Naražení na kůl

Naražení na kůl je metoda rozšířená po celém světě, zvláště v orientálních a asijských zemích. Technika spočívala v zavedení dřevěného nebo kovového kůlu do těla odsouzence, který pak umíral v dlouhotrvajících bolestech. Počátky drastického způsobu popravy sahají až do starověku, kde se objevuje již v Chammurapiho zákoníku jako trest pro ženy, které zavraždily své manžely. Naražení na kůl bylo nejvíce rozšířené ve starověké Asýrii, kde takto trestali především povstalce a obyvatele dobytých měst.

V evropském prostoru se nabodnutí na kůl rozšířilo především ve středověku a raném novověku. Nejvíce se používalo v Rusku, Polsku, Uhrách a na Balkáně, kam se pravděpodobně dostalo s nájezdy Mongolů, Tatarů a Turků. V českých zemích se trest objevil za vlády Vladislava II. Jagellonského, přičemž poslední známý případ naražení na kůl pochází z roku 1570. V Rusku zůstalo naražení na kůl legální formou trestu smrti až do poloviny 18. století.