Jak jste v roce 1998 vnímal heslo Hašek na Hrad, které fanoušci při oslavách vítězství olympijské medaile v Naganu skandovali?
Neříkám, že mě to nepotěšilo, ale samozřejmě jsem to bral spíš s humorem. Dodnes si pamatuju, jak mi asi dvě hodiny po finále podal tehdejší předseda Českého olympijského výboru Milan Jirásek telefon a na druhém konci linky se ozval Václav Havel. Říkal mi: "Dominiku, nevím, jestli si už nemám sbalit kufry, když vás teď všichni chtějí na Hradě." Odpověděl jsem mu, ať si všechny věci zase v klidu vrátí do stolku, protože chci ještě chvilku hrát hokej a do politiky zatím rozhodně nemířím.
O necelých 25 let později už jste na druhou stranu kandidaturu na prezidenta zvažoval. Proč jste se nakonec do nedávného prezidentského klání nezapojil?
K rozhodnutí nekandidovat mě přivedly dvě věci. Zaprvé se mi narodil syn, kterému je teď rok a čtvrt, a proto chci přirozeně trávit co nejvíc času s ním. Zadruhé jsem se pořád necítil dostatečně erudovaný, abych si na prezidentský úřad troufl. Když jsem mezi kandidáty viděl hned několik kvalitních osobností, neměl jsem důvod s nimi soupeřit. Politika mě ale nadále zajímá, takže vůbec nevylučuju, že na prezidenta jednou kandidovat budu. Hrát za nároďák a být prezidentem je koneckonců v něčem podobné - v obou případech reprezentujete svou zemi, jste za ni zodpovědný a děláte to pro lidi.
Bál jsem se Československo opustit, protože jsem nevěděl, jestli bych se ještě někdy mohl vrátit. Jestli bych ještě někdy mohl vidět svoje rodiče, bráchu, ségru, kamarády a jestli by to za mě i neodnesli.
Jak jste s výsledkem prezidentských voleb spokojený?
Přiznám se, že v prvním kole jsem pro Petra Pavla nehlasoval. Ve druhém kole už jsme si ale se ženou oba oblékli flanelové košile a volební lístek jsme mu hodili. Podporuju ho a věřím, že bude dobrý prezident.
Když už jsme u politiky, v poslední době se opakovaně vymezujete vůči tomu, aby se ruští sportovci v roce 2024 účastnili letních olympijských her v Paříži. Nesetkáváte se s argumentem, že by se politika do sportu plést neměla?
Ten argument samozřejmě slýchám. Politika je ale součástí všech oblastí našeho každodenního života - začíná už mezi dětmi na písečku a děje se v hokejové kabině i na kterémkoli pracovišti. Dotýká se nás, i když o ní zrovna nemluvíme. Říkat, že politika do sportu nepatří, je tedy naprosto absurdní a jenom tím sami sobě lžeme. Jde mi v první řadě o lidské životy, a pokud budou ruští sportovci moci soutěžit, znamená to v tuhle chvíli tisíce mrtvých Ukrajinců navíc. Ruští sportovci totiž dělají reklamu Putinově propagandě, válce a zločinům. Proto se zasazuju o to, aby se za současného stavu olympiády ani žádných jiných sportovních soutěží neúčastnili.
Mezi ruskými sportovci se ale nejspíš najdou i tací, kteří Putinův režim nepodporují.
Ano, proto taky od začátku války na Ukrajině říkám, že ruským sportovcům, kteří s Putinovým režimem nesouhlasí, musíme pomoct. Pokud chtějí ruskou invazi a zločiny odsoudit, pomozme jim, aby to dokázali. Nabídněme jim i jejich rodinám uprchlická víza a poskytněme jim azyl, aby měli svůj domov a nemuseli se bát. Pak by se i mohli účastnit našich soutěží a na olympiádě vytvořit uprchlický tým. Kdybychom jim to umožnili, stali by se z nich ti nejlepší ambasadoři proti válce a zachránili by spoustu lidských životů. Mezinárodní olympijský výbor ani jednotlivé demokratické země jim ale tuhle šanci bohužel stále nebyly schopny nabídnout a to mě moc mrzí.
Vraťme se ještě do Nagana. Český národní tým byl na zimní olympiádě v roce 1998 spíš podceňovaný, než že by platil za jednoho z favoritů. Obzvlášť po nezdaru na Světovém poháru v roce 1996. Dělal jste si přesto naděje na úspěch?
Být v pozici outsidera může být naopak výhoda. Dodá vám to obrovskou motivaci dokázat, že nejste tak špatní a že se ve vás ostatní mýlí. Kdybych řekl, že jsem jel do Nagana s velkou nadějí na zlatou medaili, tak bych lhal. Rozhodně jsem ale o úspěchu snil. Brali jsme to zápas po zápasu a nakonec se ten sen stal skutečností.
Větší část hráčů, které dal tehdejší reprezentační trenér Ivan Hlinka dohromady, se údajně seznámila až těsně před začátkem turnaje.
V Naganu jsme se všichni sešli tři dny před samotným turnajem, a než jsme nastoupili v prvním zápase, měli jsme za sebou myslím všehovšudy tři tréninky včetně rozbruslení. Mně tehdy bylo 33, takže jsem v mužstvu patřil k těm nejstarším, a protože jsem hrál už osmým rokem v Americe, některé kluky jsem v Japonsku skutečně viděl poprvé. Chvilku mi trvalo, než jsem se naučil jejich jména, ale po pár utkáních už jsme se všichni znali moc dobře.
V Česku lidé vaše vítězné tažení natolik prožívali, že vám prý do Nagana posílali faxy.
Ano, když jsme v semifinále porazili Kanadu, faxy v olympijské vesnici byly úplně zablokované zprávami z Česka. Zatímco z jiných zemí skoro žádné nepřicházely, naši fanoušci jich posílali tisíce. Často nám psali básničky, kterými jsme se pak v šatně bavili. Dostali jsme mimo jiné fax od Libuše Šafránkové a Josefa Abrháma. Bohužel nevím, kde skončil. Dodnes mám ale schovaný fax od Zdeňka Svěráka.
Finálový zápas s Ruskem měl vzhledem k historickým souvislostem silnou politickou symboliku. Cítili jste kvůli tomu větší zodpovědnost?
Když nastupujete za národní mužstvo, zodpovědnost je vždycky větší. Nehrajete totiž jen za svůj klub, ale za svou zemi. Hrát finále proti Rusku v roce 1998 bylo ale přece jenom jiné než v 70. nebo 80. letech. Tehdy byla rivalita vůči Sovětskému svazu kvůli okupaci na nejvyšší úrovni, kdežto na konci 90. let jsem ji alespoň já tak silně nevnímal.
Čeští fanoušci vás ale po návratu z Nagana vítali velmi bouřlivě. Tehdejší společenská atmosféra bývá dokonce srovnávaná k období sametové revoluce. Souhlasíte s tím příměrem?
Mně se to těžko hodnotí. Fanoušci nás samozřejmě přivítali fantasticky a předčili všechna naše očekávání. S dalšími hokejisty, kteří tehdy hráli v NHL, jsme ale v Česku strávili jen jednu noc a druhý den ráno jsme zase hned odlétali do Ameriky za prací. Oslavy samozřejmě pokračovaly i v létě a postupně nám začalo docházet, že to nebyl jen jeden turnaj z mnoha a že naše vítězství znamenalo pro český národ něco výjimečného. Třešničkou na dortu je pak rčení, které se od té doby v českém jazyce ustálilo. Když se někomu podaří něco velkého, říká se, že si prožil svoje Nagano.
Režisér nového filmu Děti Nagana Dan Pánek se už dříve svěřil, že jste se stal jeho dětským hrdinou, když jste národnímu týmu před 25 lety dopomohl k olympijskému zlatu. Potěšilo vás, když vám řekl, že se chce slavným vítězstvím ve svém filmu inspirovat?
Když mě někdy před třemi lety s příběhem filmu ve zkratce seznámil, líbilo se mi, že nemá vyprávět o mně ani dalších hokejistech tehdejšího národního týmu. Že budeme pro hlavní hrdiny jen vzorem a film bude hlavně o dětech, jejich snech a nadšení pro sport.
Ke kterým sportovcům jste v dětství vzhlížel vy?
Mým největším klukovským vzorem byl švédský tenista Björn Borg. Měl dlouhé vlasy a vyhrával většinu turnajů. Na ledě jsem obdivoval Vladimíra Martince, který byl tehdy jedním z nejlepších hokejových útočníků na světě. Mezi gólmany jsem zase vzhlížel k Jiřímu Holečkovi, který chytal za národní mužstvo proti Rusům, v brance dělal neuvěřitelné zákroky a vysloužil si přezdívku fakír.
Dominik Hašek (58)
- Brusle si poprvé nazul už jako pětiletý, když ho vzal nevlastní otec v rodných Pardubicích na zamrzlé jezero. V 16 letech si za hokejový klub Tesla Pardubice poprvé zachytal nejvyšší domácí soutěž a v 18 letech se stal nejmladším reprezentačním brankářem v dějinách Československa.
- S Pardubicemi získal celkem tři domácí mistrovské tituly. Národnímu týmu v roce 1998 dopomohl ke zlaté medaili na zimních olympijských hrách v Naganu.
- Prosadil se i v zámořské NHL - s klubem Detroit Red Wings dvakrát zvítězil ve Stanley Cupu a chytal také za Chicago Blackhawks, Buffalo Sabres a Ottawa Senators.
- Sportovní kariéru definitivně ukončil v roce 2012. Svou poslední sezónu odehrál v Kontinentální hokejové lize za tým HC Spartak Moskva.
Hlavním hrdinou filmu Děti Nagana je jedenáctiletý Dominik, který si ze začátku neumí ani sám zavázat brusle a první vítězný zápas zažije až po řadě nezdarů. Musel jste v začátcích své sportovní kariéry překonávat podobná úskalí jako váš jmenovec?
Mou výhodou bylo, že pocházím z Pardubic, což je hokejové město. Zároveň jsem byl ve svých šesti letech, kdy jsem začínal, v mužstvu jediný brankář. Taky mi pomáhal talent a měl jsem štěstí na vynikající trenéry i výborné spoluhráče. To pochopitelně neznamená, že by v mojí sportovní kariéře bylo vždycky všechno růžové. Taky jsem si zažil různé vzestupy a pády. Úskalí, která vás na vaší cestě potkají, se ale musíte naučit překonávat. Bez překážek by to snad ani nebyl život.
Jedním ze zlomových momentů vaší hokejové dráhy bylo, když jste hned první sezonu po sametové revoluci začal hrát v NHL. Snil jste o kariéře v zámoří už za totality?
V 80. letech už jsem hrál za Teslu Pardubice i za národní mužstvo a do toho jsem studoval vysokou školu. I když jsem tehdy nabídky ze Západu dostával, opakovaně jsem je odmítal. Zároveň jsem se bál Československo opustit, protože jsem nevěděl, jestli bych se ještě někdy mohl vrátit. Jestli bych ještě někdy mohl vidět svoje rodiče, bráchu, ségru, kamarády a jestli by to za mě i neodnesli. Když jsem pak po sametové revoluci poprvé nastoupil v NHL, bral jsem to spíš jako novou životní výzvu než splněný sen. Prosadit se v největší hokejové lize světa a vydělat velké peníze bylo zkrátka dalším logickým krokem v mojí kariéře.
Jak vás v Americe spoluhráči přijali? Měli to hokejisté z bývalého východního bloku mezi domácími zpočátku těžké?
Domácí hráči nás pochopitelně brali jako konkurenty, kteří jim berou práci, takže jsme neměli vždycky na růžích ustláno. Sám jsem zpočátku neuměl anglicky, takže jsem neměl takový přehled, co se kolem mě děje, a i když jsem nezažil žádnou šikanu, byl to boj. Ten ale do prostředí kolektivních sportů patří. Když jsem se v NHL postupně prosadil a získal si tam jisté postavení, začali mě už spoluhráči vnímat jinak. Tak to v životě chodí, hokej je tvrdý byznys.
Zahraniční trenéři i sportovní komentátoři měli dlouho připomínky k vaší brankářské technice. Říkali, že se plácáte jako ryba na suchu a podobně. Bylo těžké tyhle kritické poznámky ignorovat a chytat si dál po svém?
Zas tak těžké to nebylo. Tím, že jsem tenkrát ještě pořádně nerozuměl anglicky, vůbec jsem nevěděl, co o mně trenéři a sportovní experti říkají, natož abych četl články v novinách. Kritika se mě tím pádem nedotýkala a chytal jsem nadále tak, jak jsem považoval za správné.
Video: Podívejte se na trailer k filmu Děti Nagana
