Jak vznikla myšlenka, že se podíváte do Afghánistánu?
Vždycky jsem tam chtěla jet, nedokážu přesně vysvětlit proč. Vím, že je spousta zemí, kde by to bylo levnější, bezpečnější, ale zajímal mě Afghánistán. Bylo to i z důvodu, že v našich médiích je spousta negativních informací, a já si chtěla udělat názor sama. Oslovila mě cestovatelka Lenka Hrabalová, jestli bych se k ní nechtěla přidat. Nakonec jsme jely ve smíšené skupině deseti lidí.
Před rozhovorem jsem se podívala, co se o Afghánistánu píše na stránkách ministerstva zahraničních věcí a byly to tedy šílené věci…
Já se na to většinou nedívám, protože o zemích, do nichž jezdím, tam najdu jen negativní informace. Že je Afghánistán nebezpečný, vím i bez toho, a důležité informace jsem čerpala spíš ze zkušeností lidí, kteří tam byli.
Uvádí se tam, že se podél silnic nachází nášlapné miny…
Na ně jsme naštěstí nenarazili.
A co "chronický nedostatek pohonných hmot"?
Nebyl žádný problém. My jsme dokonce třikrát využili vnitrostátní lety.
Všeobecný dojem je ale takový, že se do té země člověk nedostane, a kdyby se mu to náhodou povedlo, tak asi okamžitě umře. Žena tím spíš…
Na některých místech vidíte, že jsou poškozená válkou, ale když se na to nezaměřujete, tak si toho nevšimnete. Překvapil mě třeba opravený Kábul, ale i stav města Ghazni. Některé silnice jsou docela dobré. Co se ale týká cest, jsem už zvyklá z Albánie, když jsem tam začala před dvaceti lety jezdit, taky tam nebyly dobré silnice. Ráda se někam kodrcám autem, takže mi horší stav silnic nevadí.
S potravinami nebyl problém?
Jídlo a balená voda se daly koupit všude. Určitě jsou ale oblasti, kde je to mnohem horší, a pokud jste místní a nemáte peníze, je to také úplně jiná situace.
Bezpečnější pro obě strany
Jak jste se tam pohybovali, sami, nebo s průvodcem?
Celou dobu jsme byli se dvěma průvodci, kromě jednoho dne, kdy jsme po Kábulu chodili sami. Do Afghánistánu je možné jet na "blind", ale jako žena bych tam sama nejela, to by bylo opravdu nebezpečné. Navíc, když se na něco zeptáte místních, tak je tím ohrožujete, když se s vámi dají do řeči, porušují pravidla Tálibánu. Bezpečnější pro obě strany je tedy najmout si místní cestovku, která je pod kontrolou Tálibánu a je tak dopředu jasné, co můžete a co ne.
Takže jako turisté v KLDR, ne?
Ano, to je asi podobné. Já se ráda bavím s lidmi a navštěvuji je, takže to pro mě bylo nepříjemné, ale nechtěla jsem, aby kvůli mně měl někdo potíže. Tálibán pořád přitvrzuje pravidla, zejména vůči ženám. Jsem zvědavá, co se stane v budoucnu, protože ta pravidla už hodně omezují i muže. Ženy nesmějí mluvit na veřejnosti, muži by je měli všude doprovázet. Tálibán už začal zasahovat i do mužského vzhledu. Preferuje se tradiční oblečení, pro nevhodný účes je může popotahovat policie a nově si musí nechat narůst vousy. Prý je ve hře i zákaz televize.
Jak se k vám chovali místní?
Narazíte na lidi, kteří jsou šťastní, když vidí, že turisté mají o jejich zemi zájem. Zároveň tam potkáváte lidi, na nichž vidíte, že vás nenávidí, protože pro ně symbolizujete něco, co považují za špatné. Nehodnotí vás jako konkrétního člověka s vlastním příběhem, ale to je úplně stejné jako u nás. Prostě předsudky nebo špatné zkušenosti. Během mého předchozího cestování se mi to v takové intenzitě dělo opravdu málokde a bylo to velmi nepříjemné.
Jak to probíhalo, když jste v Kábulu měli den volna?
V ten den jsme chodili v okolí hotelu po obchodech, někdo si zašel do restaurace. V centru Kábulu jsou zvyklí, že tam vídají turisty. Velké město je o trochu uvolněnější než venkov. S průvodcem jsme šli i do parku, ačkoliv tam ženy nesmí. Pro turisty platí trochu jiná pravidla. Někdy. Kamkoliv jedete, všude jsou checkpointy a stále vás kontrolují. Hodně záleží, na koho narazíte. K nádherným jezerům v národním parku Band-e Amir jsme se jako ženy dostaly, ale nemusí to tak být vždy.
Takže někde by třeba ženská část skupiny musela čekat?
Nám se to nestalo, ale jsou skupiny, kde to tak bylo a ženy na některá místa vůbec nepustili.
Potkávali jste víc turistů?
Ano, většinou jsme se setkali v hotelu. U Buddhů v Bámjánu jsme potkali i lidi, kteří tam byli bez cestovky, ale stejně jste vždy pod dohledem Tálibánu. Rozdíl je v tom, že když cestujete bez místních průvodců, musíte si všechna povolení vyřizovat sami. Velmi nepříjemné bylo, že těsně předtím, než jsme do Bámjánu přijeli, došlo po dlouhé době k tomu, že skupinu turistů napadli a někteří z nich i s průvodci zemřeli.
A ví se proč?
Psaly se různé věci, ale že by k tomu Tálibán vydal nějaké oficiální stanovisko z vyšetřování, to se nestalo. V Bámjánu jsme byli asi tři dny poté, co se to stalo, a tak nás mnohem víc hlídali a celkově tam panovalo nepříjemné napětí. Pro mě to bylo o překonání takového neurčitého strachu, kdy vlastně nevíte, ze které strany může nebezpečí přijít. Mnohem konkrétnější strach z přímého nebezpečí jsem ale zažila několikrát v Praze. Takže můj názor je, že stačí být ve špatnou dobu na špatném místě, a to se může stát kdekoliv na světě.
Příběhy různých civilizací
Co se vám v Afghánistánu líbilo nejvíc?
Památky v Bámjánu, protože to byly první buddhistické památky, které jsem navštívila. Afghánistán je nejzápadnějším místem, kam buddhismus pronikl, a byla tam obrovská centra, jejichž pozůstatky najdete v různých lokalitách. Mám ráda země, kde se propojují příběhy různých civilizací, a to Afghánistán rozhodně je. Je ještě spousta míst, která bych tam ráda navštívila, a rozhodně chci vidět dikobraza v přírodě, takže se tam časem vrátím.
Z praktického hlediska, byl Afghánistán drahý?
Určitě, mnohem dražší než jakákoliv jiná země, kde jsem byla. Letenka stála asi 23 tisíc korun, dohromady těch 14 dní vyšlo zhruba na 100 tisíc korun.
Hodně cestujete i se svými dětmi, a to i do zemí, do nichž by jiní rodiče své potomky nevzali. Letos jste je vzala třeba do Kyrgyzstánu nebo Arménie. Do Afghánistánu jste je raději nevzala…
Ne, protože by to bylo moc drahé. Co se týká méně navštěvovaných destinací, tak dceru jsem vzala třeba do Íránu a s oběma dětmi jsme byli v únoru v Saudské Arábii. Dcera má jako já ráda poznávání jiných kultur a syna zase baví archeologické vykopávky. Jsem ráda, že jim mohu ukazovat svět, že poznají jiné kultury i náboženství. Jezdíme často do zemí, kde žijí muslimové, a tak máme víc praktických zkušeností s islámem než většina lidí v Čechách. Vzhledem k množství lidí na světě, kteří vyznávají islám, mi nepřijde v pořádku ho kategoricky odsuzovat. Každý extrém je podle mě špatně, ale je škoda, když s extrémisty házíme do jednoho pytle i normální lidi.
V Saudské Arábii se nachází nejposvátnější centra islámu, Mekka a Medina. Jak tam na vás působil ten rozdíl mezi jednotlivými druhy islámu?
Byli jsme v Medině a bylo to velmi zajímavé, protože tam se setkávají muslimové a muslimky z různých částí světa. Saúdové mají tendenci upřednostňovat striktní oddělení žen od mužů v mešitách, přičemž ženám je často vyhrazen menší uzavřený prostor nebo doslova koutek. Podobné rozložení bylo i v Kyrgyzstánu. V Afghánistánu aktuálně preferují, aby se ženy modlily doma, ale například šíitská mešita v Kábulu má rovnoměrně rozdělené prostory pro obě pohlaví. V Íránu, ale třeba i v Turecku, jsou mešity, kde prostor není rozdělený vůbec.
Ale zpátky do Mediny - když tam přijdou například muslimky z Indonésie, jsou z vyhrazených prostor značně rozladěné a neváhají to dávat najevo. Jsou to ženy, které ctí svou víru, ale zároveň očekávají, že budou mít důstojné místo k modlitbě. Je nutné si uvědomit, že podobně jako v křesťanství, tak i v islámu existuje mnoho různých přístupů.
Ilona Bittnerová
- V minulosti pracovala jako průvodkyně po Tanzanii či Albánii
- navštívila například Nový Zéland, Indonésii, Kamčatku, Zambii nebo Kyrgyzstán
- Na cesty s sebou často bere i své dvě děti. Letos s nimi byla v Saúdské Arábii nebo Arménii
-
Byla první, kdo do Česka v roce 2006 přivezl menstruační kalíšky, které začala prodávat přes e-shop. Úspěšný byznys s menstruačními pomůckami jí dnes umožňuje pracovat odkudkoliv
