Praha/Myrtle Beach - Ivana Šímová před devátou večerní hodinou usedá k počítači. Zapíná komunikační program Skype a čeká, až se připojí i její dcera s vnučkou.
V Myrtle Beach v Jižní Karolíně, kde obě žijí, je teď okolo třetí hodiny odpoledne. Pětiletá Eve je do půl třetí ve školce, spíše nultém ročníku základní školy, a u počítače by se měla s dcerou paní Šímové objevit každou chvíli.
Imigranti v Česku
Je v Česku hodně imigrantů, nebo málo? Jak žijí? A cítí se být součástí naší společnosti?
Téma imigrace v Česku se nečekaně stalo jedním z hlavních v kampani před eurovolbami. Deník Aktuálně.cz proto podpořil projekt společnosti Člověk v tísni nazvaný "Mezinárodní migrace jako téma".
Mladí novináři psali v jeho rámci reportáže a zprávy o imigrantech u nás (a českých emigrantech v cizině). Ty nejlepší publikujeme v tomto seriálu.
"Voláme si jednou, maximálně dvakrát týdně. Hovor trvá většinou hodinu. Je to ale samozřejmě málo," vysvětluje sedmapadesátiletá překladatelka, jak často se svou jedinou vnučkou mluví. Osobní setkání jsou ještě sporadičtější.
Paní Šímová byla v Americe naposledy v roce 2011, dcera s vnučkou se snaží jezdit pravidelně každý rok. "Letos poprvé možná přijedou i na Vánoce. Zatím je to ale spíš jen přání. Letenky jsou drahé a cesta úmorná," vysvětluje. Pokud by se vánoční cesta přeci jen uskutečnila, po dlouhé době by do Čech mohl přiletět i americký zeť paní Šímové.
Moje vnučka je Američanka
Ozývá se známá vyzváněcí melodie a na obrazovce počítače vyskočí informace, že volá dcera s vnučkou. Paní Šímová volí možnost videohovoru a na obrazovce se objevuje pětileté děvčátko se svou matkou. "Ahoj babi," ozývá se malá Eve česky se silným americkým přízvukem.
Po babiččině vyzvání začíná líčit, co dnes dělala ve školce. Vzdělávací systém v Jižní Karolíně se velmi liší od toho našeho, a Evina školka je tak spíše mezistupněm mezi školkou a první třídou. Paní Šímová kroutí hlavou nad informací, že tělocvik mají děti jen jednou týdně necelou hodinu a nepřevlékají se na něj.
"Americká kultura mi přijde strašně povrchní," komentuje prostředí, ve kterém její vnučka vyrůstá. "Líbilo by se mi, kdyby Eve chodila alespoň půl roku do české školy. Zlepšila by si češtinu a poznala své kořeny."
Otázka udržení si české kultury je pro paní Šímovou velmi důležitá: "Moje vnučka je určitě spíš Američanka, ale chtěla bych, aby svůj český původ znala a byla ráda, že ho má."
Z právního hlediska je však Eve stejně tak americkou jako českou občankou. Jako dcera Češky a Američana má totiž dvojí občanství. Podle posledního sčítání lidu, domů a bytů z roku 2011 je na tom podobně přes osmnáct tisíc lidí, přičemž lidé mající zároveň české a slovenské občanství do tohoto čísla započítáni nejsou.
K prvnímu lednu letošního roku také nabyl účinnosti nový zákon, který zcela opouští princip jediného občanství. Získání českého občanství už není podmíněno zřeknutím se toho původního a děti ze smíšených manželství, jako je Eve, ho získávají automaticky. Je tak pravděpodobné, že počty lidí s dvojím občanstvím se při dalším sčítání výrazně promění.
Život bez Skype
Eve odbíhá od počítače pro novou hračku, kterou chce babičce ukázat. Paní Šímová zatím se svou dcerou mluví o balíčku, který je už více než měsíc na cestě z Čech do Ameriky.
"Obvykle balíčky posílám jen k narozeninám a Vánocům, teď šlo ale o akutní případ. Dcera potřebovala v Americe nedostupné léky," vysvětluje paní Šímová a dodává: "Cena poštovného často přesahuje hodnotu obsahu. Za balíček do dvou kilogramů zaplatím šest set korun."
Balíky nejčastěji obsahují DVD s českými večerníčky a pohádkami a CD s lidovými písničkami pro Eve. Fotky si matka s dcerou vyměňují přes e-maily. Možnost si s vnučkou popovídat má však paní Šímová jen přes Skype. "Absolutně si to bez něj neumím představit," shrnuje své možnosti paní Šímová.
Když se Eve vrátí, oznamuje, že se jí domeček pro panenky nepodařilo přinést, protože se rozpadl na "malé pieces". "Na malé kousky, Eve," opravuje ji babička.
Přichází čas na tradiční hru na hádanky. Paní Šímová popisuje nějaký předmět a Eve se snaží uhádnout, o co jde. Pak se vystřídají. Eve občas loví česká slovíčka, skutečný zádrhel ale nastává, když paní Šímová popisuje kolíčky na prádlo.
Eve už předmět poznala, nedokáže si ale vzpomenout na český název. "Už vím! Knoflík," vykřikuje po chvíli hrdě. "S její češtinou je to čím dál horší," posteskne si paní Šímová, když se její vnučka jde napít. "Dokud byla s matkou doma, slyšela češtinu víc. Jak už ale chodí do školky a dcera do práce, téměř neustále slyší jenom angličtinu."
Kdo je Čech?
Paní Šímová proto časem chce do pravidelných hovorů zavést i čtení českých knih. Není to ale Evina čeština, která paní Šímovou trápí nejvíce.
"Nejhorší na tom je, že se spolu nemůžeme pomazlit. Také mám pocit, že čas strašně rychle letí a já toho se svou vnučkou prožila hrozně málo," zamýšlí se nad situací. Když Eve přijede do Čech, jezdí s ní babička na výlety, hraje si s ní, zpívá a předčítá jí knížky. "Prostě děláme všechno to, co babičky obvykle se svými vnoučaty dělají," uzavírá paní Šímová diskusi o citlivém tématu.
Skeptická je také v otázce Evina "češství": "Být Češkou pro mě znamená to, že jsem se tu narodila a jsem fixovaná na českou krajinu. Jazyk v tom také hraje důležitou roli." Eve se sice narodila v Čechách a první měsíce svého života tu strávila, nyní však žije obklopena palmami a mořem.
Potvrzuje to i obrázek, který právě kreslí u počítače. Sbírá na něm s maminkou mušle na pláži, kterou mají kousek od domu.
Když domaluje, je čas na konec hovoru. Na řadu tak přichází oblíbená Evina hra. "Já vypínám," oznamuje paní Šímová. "Ne! Já tě vypnu!" nadchne se Eve.
Škádlení, kdo zmáčkne červené tlačítko pro konec hovoru, ještě chvíli pokračuje a nakonec ho - jako vždy - zmáčkne Eve. Ozve se typické žbluňknutí a do dalšího telefonátu s vnučkou zbývá zase jeden týden.
