Hartl: Nahota mi dala sebevědomí. Z Ulice mě to táhlo pryč, první román byl vzdor

Tomáš Maca Tomáš Maca
6. 6. 2021 20:04
Říká, že píše o tom, čeho se nejvíc bojí. V prvním románu Prvok, Šampón, Tečka a Karel se například popral s krizí středního věku a natočil podle něj film, který by měl 29. července zamířit do kin. V rozhovoru pro Aktuálně.cz spisovatel a režisér Patrik Hartl vypráví o tom, jak skončil s prací na seriálu Ulice a stal se autorem bestsellerů, i jak se před lety proběhl nahý po Staroměstském náměstí.
"Žijeme ve světě, který od nás vyžaduje plnění nejrůznějších sociálních rolí. Když se má člověk svléknout donaha, tak najednou všechny role odhazuje. Je v tom určitý punk a vzdor," říká Patrik Hartl.
"Žijeme ve světě, který od nás vyžaduje plnění nejrůznějších sociálních rolí. Když se má člověk svléknout donaha, tak najednou všechny role odhazuje. Je v tom určitý punk a vzdor," říká Patrik Hartl. | Foto: Lukáš Bíba

Na konci července by měla mít odloženou premiéru filmová adaptace vašeho prvního románu Prvok, Šampón, Tečka a Karel, kterou jste sám režíroval. I když vás lidé znají hlavně jako spisovatele a divadelníka, vystudoval jste filmovou režii. Co vás tehdy přimělo se na FAMU přihlásit?

Mám moc rád Jima Morrisona z kapely The Doors, který v Los Angeles studoval jeden semestr filmovou školu, než ho vyhodili. Když jsem se na gymnáziu rozhodoval, kterým směrem se v životě vydám, chtěl jsem dělat všechno jako Jim Morrison, takže jsem se přihlásil na filmovou režii. Až když se blížily přijímačky, začal jsem pořádně chodit do kina, které jsem do té doby moc nevyhledával. Moje budoucí žena, se kterou jsem tehdy už chodil, mi říkala, že abych se na FAMU dostal, musím se nějak kreativně projevovat, takže jsem natočil své první amatérské filmečky a nakonec jsem u přijímacích zkoušek kuriózně uspěl.

Dodnes nedokážu zhodnotit, čím přesně jsem komisi zaujal. Navíc mě vzali v době, kdy jsem ještě ani neměl hotovou maturitu, což bylo výjimečné. Všichni spolužáci v ročníku byli starší než já. Moje směřování k filmu byla čirá náhoda. Kdyby Jim Morrison studoval potravinářský průmysl, nejspíš bych skončil na Vysoké škole chemicko-technologické.

To je paradox. Některé slavné filmaře na režii vzali až po několika pokusech, jiné nepřijali vůbec. Vy jste se přitom filmařině doteď tolik nevěnoval. Proč?

Jsem povahou sprinter, takže je pro mě důležité, když si to, co vymyslím, můžu hned zrealizovat. Vymyšlená látka mě totiž brzy přestane bavit a chci se věnovat zase něčemu jinému. Po absolvování FAMU jsem tedy neměl dostatečnou vytrvalost, abych se filmové producenty a televizní dramaturgy snažil přesvědčit, že můj scénář stojí za zfilmování. Naopak jsem hned po škole dostal nabídku od Michala Hrubého, který zrovna založil divadlo Studio DVA, a chtěl, abych napsal hru, kterou bych si rovnou sám zrežíroval.

Moje komedie nemusela procházet žádným schvalovacím procesem, neřešil jsem žádné vnější tlaky a to bylo podmanivé. První hra měla úspěch, takže jsem v psaní pokračoval a zároveň režíroval i texty jiných autorů. V mladičkém věku jsem se ocitl v blízkosti vynikajících herců, což bylo skvělé, protože práce s herci mě na režii vždycky bavila nejvíc. V divadle jsem se režijně uspokojil a získal jsem takovou autorskou svobodu, že jsem zpohodlněl a do filmu se mi pak dlouho nechtělo.

Teď jste se ale k filmu po delší době vrátil, a to pěkně zostra. V komedii Prvok, Šampón, Tečka a Karel jste čtyři hlavní protagonisty, jmenovitě Martina Pechláta, Davida Švehlíka, Hynka Čermáka a Martina Hofmanna, nechal mimo jiné svléct před kamerou donaha na veřejných místech. Jak se s touhle výzvou poprali?

Měl jsem štěstí, že kluci mému scénáři věřili, protože přesvědčovat herce o nápadu, ke kterému sám nemá důvěru, nefunguje. Všichni čtyři chápali, že má v mém scénáři nahota nějaký smysl, a když se svléknou, budou scény o to lepší. Jednotlivé záběry jsem sice vymyslel tak, aby při zobrazování nahoty vždycky nechávaly alespoň miniaturní tajemství, ale každý ze čtveřice hlavních herců musel před kamerou skutečně hrát úplně nahý.

David Švehlík se například musel svléknout v obchodním centru za běžného provozu, což pro něj vzhledem k jeho introvertní, přemýšlivé povaze nebylo jednoduché. Navíc jsem situace ve scénáři napsal tak, že měli kluci při svlékání vždycky nablízku nějakou ženu, někdy i více žen. Všichni se tedy se svou nahotou museli lidsky poprat a každý byl rád, když už to měl úspěšně za sebou. Sám jsem před lety, když jsem knihu psal, přeběhl nahý Staroměstské náměstí, takže vím, jak nepříjemné to je, když jsou všichni kolem oblečení, jen vy jste nahý.

Režisér Patrik Hartl a hlavní protagonisté jeho filmu Prvok, Šampón, Tečka a Karel - zleva Hynek Čermák, Martin Hofmann, David Švehlík a Martin Pechlát.
Režisér Patrik Hartl a hlavní protagonisté jeho filmu Prvok, Šampón, Tečka a Karel - zleva Hynek Čermák, Martin Hofmann, David Švehlík a Martin Pechlát. | Foto: Bontonfilm

To jste prohrál nějakou sázku, nebo jste se sám hecnul, abyste si něco dokázal?

Když jsem svým postávám při psaní knížky svlékací úkol vymyslel, začalo mi vrtat hlavou, jestli jsem schopný něco podobného sám provést. Postupně jsem se vyprovokoval k tomu, abych tenhle bláznivý úkol splnil taky a nepřipadal si jako sráč. Noc předtím jsem nespal, ale nakonec jsem to dal. Když člověk o nápadu proběhnout nahý po Staroměstském náměstí slyší, připadá mu to možná zábavné. Ve chvíli, kdy ale skutečně dorazíte na místo a máte se svléknout, zjistíte, že to je docela ostrá výzva, která vyžaduje jistou dávku sebedestruktivní odvahy.

Moje nejhorší noční můra v době, kdy jsem chodil na druhý stupeň základní školy, spočívala v tom, že jsem přišel mezi spolužáky a stál jsem ve třídě nahý, zatímco všichni ostatní byli oblečení. Divili se, proč na sobě nic nemám, a já jsem se v tu chvíli už nemohl do ničeho obléct, protože jsem si věci nechal doma. Díky splnění úkolu jsem tenhle nepříjemný sen překonal.

Co vám překonání takové výzvy dalo?

Dodalo mi to sebevědomí. Žijeme totiž ve světě, který od nás vyžaduje plnění nejrůznějších sociálních rolí. V některých situacích člověk musí vystupovat jako táta, v některých jako manžel a v jiných třeba zase jako režisér nebo plátce hypotéky. Pořád se chová tak, jak se od něj očekává, a když se má svléknout donaha, tak najednou všechny společenské role odhazuje. Je v tom určitý punk a vzdor, protože se musí vykašlat na svoje ego a bez okolků se zesměšnit. Nahota je taková fundamentální dřeň a získáte díky ní kontrolu nad všemi rolemi, které hrajete. Najednou se je nesnažíte za každou cenu splnit, což je osvobozující.

Když mluvíte o těch sociálních rolích, jak se vám během natáčení dařilo plnit úlohu režiséra? Jste pověstný svým spontánním zajíkavým smíchem, tak si říkám, jestli za kamerou vůbec dokážete zachovat vážnou tvář.

O to, abych zachovával jakoukoli tvář, se ani nesnažím. Moje kreativita totiž funguje jenom ve chvílích, kdy můžu být impulzivní. Je pravda, že se nejen při režírování často směju. Většinou se ale nesměje nikdo jiný, což je podezřelé. A dokud se na place nenaštvu, tak ani nevypadám jako režisér. Já se ale při natáčení naštvu docela často, protože si uvědomuju, že na filmovém plátně záleží na každém detailu, a jakmile se něco zanedbá, tak to už často nejde spravit. V časovém presu a velkém toku peněz dokážu být velmi urputný.

Jsem typ filmového režiséra, který se směje, vzteká i křičí. Jeden producent natáčení se mnou charakterizoval jako Hartlovu válku. Na druhou stranu mám herce moc rád, a když na ně někdy hulákám, tak se jim později omlouvám, nebo se je snažím obejmout, aby věděli, že když řvu, tak mi jen jde o kvalitu výsledku. Agresivita, kterou ve mně filmová režie vyvolává, mě ale netěší. Proto radši píšu. Jako spisovatel si sám se sebou rozumím líp než s filmovým štábem.

"Většinu času jsem zalezlý ve své ulitě u počítače," přiznává Hartl. Ve své kanceláři má i elektronické bicí, ale každý den si na ně zahraje jen asi pět minut.
"Většinu času jsem zalezlý ve své ulitě u počítače," přiznává Hartl. Ve své kanceláři má i elektronické bicí, ale každý den si na ně zahraje jen asi pět minut. | Foto: Lukáš Bíba

Prvok, Šampón, Tečka a Karel je příběh čtyř kamarádů, kteří prožívají krizi středního věku, cítí, že se zpronevěřili svým mladickým ideálům, a tak začnou plnit šílené úkoly, aby si potvrdili, že ještě mají koule. Měl jste v době jeho psaní sám dojem, že ztrácíte sám sebe a děláte v životě kompromisy?

Ano. Krize středního věku u chlapů spočívá v tom, že najednou začnou být nespokojení s korýtkem, které si v průběhu let pro svou životní cestu vyryli. Zjistí, že jim například nevyhovuje jejich práce, nebo si vybrali špatnou ženu, ale zároveň mají pocit, že kostky jsou už vrženy a učiněná rozhodnutí nejde vzít zpátky. Tuší, kam jejich život míří, ten směr se jim nelíbí, ale mají spoustu závazků, které jim říkají, že zůstat ve vyrytém korytě je rozumné.

Sám jsem tohle téma řešil v době, kdy se mi narodil syn, žena byla na mateřské a spláceli jsme hypotéku, takže jsem režíroval seriál Ulice a vymýšlel pro něj zápletky, abych uživil rodinu. Několik let předtím jsem pracoval jenom u nás v divadle, což mi ale vydělávalo pouze na základní potřeby, a z větší části mě živila moje manželka. Ve chvíli, kdy čekala dítě, pro mě tedy bylo důležité, abych se o ni zase postaral já.

Na natáčení Ulice se sice tehdy podílela spousta chytrých, inspirativních lidí, jenomže mně seriál jako takový vůbec nezajímal. Když jsem v době dospívání snil o tom, že budu jako Jim Morrison, rozhodně jsem si nepředstavoval, že budu točit Ulici. Za normálních okolností bych si práci na nekonečném televizním seriálu nevybral a táhlo mě to pryč. Nejdřív jsem netušil, jestli se z toho pracovního koloběhu vůbec někdy vymotám, ale nakonec mi mou krizi středního věku pomohlo zažehnat právě psaní první knížky.

Spisovatelská dráha se přitom ve srovnání se seriálem nejdřív musela zdát jako riskantní podnik. Jak dlouho jste si musel počkat, než se z vašich knih staly bestsellery s více než statisícovými náklady?

Samozřejmě nejdřív vůbec nebylo jasné, jestli za knihu někdy vůbec něco dostanu. V okamžiku, kdy jsem z Ulice odešel, jsem měl ale na tři měsíce naspořené peníze, abych měl čas román napsat. Pracoval jsem na něm s pocitem vzdoru. Toužil jsem přestat hrát roli plátce hypotéky a živitele rodiny a rozhodl jsem se dělat to, na co mám zrovna chuť. Chtěl jsem sám sobě i ostatním ukázat, že na to mám. Za první dva roky se Prvoka, Šampóna, Tečky a Karla prodalo jen pět tisíc kusů, což by nikoho neuživilo. Vydavateli se ale román líbil, a tak jsem mezitím psal další.

Kolem mojí druhé knížky Malý pražský erotikon už se strhla lavina, která čtenáře zpětně přivedla i k té předchozí. Sám nevím, jak si to haló okolo mých románů vysvětlovat, ale jsem rád, že mi čtenáři rozumějí a rádi ve světě mých knih tráví čas. Píšu spontánně a nemám nejmenší snahu zalíbit se většinovému vkusu. Nechci už hrát žádnou roli, kterou ode mě očekává někdo jiný. Nejvíc času ve svých knihách koneckonců trávím sám, takže musí bavit především mě. Jsem vděčný, že mi to zatím prochází.

Často píšete o hrdinech, kteří touží změnit svůj život, a tak se pouštějí do nejrůznějších dobrodružství. Přitom sám o sobě říkáte, že jste domácí papuč. Znamená to, že si v knihách plníte své divočejší fantazie, abyste v civilu mohl být nudný patron?

Žijeme ve velice svobodné společnosti, kde je téměř všechno dovoleno, a každý si tak může vybrat, jak se svým životem naloží. Přestože ale všechno nasvědčuje tomu, že můžeme žít tak, jak chceme, drtivá většina lidí kupodivu podle vlastních představ nežije. Proto mě fascinují hrdinové, kteří odvahu řídit svůj osud mají, a rád o nich píšu. Sám se přitom dobrodružství straním, vedu velmi obyčejný život a nijak ho neměním. Částečně proto, že jsem s ním spokojený, ale taky proto, že mi na něm tolik nezáleží.

Polovinu svého času trávím ve své fantazii, a tak pro mě není tolik důležitá realita kolem mě. Nemusím žít zajímavě, fantazijní svět odpovídá mým představám lépe než realita. Kdyby tomu tak nebylo a moje fantazie by mě mučila, asi bych si třeba uříznul ucho jako Vincent van Gogh. Mně ale naštěstí svět v mojí hlavě dělá radost. Všechno, co si chci odžít, si odžiju ve své fantazii. To mi například dovoluje prožít tolik erotických zkušeností jako nikdo jiný a nemít z toho doma žádné problémy, protože se všechny odehrávají jenom v mojí hlavě.

Taky se označujete za plachého člověka a stydlína, který se v době dospívání s dívkami ostýchal byť jen navázat oční kontakt. Přitom působíte jako bezprostřední vypravěč.

Trpím drobnou sociální neurózou, takže když se mi nějaká holka líbí, začnu se stydět a komunikace s ní je pro mě problém. Na tom se od dob dospívání nic nezměnilo, jenom se teď naštěstí nemusím snažit někoho sbalit, protože mám svoji ženu a jsem s ní spokojený. Tahle část stresu tedy odpadá. Pořád mě ale stresuje komunikace s lidmi, které neznám. Když mě někdo osloví na ulici, začnu se hned potit, zamlží se mi brýle a podobně. Můj literární úspěch je ale s takovými situacemi bohužel spojený, takže jsem se postupně naučil aspoň hezky pozdravit.

Zároveň mám lidi rád, takže když už si s nimi povídám, jsem otevřený a spontánní, protože mě nebaví si na něco hrát. Představa, že bych měl vytvářet iluzorní obraz sebe sama, mě irituje. Zvnějšku se pak může zdát, že se před druhými dost odhaluju a že je pro mě komunikace přirozená. Pokud bych si měl ale zvolit, jestli strávím večer mezi lidmi v baru, nebo doma sám, tak si vždycky vyberu samotu. Tím, že jsem většinu času zalezlý ve své ulitě u počítače, dokážu si potom v určitých chvílích s lidmi s chutí povídat tak, jako teď s vámi, protože jsem třeba tři měsíce s nikým cizím nemluvil.

Patrik Hartl (44)

Patrik Hartl, spisovatel a režisér
  • Vyrůstal v Olomouci, odkud po absolvování gymnázia odešel do Prahy, kde vystudoval filmovou a televizní režii na FAMU. Hned po škole získal angažmá v divadle Studio DVA, ve kterém dodnes působí jako režisér a napsal pro něj také řadu divácky úspěšných her, například Hovory o štěstí mezi čtyřma očima, Hlava v písku nebo Líbánky na Jadranu.
  • V roce 2012 vydal svůj knižní debut Prvok, Šampón, Tečka a Karel. Zlomem v jeho spisovatelské dráze ale nastal až s druhým románem Malý pražský erotikon, který vyšel o dva roky později a získal ocenění Český bestseller. Stejným titulem se mohou chlubit i jeho další romány Okamžiky štěstí (2016) a Nejlepší víkend (2018).
  • Filmové a televizní režii, kterou vystudoval, se paradoxně tolik nevěnuje. Jeho celovečerním režijním debutem byla komedie Taková normální rodinka z roku 2008. Do roku 2011 se podílel na režii a vymýšlení zápletek televizního seriálu Ulice. Na konci letošního července jde do kin filmová adaptace jeho románu Prvok, Šampón, Tečka a Karel, kterou sám režíroval a napsal k ní scénář.

Abyste fanouškům ukrátil čekání na váš film, vydal jste teď svou prvotinu jako audioknihu. Dřív jste se přitom audio verzím svých románů bránil. Proč?

Když knihy píšu, dávám si pečlivě záležet na konstrukci každé věty a formuluju příběh tak, aby fungoval jako text, který si lidé přečtou. Půvab knihy spočívá v tom, že je velmi citlivá k představivosti čtenáře. Písmenka člověka nijak neatakují, neurčují mu, jak si má jednotlivé scény představovat. Výraz herce, který načítá audioknihu, je naproti tomu velice silným vodítkem a vnucuje vám konkrétní představu. Proto jsem se tomuhle interpretačnímu článku mezi příběhem a čtenářem dlouho bránil.

S Martinem Hofmannem, který načetl audio verzi Prvoka, Šampóna, Tečky a Karla, se ale dlouhé roky přátelíme a je mezi námi autentické spojení. Díky tomu audiokniha působí, jako by vám příběh společně odvyprávěli dva dobří kamarádi, a mám z ní radost, i když bych se do audio verzí svých dalších knih pouštět nechtěl.

Během pandemie jste poctivě pracoval na svém novém románu. V jaké fázi psaní se momentálně nacházíte?

Teď jsem na straně 356 a chybí mi ještě čtyři kapitoly. Píšu ten příběh už rok a půl, takže jsem měl štěstí, že jsem pandemii koronaviru mohl trávit ve svém fantazijním světě, a prožil jsem ji tak jen okrajově.

Nebudu se ptát, o čem novinka bude, protože byste mi to, jak vás znám, stejně nechtěl prozradit. Aspoň mi ale řekněte, jak si náměty knih vybíráte.

To je jednoduché. Vždycky píšu o tom, co mě nejvíc zneklidňuje. Pro fantazii jsou totiž nejinspirativnější vlastní obavy. Když je člověk spokojený a nic ho netrápí, tak ho většinou ani nic nenapadne. Pokud ale stojí před temným oceánem, bojí se, jaké příšery se skrývají pod hladinou, a má do vody skočit, tak představivost funguje na plné obrátky.

Mohlo by vás zajímat: Děti zažívají méně a méně dobrodružství, tvrdí autor románové trilogie Prašina

Potřeboval jsem místo, kde se děti nedovolají o pomoc a které je pro ně cizí, vysvětluje Vojtěch Matocha, autor oceňované knižní trilogie. | Video: Martin Veselovský
 

Pokud jste v článku zaznamenali chybu nebo překlep, dejte nám, prosím, vědět prostřednictvím kontaktního formuláře. Děkujeme!

Právě se děje

před 13 minutami

Twitter zavede funkci spropitného celosvětově, platby přijme i v bitcoinech

Internetová sociální síť Twitter se rozhodla rozšířit funkci, která uživatelům umožňuje jednoduše zasílat peníze autorům příspěvků, aby tak ocenili jejich činnost. Funkce spropitného s označením Tip Jar (sklenice na spropitné) bude nově dostupná celosvětově a platby bude přijímat i v bitcoinech. Twitter to oznámil ve čtvrtek. Firma tak chce držet krok s provozovateli jako Patreon, kteří funkci také nabízejí.

Twitter novou funkci od května testoval. Peníze jejím prostřednictvím mohli posílat všichni uživatelé, přijímat je ale byla schopna pouze skupina vybraných uživatelů, která zahrnovala například novináře, experty a zástupce neziskových organizací. Tato skupina by se však měla časem rozšiřovat.

Zdroj: ČTK
Další zprávy