Jiří Holub je pábitelská postava se schopností nalákat do zámků a hradů i ty, kteří by na prohlídku běžně nešli. K památkám ho dovedlo studium cestovního ruchu, kde měl povinnou průvodcovskou praxi, a byla to právě Červená Lhota, kterou si vybral jako svoji alma mater. "Byli jsme skvělá parta, a protože jsme od tehdejšího kastelána měli volnou ruku, poprvé jsme si tam vyzkoušeli dělat prohlídky trochu jiným způsobem," vzpomíná Holub, který z vyprávění o historických souvislostech dělá nezapomenutelný zážitek.
Hrad a zámek Frýdlant v osiřelém sudetském kraji v podhůří Jizerských hor začal dávat dohromady v roce 2023 a meziročně zvedl návštěvnost až o patnáct tisíc lidí. "Měli jsme z toho hroznou radost. Funguje to i díky tomu, že jsme rozdělili prohlídku. Tady se léta hrálo na to, že je to nejstarší otevřený dům v Evropě s nejdelší prohlídkovou trasou, která měla přes dva kilometry a trvala tři hodiny. Obdivoval jsem všechny, kteří to kdy absolvovali. Já to vnímal jako pozvánku na Titanic. Představoval jsem si, jak lidé po dvou hodinách otevírají okna a křičí 'zachraňte aspoň děti'," říká s nadsázkou Holub.
Ať je to rychlé a do hodiny
Hrady a zámky se dlouhodobě potýkají s upadající návštěvností. I když na ně Češi rádi jezdí, o prohlídku stojí jen zlomek turistů. "Někdy mám pocit, že na spoustě míst jako bychom uvázli v 50. letech minulého století, kdy se zámky po znárodnění otevíraly lidem. V té době se nastavil trend, že průvodci nesměli mluvit o bývalých majitelích, protože po Benešových dekretech to byli 'nepřátelé státu'. Proto se většina pozornosti věnovala nábytku a architektonickému stylu," popisuje bodrý padesátník, kterému při vzpomínání na prohlídky v době socialismu běhá mráz po zádech.
Nejsilnější vzpomínku má osobně na zámek Krásný Dvůr. "Který vůbec nebyl krásný. Smrděl tam prasečák a průvodkyně nám valila do hlavy, že tam jsou barokní skříně a já nevím co ještě. Pro dítě to byla hrozná nuda, a tak mi táta poradil, ať chytám mouchy. Když jsem jednu chytil na průvodkyni, vyhodili nás," vzpomíná absolvent cestovního ruchu, který věří, že nejlépe prodávají příběhy lidí a domů, kde se dá žít.
"Věci typu 'lustr ze štípaného skla z 18. století' už nefungují léta. Osobně si myslím, že to nefungovalo ani tehdy. Kolektivní zájezdy z JZD, ženy, které do té doby dojily krávy, prostě nevěděly, co je renesance nebo štípaná metoda. Ale všichni se cítili trochu hogo fogo, že jim někdo předává něco navíc," tvrdí Holub s tím, že doba, kdy se děti nevydrží soustředit ve škole ani 45 minut, vyžaduje změnu formy i tématu: "Jednu prohlídku tu začínáme skoro jako pohádku - 'byl jednou jeden majitel a ten měl sedm dcer.' A mluvíme o Františkovi, o jeho dcerách a rodině. Docela hezky to funguje, protože návštěvníci na příběhy lidí slyší víc než na historii nábytku."
Na Frýdlantu má tým, který čítá šest lidí, výhodu. Nábytek je původní, což zámku a hradu dává autentickou atmosféru. "Naším prvním úkolem bylo udělat ten dům funkční. Aby to nebyly jen za sebou jdoucí salonky, ale aby lidé viděli, kde se spalo, jedlo, scházelo a tak podobně. Podle původních plánů jsme tedy všechen nábytek vrátili tam, kam patří, a to zámku vrátilo logiku," říká moderní kastelán. Každé patro na zámku je trochu v jiném stylu, což odpovídá tomu, jak si majitelé interiéry postupně upravovali.
"Jsme v začarovaném kruhu, peníze nejsou a nebudou"
Kromě prohlídek by se Jiří Holub rád věnoval i kulturním akcím, které mohou do míst s historickou pamětí nalákat i jiné typy lidí. Přestože je pohyb na nádvoří letos kvůli rekonstrukci střechy omezený, zámek každoročně hostí Letní jazzovou dílnu a je také součástí festivalu Frýdlantsko Franze Kafky. "Akce bychom na zámku vítali víc, ale já mám pro představu od Národního památkového ústavu na kulturu 12 tisíc korun ročně. A za to mi nevyskočí z dortu ani někdo z místních umělců," vysvětluje Holub.
Nedostatek financí nutí kastelány zapojit do kultury třetí stranu, která si prostor pronajme a zaplatí umělce. "Já teoreticky mohu přeskočit do červených čísel v případě, že ta akce vydělá. Ale pak přijde bouřka, nikdo nepřijde a odnesu to já jako člověk. A když je to takhle nepřátelsky nastavené proti kastelánům, tak si samozřejmě každý rozmyslí, jestli chce riskovat, že mu to, co prodělá, strhnou z výplaty," dodává.
Moderní kasteláni Česka
Vyprávění je součástí seriálu Moderní kasteláni Česka. V něm představujeme osobnosti, kteří se zamýšlí nad dosavadním přístupem k hradům a zámkům a snaží se je přizpůsobit současnému publiku. Mění prohlídky, mají letní divadelní scény, koncerty, festivaly nebo výstavy. Upozorňují ale také na zkostnatělost systému i nedostatek financí. Seriál vznikl ve spolupráci se spolkem Piana na ulici, který na hradech a zámcích umisťuje poesiomaty. Na Frýdlantu k lidem promlouvají ústa Franze Kafky.
Kasteláni si podle Holuba dnes rozmýšlí už i to, jestli místo pronajmou filmařům. "Je to dobrý výdělek, za čtrnáct dní si zámek může přijít třeba na dva miliony korun, jenže kastelán si je nemůže nechat pro účely památky, musí je odevzdat NPÚ, které peníze následně přerozděluje mezi ostatní, méně navštěvovaná místa. Takže ve výsledku je místo kvůli filmování zavřené a zámek z toho nemá nic," mrzí Holuba, který na současnou rekonstrukci musel složitě shánět peníze z dotačních programů.
Zámky a hrady pod Národním památkovým ústavem jsou v přerozdělování peněz závislé na ministerstvu kultury, které dává na celoroční fungování památek méně peněz než například muzeím a galeriím. "My jsme opravdu trochu bitá organizace. Děláme skoro s polovičním personálem, ale na vedení je tlak, a tak se po nás chce skoro dvojnásobek výdělku. To naše neustálé vysvětlování spočívá v tom, že se čtyřmi průvodci neobsloužíme stejné množství lidí jako s osmi."
Podle kastelána Frýdlantu je zázrak, že hrady a zámky ještě zůstávají pro veřejnost otevřené. Památky nevydělávají. "V takovém případě vždy hrozí, že je stát rozprodá nebo zavře a správce bude jen dohlížet na to, aby je někdo nevykradl. Mám pocit, že to k tomu trošinku vede. Jsme v začarovaném kruhu, z nějž nikdo neví jak ven, protože peníze nejsou a nebudou," říká.
Holub se obává i trendu, který se uplatnil v Polsku nebo Anglii, kde na návštěvníky dohlíží zaměstnanci podobně jako v galeriích. "Na Frýdlantu by muselo být 47 lidí denně, aby tady mohl být nábytek a další cennosti včetně třeba nádobí. A to je náš největší trumf. My jsme totiž schopní udělat tu samou návštěvnost v šesti lidech," uzavírá.
