taky rádi přiblížili, co transgender a nebinární lidé zažívají. Jde to ruku v ruce s osvětou tématu nebinarity i jazyka, který se s ním pojí," říká Bára, která vystudovala AVU a stejně jako Honza se částečně živí jako grafická designérka a tvůrkyně obsahu.
"Objednávat si bindery z Ameriky je navíc neekologické kvůli uhlíkové stopě a drahé. Lidé, kteří jej potřebují, jsou často dospívající, kteří nemají mnoho peněz," dodává Honza a začíná vyprávět svůj příběh, který by se podle jeho slov dal zjednodušeně rozdělit na tři fáze.
Vlasy jsem si schovával pod čepici
"První byla už ve školce, kdy jsem si říkal, že bych chtěl být jako kluci. Například jsem si schovával vlasy pod čepici. Další fáze nastoupila v pubertě, kdy se mi začalo měnit tělo a já se v něm necítil dobře," popisuje Honza, který své pocity řešil právě s Bárou.
"Chodili jsme spolu na dlouhé procházky, kde jsme se o všem bavili," vzpomíná. "Pomáhala mi pojmenovat, co se se mnou děje, srovnat si to v hlavě," dodává Honza, který si ve 14 letech ostříhal vlasy nakrátko a začal se oblékat jako kluk. V té době také oznámil rodičům, co se děje, a ti jeho "změnu" přijali. Ve stejnou dobu také začal chodit k sexuoložce.
Nakonec se nicméně v širší rodině objevily kvůli Honzově identitě neshody a ovlivnily také názor jeho rodičů. "Bylo to náročné, tříleté chaotické období. Najednou jsem nevěděl, kdo jsem, a nikam jsem se neposouval," přiznává Honza, který takhle tápal až do svých dvaceti let. "Tenhle čas mi ale umožnil udělat si jasno a rozhodnout se podle sebe," vyzdvihuje.
Chtěl jsem si být jistý
Ve dvaceti se tak s podporou Báry rozhodl pro tranzici. Začal brát hormony, změnil si jméno a podstoupil operaci, při které mu byla odebrána prsní žláza. "Šlo to ráz na ráz, vše mi vycházelo, s ničím jsem neměl problémy," říká a připouští, že měl zpočátku velký strach.
"Ptal jsem se sám sebe, jestli je to správné rozhodnutí, protože některé změny jsou nevratné. Například zhrubnutí hlasu nebo růst vousů vlivem hormonů. Chtěl jsem být přesvědčený, že je to opravdu dobrý krok. Dnes je mi skvěle. Neuměl jsem si představit, že se budu cítit tak dobře," usmívá se Honza. S Bárou plánují vyrábět také croptopy, podprsenky a další pomůcky.
Tranzice se bála také Bára, která chce prostřednictvím projektu otevřeně mluvit právě o tom, jak se taková změna dotýká blízkých osob. "I když je to asi absurdní, měla jsem strach, jaké to bude, když budu mít vedle sebe najednou chlapa a ne holku. Naštěstí jsme s Honzou mohli o všem otevřeně mluvit, i když jsem se snažila na něj nepřenášet své obavy. Dnes už mi přijdou zbytečné, zároveň ale vím, že jsou v takovém případě úplně přirozené," míní.
Původní jméno dostalo nový význam
Největší problém jí dělalo používání zájmena mužského rodu a změna jména. "I když jsem se snažila, nešlo mi používat. Právě proto, že jsme si tak blízcí. Honzu to mrzelo, ale nešlo to urychlit. Komunikovali jsme spolu, říkala jsem, že ho respektuju, ale zároveň nemohu jít na úkor sebe, dusit to v sobě a stresovat se. Vysvětlovala jsem, že je to změna i pro mě," vysvětluje Bára. "I když to pro mě bylo náročné a byl jsem naštvaný, že jí to trvalo, poradil bych ostatním trans lidem, aby byli tolerantní. Poznáte, když druhému na vás záleží," doplňuje Honza.
Nakonec je to právě Honzovo takzvané deadname, které se stalo názvem celého projektu. "Když s tím Bára přišla, říkal jsem jí, jestli se nezbláznila," smějí se společně. "Viděla jsem, jak je pro Honzu traumatické, když někdo používá jméno, se kterým se neztotožňuje," vzpomíná Bára. "Zároveň žádný jiný název nevypovídal o projektu tolik jako tenhle. Následně mě napadlo, že by to mohla být určitá forma terapie, kdy přiřadíte jméno nebo název věci, která má pro vás traumatické a nepříjemné konotace, k něčemu novému, čemu věříte. Najednou to dostane sílu," uzavírá Bára.
