Proč si Oldřicha Nového spojujeme téměř výlučně s první republikou, i když, jak ukazuje vaše kniha, ve filmovém průmyslu působil ještě dlouho poté?
Má to několik důvodů. Prvorepubliková éra pro něj byla bezesporu nejúspěšnější, sám si jí velmi cenil a rád na ni vzpomínal. Když se podíváme na to, kolik toho v té době dělal a jaké tempo dovedl udržet, je to pozoruhodné. Byl majitelem, ředitelem, režisérem, dramaturgem i hercem Nového divadla. Zkraje protektorátu natáčel tři až čtyři filmy ročně. Jeho sebekázeň tedy musela být značná. Filmy z tohoto období si pouštíme i proto, že ukazují nereálný svět. Ani samotná první republika nepovažovala tyto snímky za obraz sociální reality.
Zároveň jsou to filmy, které stojí na tom, že se dva dají dohromady, z dnešního pohledu jde o romantické komedie, které první republika nazývala společenskými nebo crazy komediemi. Zobrazují muže, kteří jsou velmi dobře zajištěni po praktické stránce, ale strádají, protože nemají partnerku nebo manželku. Ve filmu se pak vždy objeví nějaká žena, která hrdinovi převrátí jeho uspořádaný život naruby. Tyto snímky mají určitou nadčasovou kvalitu.
Znamená to, že filmy i samotná postava Oldřicha Nového mohou přispívat k idealizaci první republiky?
Nedávno jsem přemýšlela nad tím, jak Oldřich Nový stíhal být v divadle večer co večer, hrával občas i matiné. Pak jsem si uvědomila, že všechny filmy, které natáčel, byly ateliérové, uzavřené v předpřipravených studiových světech. Nebyly to snímky, které by pracovaly s nářečím nebo zobrazovaly krajinu, i když takové se také točily a herci za jejich natáčením museli jezdit. Oldřich Nový nebo Vlasta Burian se však pohybovali pouze po Praze. Jejich filmy tedy zobrazovaly ideální svět, který za první republiky i za protektorátu nabízel únik. Máme tendenci se na ně dívat s nostalgií a s růžovými brýlemi.
Na silné stránky spoléhal, slabé upozaďoval
V knize pracujete s myšlenkou, že poválečné postupné stahování Oldřicha Nového do ústraní bylo spíše následkem jeho stárnutí než změny režimu. Do jaké míry byl jeho úspěch za první republiky dán tím, že mu tehdejší éra vyhovovala, a do jaké míry tím, že byl mladší?
On prostředí první republiky spoluvytvářel. Z jeho scény se velmi rychle stal důležitý zábavní podnik, to znamená, že se podílel na utváření kulturní nabídky pro široké spektrum lidí. Neexistovala televize, takže lidé byli zvyklí chodit za zábavou ven. Do divadel, kin, šantánů, kabaretů. Nový do pražské divadelní zábavy přinášel světový rozměr. Jeho hry vycházely ze zahraničních předloh, cizí vlivy dokázal dobře nasávat. Zároveň je uměl nasadit na své silné herecké stránky a tvůrčí preference. Od začátku věděl, že chce dělat hudební zábavní divadlo, operety, hudební komedie a že se netouží zdržovat ambiciózní vážnou psychologickou polohou. Myslím, že je důležité vědět o svých silných performativních a hereckých stránkách a to, co mi nejde, potlačit. Byl si toho vědom velmi dobře, a protože měl i zmíněný mezinárodní rozhled, stal se výraznou osobností českého předválečného a válečného období.
V knize zároveň citujete profesora Barryho Kinga, který tvrdí, že je pro hvězdu nutné, aby se dokázala přizpůsobit sociokulturním změnám své doby. Prokázal Oldřich Nový v 50. letech tuto schopnost?
Určitě to uměl a byla i snaha zvenčí, aby tak činil. Své divadlo předal státu "dobrovolně". Ne, že by k tomu byl vyloženě donucen, ale nedohledala jsem k tomu dostatek informací. Dovedu si představit, že nátlak na uvádění určitého typu repertoáru byl velký. Oldřich Nový uměl vycítit, co od něj daná doba vyžaduje. Zároveň nerezignoval na své silné stránky a svůj herecký styl. To je vidět hlavně ve filmu Slovo dělá ženu, což je jediný snímek, který vzešel z jeho tvůrčí skupiny. Tento film byl dlouho vnímán jako zlopověstný, nevtipný. Vidíme tam Kristiana v pracovním overalu, jak opravuje nějakou hřídel. Když se ale odpoutáme od tohoto dominantního výjevu, tak Slovo dělá ženu funguje velmi podobně jako prvorepublikové a protektorátní komedie. Pracovní kombinézu na sobě má jenom jednou, v jiných záběrech má přes ni například velmi šik krátkou bundu. Navíc je to i přes dělnické téma stále film o tom, jak se dá dvojice dohromady. Romantice přitom socialismus obecně příliš nepřál, rodinné a intimní odsunul režim na okraj.
Tanec mezi budovatelskými vejci
To, že měl na sobě Oldřich Nový montérky jen jednou, mě zaujalo. V jiných záběrech se od ostatních herců svým elegantním oděvem odlišoval. Znamená to, že si ho i nový režim považoval?
To víte, že si ho považovali. Zjistila jsem, že ministr informací Václav Kopecký, pod jehož gesci spadal také film, měl slabost pro excentrické umělce a vlastně i pro umělce jako takové. Víme, že Nového obdivoval. Byl to on, kdo se nechal slyšet, že i nová republika potřebuje svého Kristiana, tento typ únikového odpočinkového filmu, samozřejmě poupraveného pro potřeby doby. Toto přání ale bylo odsouzeno k zániku, protože socialistický realismus naprosto pomíjí soukromou a rodinnou sféru, prim hraje práce. Do takové atmosféry se Kristian nehodí. Historici zjistili, že ani sovětský film se v tom nejtužším stalinistickém období nedovedl vypořádat se svrchovanými osobnostmi režisérů a hereckých hvězd. Těšili se takové prestiži, že kolikrát představovali autonomní jednotky, které měly jistý vyjednávací prostor. Tady ve zmenšené verzi probíhalo něco podobného. Politické režimy se mění rychle, ale divácké preference nikoliv, ty mají delší setrvačnost.
Nový se i díky tomu, co dělal za války a za protektorátu, tedy že to byl pracovitý člověk a na konci válečného konfliktu zažil internaci v pracovním táboře, těšil velmi dobré pozici. Tvůrčí kolektiv, který vznikl přímo pro něj, nesl jeho plné jméno, což nebylo zvykem. Rovnat se mu mohl jen tvůrčí kolektiv Jana Wericha. Nového skupina měla za úkol přicházet primárně s náměty, které se hodily přímo pro něj. To je velké vyjádření důvěry. Existence scenáristického a dramaturgického tělesa, které hledá náměty pro konkrétního herce, je jedním z klíčových rysů takzvaného hvězdného systému. Kruh se tedy uzavírá. Ačkoliv režim velmi hlasitě negoval slávu hvězd, ve výsledku je potřeboval. Dokážu si představit, že v první polovině 50. let to byl pro Nového tanec mezi vejci. Hodnotové rámce a preference se měnily velice rychle, ale zároveň to byl člověk, kterého nikde nedrželi zkrátka.
Říkala jste, že se Oldřich Nový uměl přizpůsobit době. Zajímalo by mě ale, jestli chtěl.
To samozřejmě nevíme, ale musel. V dopisech přiznával, že ho spousta věcí v životě mrzela, pochopitelně i ztráta Nového divadla, muset začínat od začátku pro něj bylo vyčerpávající. Herci to mají náročné v tom, že se musí přizpůsobovat, dokud je po nich ještě poptávka. Jejich kariéru totiž komplikuje stárnutí. Některým přibývající věk prospívá a přináší jim nové příležitosti, třeba v případě Jaroslava Marvana. Pro Oldřicha Nového to ale bylo složitější, protože v rolích milovníka musí divák věřit, že má dvojice před sebou šťastnou budoucnost, ne že žena do pěti let ovdoví.
Jak jste ke zjištění, že Oldřichu Novému dělalo stárnutí potíž, dospěla?
Přiznám se, že když jsem o něm psala disertační práci, měla jsem zpracovanou prvorepublikovou i válečnou éru, a najednou jsem netušila, co si mám počít s posledním úsekem jeho kariéry. Bylo mi jasné, že tam figuruje nostalgie, zejména v 60. letech. Žádný jiný rámec jsem ale neměla. Pak se začaly objevovat příhody, které dokládají, že on sám se stárnutí děsil. Velmi se třeba obával, že přibere na váze. Sice to byl člověk, který rád vybraně stoloval, ale ne moc. Pak jsem vedla kurz věnovaný melodramatickým filmům. Četla jsem monografii o Rocku Hudsonovi, což byl první známý herec, o němž se veřejně vědělo, že je gay. Měl velmi výraznou melodramatickou polohu, byl sošný krásný typ. Autor monografie John Mercer velmi dobře pojmenoval výzvy, kterým stárnoucí milovník čelí. Tehdy mě poprvé napadlo, že právě to se výrazně otisklo do posledních patnácti let Nového kariéry. Jeho role i filmové žánry, v nichž hrál, se začaly měnit. Když si uvědomíte, že ke konci života nevycházel z domu a v mladším věku napsal melancholickou báseň o stáří, je jasné, že to pro něj bylo těžké.
Padnout ženě k nohám a být šťastný
Jaké kvality vlastně musí herec mít, aby se mohl stát filmovým milovníkem?
Pavlína Míčová proti sobě v jednom článku postavila typ svůdce a typ milovníka. Svůdce okouzluje ženy, ale často tak činí pro vlastní obohacení nebo proto, že ženy manipuluje, vždy má oproti nim navrch. Milovník ženám podléhá. Nechá si totálně převrátit život vzhůru nohama. Je otázka, zda by měl být milovník krásný a mužný. Rock Hudson, kterého jsem zmiňovala, takový skutečně byl. Nový nepatřil mezi nejkrásnější české herce své doby, také byl menšího vzrůstu, údajně menší než Adina Mandlová. Poměrně brzy se mu začaly dělat kouty a šedivět skráně. Myslím si ale, že u milovníka není až tak podstatné, zda má krásné rysy a souměrnou tvář. Nový oplýval dalšími kvalitami - elegancí, schopností konverzace, uměl zpívat. Zároveň byl velmi cudný. Ve filmech často ani nedojde k polibku, partnerek se dotýká jen zřídka, nenarušuje jejich osobní prostor. Třeba v jedné z nejsmyslnějších scén ve filmu Kristian předznamenávají budoucí polibek spojené cigarety. Pro milovníka je podstatné, že má navrch vždycky žena. Právě muž jí padne k nohám a to ho učiní šťastným.
Oldřich Nový se ale asi jako elegán nenarodil. Je to image, kterou si postupně vybudoval?
Ano. Jeho vzdálený strýc Miloš Nový, herec Národního divadla, byl vždy velmi upravený člověk, odtud asi pocházely první vlivy. Nový měl velmi krásný vztah se svou matkou, která mu v dětství zemřela. Maminku si zidealizoval a právě ona zapříčinila, že byl velmi pozorný k ženám. Všímal si, když na sobě žena měla slušivé oblečení. Slyšela jsem nahrávku z rozhlasového archivu, v níž vzpomínal na Julii Pechovou, což byla babička Ladislava Peška. Viděl ji v Brně, když na sobě zrovna měla nový kostým. Situaci, kdy coby mladší muž sledoval velmi elegantní starší dámu, popisoval velmi plasticky. Zároveň to bylo v poválečné době stále poznamenané nedostatkem. To mě až dojalo.
Takže byl milovníkem i v osobním životě.
Dá se říct, že ano. Je otázka, jestli byl vždy věrný své ženě, ale myslím, že na tom nezáleží, protože byl loajální. V těžkých chvílích Alici dokázal podržet. Nevím, jestli jejich partnerství bylo vyloženě romantické, ale vzhledem k tomu, že výrazně spolupracovali třeba na chodu Nového divadla, šlo asi spíše o profesní partnerství. Byli to manželé, kteří se evidentně měli rádi, ale zároveň byli spolupracovníky. Podle mě ideální podoba partnerství.
V první kapitole knihy polemizujete nad tím, koho vůbec můžeme považovat za filmovou hvězdu. Přemýšlela jsem, do jaké míry vznikal hvězdný obraz Oldřicha Nového už za první republiky a do jaké míry až zpětně, třeba v období nostalgie 60. let.
To je velmi dobrý postřeh. Hvězdné osobnosti se vyvíjí v čase. Některé významy, které třeba ve své době nebyly tak výrazné, vytáhneme na světlo až zpětně. Je strašně důležité zkoumat hvězdy právě z časové perspektivy. Základ toho, jak dnes Oldřicha Nového vnímáme, leží právě v 60. letech. Tehdy přišla první vlna nostalgie směrem k první republice. Zkraje 50. let to byla stále ještě nedávná minulost, která se mohla vrátit. Ještě zajímavější proces v tomto ohledu proběhl v případě Lídy Baarové, která se zapletla do velkých dějin a pak s tím příběhem musela sama pracovat. Kritizujeme ji kvůli tomu, že napsala troje různé paměti, které různě upravovala. Neuvědomujeme si však, že paměti s názvem Útěky, které považujeme za nejvíce autentické, nenapsala ona sama, ale jejich autorství je připisováno Josefu Škvoreckému. Hereččin životopis upravil tak, aby se četl lépe, spíše jako román. Je otázka, kdo má vůbec právo vyprávět něčí osobní příběh, co vlastně považujeme za autentické.
