Skrz větve vysokých borovic prosvítají paprsky srpnového ranního slunce. Pozemek současného předsedy spolku Zahrádkáři Kersku Reného Elstnera je však před slunečním svitem chráněný vzrostlými rododendrony. Na terase domku, který je keři obklopený ze všech stran, je tak příjemně chladno. "Ono se to málo ví, ale Kersko existovalo i před Hrabalem," vypráví postarší bělovlasý muž v brýlích s kulatými obroučkami.
Spolek zahrádkářů, kterému dnes předsedá, má mnohaletou historii. "Vznikl za první republiky jako Okrašlovací spolek, komunisti z něj pak po čtyřicátém osmém udělali Zahrádkáře. Po revoluci se mu opět říkalo Zvelebovací a okrašlovací spolek," popisuje Elstner. Podle něj je ale nakonec docela jedno, jaký měl spolek název, jeho účel byl nakonec stále stejný. "Kersko nikdy nebylo samostatná obec, vždycky patřilo pod Hradišťko, takže kromě pořádání velkolepých společenských akcích se členové spolku také snažili od obce získat peníze na rozvoj oblasti," vysvětluje současný předseda.
Elstner mluví o členech spolku jako o místních, i přestože většina zahrádkářů dnes v Kersku trvale nežije a jezdí sem pouze sezonně na chatu. "Já se za místního rozhodně také považuji, jezdím sem přes 70 let," přisadí rázně. Stejně jako on a další zahrádkáři to měl v minulosti i spisovatel Bohumil Hrabal.
Ten v útrobách svého nevelkého hranatého domku nacházel klid i inspiraci při tvorbě humorných příběhů o honu na nepolapitelné divoké prase. Ve stínu vysokých borovic nad rozlehlým pozemkem tak vznikla velká část dnes již klasických děl. Když v rozhovoru dojde řeč na Hrabala a Kersko, oči Reného Elstnera se rozjasní, nadechne se a spustí.
Tohle si na internetu nepřečtete
"Tady mu nikdo neřekl jinak než Bogan. Bogan Hrabal," vysvětluje na začátek Elstner. "Bydlel v Praze na Palmovce na adrese Na Hrázi 24, v domku, který už dneska neexistuje, protože to komunista zbořil, když se stavělo metro," vypráví s tím, že se s Hrabalem nevídali jenom v Kersku, ale právě i v pražské Libni. "Tady mu zas lidi říkali 'Doktore', všichni totiž věděli, že je doktor práv. Boganovi se na Palmovce líbilo, byla tam tehdy spousta hospod a on zkrátka žil tímhle stylem života."
Během vyprávění se René Elstner najednou zarazí a trochu nečekaně změní téma. "Ale tohle si dneska přečtete všude na internetu," mávne rukou a dodá, "to už říkat nebudu. Spíš jsem chtěl mluvit o tom, jak si Bogan na toulky po hospodách půjčoval od svých sousedů, jistých manželů Záklasníkových, kerry blue teriéra jménem Bobík," začne vyprávět a udělá další nečekanou odbočku.
"Ale abych ještě zůstal u Záklasníkových, určitě jste četla Obsluhoval jsem anglického krále, že jo? No, nebo viděla film, to je jedno. Tak to je o nich, o těch Záklasníkových. Ona, Líza se jmenovala, byla cvičitelka Hitlerjugend a reprezentovala Rakousko v plavání. Slávek Záklasník zase sbíral poštovní známky. Takže ona je v knize ta Němka a on tam zase sbírá známky," popisuje Elstner a druhým dechem se vrací k původní lince příběhu s teriérem Bobíkem.
"A Bogan si od nich půjčoval toho teriéra, co s ním pak chodil po hospodách. A chodil s ním a s dalšíma chlapama, když si šli po pár pivech ulevit, pak i ven ke žlabu. A jak tam tak ti chlapi stáli a dělali, co bylo třeba, tak ten Bobík běhal pod nima a něco si čmuchal a nijak ho netrápilo, co se děje nad ním," usmívá se Elstner s tím, že když pak Hrabal vracel psa majitelce, tak celá udivená psíka očichávala a říkala: "Teda Bobíku, ty už zase voníš jarem!"
Za zlé mu to nemají
Víc než láskou ke psům ale Bohumil Hrabal proslul svými kočkami. U jeho domku se scházely snad všechny toulavé i ochočené kočky Kerska, Hrabal je rád krmil sekanou. "Samozřejmě měl své oblíbence, tím největším byl kocour Eťánek, to byl ale pražský kocour, co s nimi žil v Libni," vypráví Elstner. "Byl to takový obyčejný mourovatý kocour a Bogan ho prostě miloval. Nemohli jet se ženou třeba ani na moc dlouho na dovolenou, protože to by pak bylo Eťánkovi smutno a přes to nejel vlak," směje se Elstner. Dalším Hrabalovým oblíbencem byl podle něj třeba zrzavý kocour jménem Pomeranč, o kterém napsal i povídku.
Jestli někdo nadobro změnil Kersko, byl to chtě nechtě právě Bohumil Hrabal. Z klidné rekreační osady se ještě za jeho života stal oblíbený turistický cíl čtenářů, kteří neváhali za autorem na chatu vyrazit. "Bogan nezvané obdivovatele neměl rád, takže když k němu do domečku nějací takoví přišli, hned zalezl a křičel na ně 'Ale jděte do prdele!'," popisuje Elstner.
Podle něj nemá dnes nikdo z místních Hrabalovi vyloženě za zlé, že z poklidného Kerska udělal oblíbenou turistickou destinaci. "Byli ale tací, kterým to vadí, pochopitelně. Třeba Zdeněk Eliáš, který má chatu vedle něj, ten mu nakonec dělal takového osobního sekretáře a staral se o něj. Ten vždycky říkal: 'Strejčku, co jsi nám to tady udělal?'" uzavírá předseda spolku zahrádkářů René Elstner.
