Aktuálně.cz: Film Girl Power jste natáčela osm let. Proč jste se do toho vlastně pustila?
V době, kdy jsem začínala film točit, jsem byla jedinou holkou, co v Praze aktivně malovala. Každá subkultura, stejně jako graffiti scéna, má svoje časopisy a videa. My jsme se do publikací ale nedostávaly, klukům asi tehdy přišlo, že do nich nepatříme. Já to s odstupem času i chápu. Právě proto jsem se rozhodla natočit film. Vlastně i díky tomu, že spousta mých kamarádů se v této oblasti pohybuje. Chtěla jsem dát holkám prostor pro prezentaci, možnost se vyjádřit. Natočit film, který už jim nikdo nevezme.
A.cz: Film je tedy jen o ženském graffiti?
Ne. Je o graffiti obecně. Stejně jako jsou kluci všude, jsou i ve filmu. Není jen pro lidi, co mají graffiti rádi. Film nic neobhajuje, je přesně takový, jaké je i graffiti. Ani v něm nenajdete odpověď na otázku, proč to ti lidi dělají, protože to většinou nevědí ani oni sami.
A.cz: V čem konkrétně tedy je ženské graffiti jiné?
Holky asi opravdu nemají tak tvrdé tvary písmen. A samozřejmě pokud se bavíme o tom nejvyšším levelu graffiti, tedy pomalování metra, pak jsou k němu kluci určitě lépe vybaveni. Tam může být žena někdy i na obtíž.
A.cz: Změnila se v tomto ohledu česká graffiti scéna? Staly se už holky její běžnou součástí?
Změnila. Když jsem začínala, neustále jsem poslouchala, že graffiti není pro holky a že brzy skončím. A vidíte, je to už 15 let a pořád maluju. Dnes to mají holky lehčí. Musím ale říct, že bych nikomu nedoporučovala s tím začínat. Ale určitě je důležité vědět, že holka dokáže stejné věci jako chlap, když bude skutečně chtít. Graffiti je ale mužské prostředí, a když chcete aktivně malovat, tak se bez nich neobejdete. Já jsem se jich nikdy nestranila. A přesto se mě už hodně lidí ptalo, jestli je film feministický.
A.cz: A je?
Není. Točila jsem jen to, co jsem cítila. Nikdy jsem graffiti scénu nedělila na muže a ženy, ale ona vždycky dělila mě. Tohle už se u nás pomalu překonalo a začínáme v tomto ohledu dohánět Západ. Vzhledem k tomu, že hodně cestuju, tak mám možnost porovnávat. Na východě, například na Ukrajině nebo v Rusku, ženy bojují s tím samým jako my před 15 lety. Úplně extrémním případem je pak Blízký východ. Nicméně v těchto zemích se graffiti stává nástrojem pro politické vyjádření. V západní civilizaci je spíš zábavou. To je vlastně i pointa mého filmu.
A.cz: Mluvila jste o tom, že nejvyšší metou je „udělat si metro“. Vy jste jí také dosáhla?
I mně se to podařilo.
A.cz: Proč zrovna metro je nejvyšší metou, které může writer dosáhnout?
Souvisí to s historií graffiti, které vzniklo v 60. letech v New Yorku. Díky metru se jejich zprávy dostaly do celého města. Nicméně dnes je velmi těžké systém silně zabezpečený kvůli teroristickým útokům překonat. V současnosti, když chcete něco hezkého namalovat, tak jdete na legální zeď, kde na to máte čas. Udělat metro znamená měsíce příprav a pouze 15 minut na malování. Navíc to ani nemusí vyjít. Když se to ale podaří a metro vyjede, je to neuvěřitelný pocit. Writeři vlastně města sbírají jako trofeje.
A.cz: Kde máte nejdál svoji trofej vy?
Asi v Kapském městě. Také v Sydney a Bombaji.
A.cz: Graffiti hodně lidí vnímá jako vandalismus. Upřímně ani já nefandím tagům v historických centrech. Kde jsou vaše hranice? Kde byste nikdy nezanechala svůj rukopis?
Hodně writerů, ke kterým patřím i já, to má hodně spojené s místy, kde to vzniklo, tedy pod mosty. Například bych ale nikdy nemalovala na novou fasádu nebo v historickém centru města. Tahle místa jsou pro mě tabu. Na druhou stranu metro nebo vlak jsou pro mě jasným symbolem kapitalismu. Firmy, které tyhle dopravní prostředky vlastní, mají navíc super pojistky. Takže tím vlastně ještě vydělají. Samozřejmě nás to ale neospravedlňuje. Každý má ale ty limity jinde.
A.cz: Měla jste někdy problémy s policií?
Měla. Za 15 let ale jen jednou. Byla to úplná hloupost, což je tak vlastně vždycky. Radši bych to ale nerozebírala.
A.cz: Film jste natáčela v 15 městech po celém světě. Jak těžké bylo dostat se blíž do různých komunit?
Tak na příklad ve Spojených státech to obtížné nebylo, ale točili jsme tam až na konci. Tam jsem spíš bojovala s tím, že jsem holka z Východu a o graffiti nemůžu nic vědět. Bavit se se mnou pořádně začaly, až když viděly, že se práce na filmu hodně posunula.
Hodně obtížné bylo ale dohodnout si rozhovor s writerkami v Německu nebo ve Španělsku. V Evropě, myslím teď v té západní, se graffiti trestá dost přísně. Řada z nich je sledovaná, někteří musí žít v ilegalitě, protože po nich jde Interpol. Česko je v tomto ohledu o dost bezpečnější. Ne že by se tady netrestalo nebo že byste si za graffiti nešla sednout, ale je to o dost mírnější než jinde. Mám například kamaráda, který byl v Japonsku zavřený téměř rok.
A.cz: Co na váš koníček říkají rodiče?
Oni to dnes nevědí. Vlastně ani nevím, jak jim to řeknu, s mámou to snad bude v pohodě. O něco dramatičtější to bude asi s tátou.
A.cz: Jak jste to dokázala patnáct let utajit?
Žila jsem dvojí život. Vždycky jsem se snažila mít všechno v pořádku. Nikdy jsem nedělala žádné problémy, nepila jsem, nekouřila a měla i dobré výsledky ve škole. Moji rodiče jsou hrozně inteligentní lidé, kteří mají svoji kariéru. Nikdy jsem je s tím nechtěla trápit a nechala jsem je žít v takové iluzi. Vlastně jsem se kvůli tomu v 19 letech i odstěhovala.
A.cz: Stále aktivně kreslíte?
Já to mám hodně spojené s cestováním. Snažím se tak jednou za dva měsíce vyrazit.
A.cz: Na začátku jste zmínila, že byste žádné dívce nedoporučila začít s graffiti. Proč?
Já sice díky graffiti našla sama sebe, ale ta cena za to byla vysoká. Rozhodně nechci, aby k tomu film někoho motivoval. Každý může samozřejmě dělat, co chce, ale tohle není pro každého. Je těžké žít dvojí život. Pro normálního člověka je nesmyslné ztratit všechno.
A.cz: Co konkrétně jste ztratila vy?
Toho je hrozně moc, ať už jde o rodinu nebo o kariéru. Zároveň, jak jsem řekla, jsem se posunula jinam.
A.cz: A litujete toho?
Častokrát nad tím přemýšlím a myslím si, že odpověď na tuto otázku budu znát až po premiéře Girl Power. Uvidíme, co to všechno přinese.
