Ukřižování

Ukřižování spojujeme především s římskou říší, jeho kořeny však sahají mnohem hlouběji do historie. První doložené použití trestu pochází z roku 519 př. n. l., kdy perský král Dareios I. nechal v Babylonu ukřižovat přes tři tisíce svých politických odpůrců.

Římané tento způsob popravy převzali pravděpodobně od Kartáginců a dovedli jej k "dokonalosti". Nejznámějším příkladem masového užití bylo ukřižování šesti tisíc Spartakových následovníků podél nejdůležitější silnice starověkého Říma v délce dvou set kilometrů.

Proces ukřižování je promyšlený do nejmenších detailů. Odsouzence nejprve zbičovali a poté přibili na kříž kovovými hřeby dlouhými přes 11 centimetrů. Hřeby se nezatloukaly do dlaní, jak se často mylně zobrazuje, ale do zápěstí, protože dlaně by neunesly váhu těla.

Smrt ukřižováním byla mimořádně pomalá a bolestivá. Odsouzený mohl trpět několik hodin až dní. Hlavní příčinou úmrtí bylo většinou udušení. Hmotnost svěšeného těla totiž neumožňovala dostatečné nadechnutí. Odsouzený se musel neustále vzpírat na přibitých končetinách, aby se mohl nadechnout, což mu zároveň způsobovalo extrémní bolest.

V římské společnosti se takový způsob popravy používal především pro otroky, piráty a politické odpůrce. Svobodný římský občan takto popraven být nemohl. Trest měl zároveň odstrašující účinek.