Jeskyňáři může pomoci jenom jeskyňář. Jak se zachraňuje v podzemí

„Kdo jiný má zachraňovat člověka, kterému se v jeskyni přihodí nehoda? Musí to být někdo, kdo se v tom prostředí cítí dobře a zná ho,“ shrnuje podstatu speleologické záchranné služby velitel stanice Čechy Michal Novák.

Právě tahle specializace odlišuje jeskyňáře-záchranáře od všech ostatních složek integrovaného záchranného systému. „Nebudeme vyděšení z toho, že jsme mokří, hladoví a zmrzlí. Protože jsme byli mokří hladoví a zmrzlí tisíckrát. Pro nás to není nic cizího,“ vysvětluje.

Novák je členem speleologické záchranné služby téměř třicet let, poslední dekádu stojí v čele stanice pro Čechy. Do jeskyní začal chodit už v šestnácti letech a od té doby z nich v podstatě neodešel.

„Lidi mi často říkají: Vy máte zvláštní koníček. Jenže to není koníček. Je to životní styl,“ upozorňuje. Jeskyňářství se mu prolíná celým životem - od přátelství přes dovolené až po práci. Vlastní firmu zaměřenou na speciální práce ve výškách, pod vodou i v podzemí. „Takže také velmi blízko téhle činnosti,“ říká.

Nejnáročnější zásah? Ten v Moravském krasu

Na otázku, jaký zásah byl nejnáročnějším v jeho kariéře, Novák bez váhání odpovídá, že právě známý případ ze začátku ledna. Zraněný speleolog uvízl v jeskyni poblíž obce Rudice v Moravském krasu zhruba 50 metrů pod povrchem. Záchrana muže se zlomenou nohou, která nakonec dopadla šťastným koncem, trvala více než dvacet hodin. Zásahu se účastnil i Novák a byl podle něj nejnáročnějším v historii novodobého českého jeskynního záchranářství.

„Byl extrémně náročný časově i technicky. Ne kvůli hloubce nebo délce jeskyně, ale kvůli jejímu charakteru,“ popisuje.

Jeskyně totiž byla mimořádně úzká - a byly v ní pasáže, kde měl problém prolézt i zdravý člověk. „Plazíte se úzkými prostory, hlavou dolů, nohama nahoru, vertikálními úžinami, do toho voda, bláto.“

Záchranářům pomohlo, že speleolog neutrpěl ještě vážnější zranění. Nehoda se navíc stala v místě, kde záchranáři mohli postavit tepelný stan. Zraněný byl při vědomí, v dobré fyzické kondici a mohl aktivně spolupracovat. Výhodou byla i jeho tělesná stavba - byl menší a štíhlý.

Stejná kritéria museli záchranáři zohlednit i u sebe. „Prostory nás výrazně omezovaly. Cíleně jsme skládali týmy z menších, hubenějších záchranářů, aby se dostali co nejrychleji dozadu, stálo je to co nejméně sil a v úžinách dokázali zraněnému co nejvíc pomoct,“ popisuje Novák.

Zásahy se počítají na hodiny a na dny

Speleologičtí záchranáři vyjíždějí v průměru k jedné události ročně. V celé republice jich je třicet - osmnáct na Moravě a dvanáct v Čechách. „Jeskynní záchranářství vzniklo z jednoduché úvahy: že jeskyňáři může pomoci jenom jeskyňář,“ shrnuje Novák.

Zásahy v jeskyních se navíc nepočítají na minuty. Spíš na hodiny, někdy i dny. Tomu odpovídá i trénink, který záchranáři podstupují alespoň jednou měsíčně. „Snažíme se, aby cvičný zásah vypadal co nejvíc jako ten ostrý - od vyhledání zraněného přes ošetření a stabilizaci až po přípravu trasy a vytažení,“ popisuje.

Podchlazení jako významná hrozba

Co se týče samotných nehod, nejčastější jsou podle Nováka pády, ať už pád člověka, či něčeho na něj. Rozdíl je pak mezi nehodami jeskyňářů a laiků - liší je reakce. Jeskyňář ví, co dělat, zpravidla má vybavení a nepanikaří. „Ti lidé vědí, že záchranné složky jsou a že pravděpodobně velmi rychle přijedou. Mají v ně víru.“ Laik často ne. „Je nejistý, už když do jeskyně vleze. Natož když se mu tam něco stane. Panika a stres jsou ve hře,“ dodává Michal Novák.

Často se navíc přidává i další faktor - únava. Jakmile člověk v chladné jeskyni zůstane stát nebo sedět, rozbíhá se nebezpečný proces podchlazení.

„V té jeskyni je deset stupňů, stoprocentní vlhkost. Vás tam neohrožuje zlomený kotník. Vás ohrožuje to, že si sednete. A začnete chladnout,“ tvrdí. Extrémně důležitou roli pak hraje skupina, se kterou člověk do jeskyně přišel. „Ta rozhoduje o tom, jak to dopadne,“ říká.

Mohlo by vás zajímat: