Rozhovor - S Vladimírem jsme se sešli v jeho vinohradském bytě se skvělým výhledem na Riegrovy sady. V předsíni měl řemeslníka, u ucha telefon a za dveřmi nervózně přešlapoval další novinářský nedočkavec.
Říkala jsem si, že ukořistit trochu jeho pozornosti bude asi oříšek, protože tenhle (aspoň z mojí perspektivy) vysokánský týpek evidentně surfuje na vlně totálního chaosu. Nakonec se ale ukázalo, že i přes to všechno kolem má Vladimír v hlavě utvořenou nejspíš dost přesnou mapu toho, co dělá, kdy to dělá, proč to dělá a taky kdy s tím plánuje skočit. Soustředil se, mluvil na rovinu, byl suverénní, ale v žádném případě ne arogantní.
Bavili jsme se hlavně o jeho nové knize Kmeny 0, která vyšla loni v polovině prosince a snaží se určitým způsobem klasifikovat a popsat subkultury totalitního Československa.
Téma je to zjevně atraktivní, protože během jediného týdne byl kompletní čtyřtisícový náklad rozebrán do posledního kusu. Kmeny 0 i jejich o téměř tři roky starší sourozenec Kmeny vznikly v rámci spolupráce Vladimírova všemožně orientovaného labelu BiggBoss s městskými projekty BU2R a v příštích týdnech obě knihy čeká dotisk. Mise do nitra subkultur už je ale pro tuto chvíli pro Vladimíra uzavřena. Objeví se ale zanedlouho v České televizi na pokračování. Co bude dělat teď?
„V hlavě mám nápadů na šest dalších životů,“ říká v rozhovoru pro Aktuálně.cz.
A.cz: Máš pověst člověka, který nemá rád nálepky a škatulky. Jak je možné, že pak píšeš knihu o subkulturách, což vlastně škatulky de facto jsou?
Vladimír 518: To nejsem jenom já, škatulky nemá rád nikdo. Příliš ho definují a ono je lepší zůstat nedefinovatelnej, hra potom zůstává otevřená. Na druhou stranu, pokud se máme nějak domluvit, tak jsou škatulky potřeba. Když například nemám šanci svoji hudbu někomu pustit, tak ve finále stejně musím říct - hrajeme třeba punk rock, chápeš? A když chce člověk udělat nějaký průřez alternativní společností, tohle v jistém smyslu násilné vymezení je opět nezbytné.
A.cz: A co tě na subkulturách tak fascinuje?
Toho je hodně. Za prvé nějaká energie, která je v tom schovaná, vzdor předrevoluční minulosti, ta chuť dělat si věci po svém, což je asi nadčasový… I vnitřní struktura těch skupin je pro mě hodně zajímavá. Pořád v ní vlastně rezonují prapůvodní archetypy chování, kdy se většinou chlapi sdružují do nějakých smeček, ve kterých se pak etabluje vedoucí alfa samec, ať už je to na nějaký intelektuální, nebo silový, machistický rovině. Tyhle mechanismy mě zajímají.
A.cz: Když jsi mluvil o tom archetypu vůdce, myslíš, že se lidi rádi sdružují do skupin i z toho důvodu, že se v ní třeba cítí naopak schovaný?
Určitě jsou lidi, který do těch skupin zalejzaj, aby se schovali sami před sebou, před společností, aby si oblíkli nějakou iluzivní slupku, ale to nejsou typy lidí, který by mě zajímaly. Mě zajímají spíš lidi, který jdou do subkultury v období starší nebo končící puberty a hledají v ní sami sebe. Přestože člověk vchází do skupiny, je to cesta do jeho vlastního nitra.
Nevím, jak to úplně nazvat, beru to jako jakousi vyšší školu mládí nebo ulice. A když si tím člověk projde, je schopnej v tý subkultuře získat určitý postavení, vliv, vyrovnat se s ostatníma i sám se sebou, tak nejpozději v pětatřiceti zase tu skupinu opustí. Anebo přestává mít ambice hrát v ní nějakou podstatnou roli. Ti starší už tam zůstávají jen ze setrvačnosti, pro zábavu, z nostalgie, motivace jsou různý. Ale to období mezi 18 a 35 člověka hodně utváří a on pak může odcházet obohacenej a v určitém smyslu i dospělej.
A.cz: Bylo to takhle i u tebe?
Jasně, právě proto o tom mluvím. Vypozoroval jsem sám u sebe, proč jsem tam šel a co jsem tam hledal. Byl jsem členem několika subkultur, ať už to bylo graffiti, nebo rap. Žil jsem taky ve squatu mezi punkáčema, takže jsem nasál spousty skupin. Graffiti mě fascinovalo po výtvarný stránce, ale i po tý lidský. Není tam žádná iluze řádu, je to vyloženě džungle a to samý squat. Měl jsem pocit, že tam jdu za nějakým lepším světem, samozřejmě jakmile tam člověk přijde, ztrácí iluze, ale zase zjišťuje jiný věci, který předem nečekal. A když se v tomhle prostředí člověk naučí chovat a vycházet s ostatníma, jsou to zkušenosti, který třeba já dodneška používám v běžný lidský interakci. Přemýšlím v intencích těch subkultur a všechno, co jsem se tam naučil, si s sebou ponesu až do smrti.
A.cz: Myslíš, že jsi teď v té fázi, že už tohle všechno spíš opouštíš?
Přesně tak. Teď jsem v té fázi, že mám ty věci rád, ale už nemám potřebu hrát v subkultuře nějakou významnější roli nebo v ní být aktivní. Sleduju to jen zpovzdálí a případně dělám věci z nadšení, ale už můžu být solitér, aniž bych se cítil vyděděnej. Zatímco být solitérem v 25, to bych si jako vyděděnec připadal.
A.cz: Kmeny 0 jsou o subkulturách za totality. Ale ty jsi mladej, zažil jsi jenom ten vocas, takže se ti to ani nedostalo úplně pod kůži jako generaci našich rodičů. Jak bylo pro tebe náročné celkově je dávat dohromady nebo vystihnout atmosféru?
Období před revolucí jsem prožil jako malý dítě, takže jsem spoléhal především na lidi, kterým věřím. Pro mě to byl svým způsobem výlet v čase. Je pravda, že mám hodně matný vzpomínky na komunismus, on tady samozřejmě doznívá doteď, my všichni jsme si ho mohli osahávat i po revoluci. Ale nezbývalo než jít za lidma, který to žili, a nechat je mluvit. Ale bylo náročný si v tom udělat pořádek. Třeba rozřazení skupin pro mě bylo těžký. Kdo by tam měl být, kdo by tam nemusel být…
A.cz: A podle čeho jste to nakonec rozhodli? Třeba ti nudisti… Zvláštní sorta, mě by to nenapadlo. Za prvé jsem se narodila po revoluci a za druhé v jiný zemi…
Jasný, to chápu. Tak třeba nudisti, to je příběh už toho předchozího dílu, kdy za mnou přišel kamarád a řekl mi: „Hele, kde jsou nudisti?“, což mě zamrzelo. Protože pokud je to kniha mimo jiné o vizuálním stylu skupin, tak u nudistů je hrozně zajímavý, že oblečení nemaj. Před revolucí lidi neustále hledali ostrůvky, jak utéct někam, kde by se cítili jinak, svobodněji, míň konformně. Je chyba dívat se na období totality jako na nějakou šedou homogenní hmotu. Dělo se toho hrozně moc, takže jsme si udělali výčet a vyškrtávali jsme. Potřeboval jsem si udělat jasno, jaký je rozdíl mezi alternativou a undergroundem. Čím se liší disent a tak.
A.cz: Mně se to popravdě taky stírá.
To naprosto chápu. Ale do dneška jsou mezi těma lidma nějaký vymezující se energie, třeba podtitul kapitoly Alternativa je „My nejsme underground“. Samotnýho mě to překvapilo, protože jsem myslel, že tyhle věci už jsou dávno vyřešený. Dodneška ale lidi bojujou o svou identitu, a dokud budou žít, tak tam ta třenice bude.
A.cz: Potkal ses s někým, kdo vůbec nechtěl mluvit?
Ne, třeba někdo řekl „Ty vole, když je tam tenhle, tak já tam nebudu,“ ale nemůžu říct, že by někdo rovnou řekl ne. Pro každýho je důležitý, aby věci, co dělal, byly nějak reflektovaný. Jsou to vesměs zapomenutý osudy a zapomenutá energie.
A.cz: Když jsi zmínil, že se předrevoluční období nesprávně bere jako velká šeď, myslíš tím, že lidi mohli být v určitých oblastech dokonce svobodnější?
Tím jsem si naprosto jistej. Podle mě se tvořilo svobodněji z toho hlediska, že nebyl takový tlak na úspěch. Dneska je to v rámci alternativy úplně jinak, přežít s tím, že člověk dělá muziku nebo se věnuje divadlu, je složitější. Možnosti a šance jsou větší a lidi mají tendenci být mnohem víc zaměřený na úspěch.
Dřív nikdo nečekal, že by z toho něco mohlo být, dělali to z nadšení. A druhá věc je, že když už tě někdo vyžene někam do nuznýho zaměstnání a seš na periferii, tak nemáš co ztratit. To je vlastně obrovská výhoda. Málokdo z nás si asi teď řekne, tak já na všechno seru, budu hlídač na parkovišti, ale budu psát tu nejsvobodnější literaturu, jaký jsem schopnej. Místo toho spousta lidí raději dělá kompromisy. Píše do novin, dělá reklamní claimy...
A.cz: Koukala jsem, že jsi psal Depešáky. Jsou ti z těch subkultur nejbližší?
Úplně nejbližší mi byl asi metal. Hrozně mě předrevoluční českej metal baví, je v něčem neskutečně romantickej, tyhle lidi si všechno dělali sami. Trička si namalovali, bundu si obarvili, cvočky si sami vyrobili, nápis na záda si napsali. Má to pro mě kouzlo, bylo mi 13 let, když byla revoluce, a v tý době jsem tuhle hudbu hodně začal poslouchat a dalších 6 let jsme nedělal nic jinýho, než že jsem měl sluchátka na uších a chodil jsem na koncerty. Ale na to jsem měl Františka Štorma, kterej je legenda metalový scény, takže jsem napsal Depešáky. Jsou moje porevoluční láska. Kdo tu armádu černě oděných načesaných hezounů nezažil, těžko už si to dneska představí.
A.cz: Co tahle práce dala do života konkrétně tobě?
Hele já abych se přiznal, tak skrytá motivace byla právě můj sobeckej, egoistickej zájem. Dalo mi to hrozně moc. Jasně, mám radost, že se to prodává, že z toho mám nějaký peníze, ale nejvíc si nesu ten zážitek, že jsem se mohl s těma lidma osobně potkat a ptát se na to, na co jsem se vždycky chtěl zeptat.
A.cz: A zajímalo tě třeba i to, co je s nimi teď?
To v tý knize není, dost jsem se tomu vyhýbal. Nechtěl jsem, aby to byla kniha, která reflektuje tehdy a teď, nechtěl jsem žádný srovnání. Přál jsem si, aby tam byly fotky mladejch lidí v rozpuku energie, bláznění a hledání sebe sama. Ale je pravda, že postranním informačním kanálem bylo, co se s nima děje teď, a je to samozřejmě opět různorodý. Od úspěšných až po zapomenutý a zdrchaný chlápky v hnusný hospodě. Osud s lidma hrozně háže.
A.cz: V rozhovoru s Šimonem Šafránkem jsi celkem střízlivě řekl, že to, že to lidi přijmou, ještě nutně neznamená, že to je i kvalitní. Máš v tomhle ohledu v Česku někoho, na kom ti opravdu záleželo?
Nejvíc mi záleželo na lidech, který jsou zainteresovaný v tý knize. Doufal jsem, že až jim to ukážu, řeknou, že je to super, že tohle bude mladý lidi zajímat. Naše generace má tendence říkat „Hele, tohle je kultura fotra, to mě nezajímá,“ což je samozřejmě hloupost a zabedněnost. Pokud tě nezajímá kultura fotra, nevíš, kdo seš.
A.cz: Čemu se chceš věnovat teď?
Nechci celej svůj život identifikovat s tím, že dělám Kmeny. Nápadů tohohle charakteru mám dost, ale chci to dát k ledu, protože už tenhle rok děláme pro Českou televizi šestnáctidílnej seriál o subkulturách, kterej se jmenuje Kmeny. Vzniká to podle tý první knihy a bude se vysílat v březnu 2015, počítám.
Svých vlastních projektů i knižního charakteru mám ale dost. Mám rozpracovaný téma český architektury mezi lety 1958 (Expo 58, pozn. aut.) a 89. A další knížku bych chtěl udělat o bundách, pracovně tomu říkám Záda. Zajímají mě ty záda, jak metalový, tak graffiti, motorkářský, letecký… To kreslení po sobě je jedna z mála věcí, co se ještě drží, protože lidi mají tendence si všechno kupovat. I svoji identitu si kupujou. Ale mám takovej sešit, kde je nápadů tak na šest životů.
A.cz: Proč tohle všechno vlastně děláš? Co tě žene?
Když mě něco nebaví, jsem nejlínější člověk na světě. Ale když mě to baví, tak jsem schopnej pro to umřít. Číst knihy je skvělý, ale mnohem lepší je je dělat. Měl jsem v životě neskutečný štěstí, nikdy jsem nic zásadně neposral, nikdy jsem nebyl úplně na dně. Možná tak vyčerpáním. Ta moje nenažranost, která je až obsesí, přináší momenty, kdy člověk už fakt nemůže a třeba drogy by byly super, neříkám, že pro každýho, ale pro člověka, jako jsem já, by byly zábavný. Ale já si nenechám zničit tu šanci, abych mohl pracovat. Na prvním místě je práce, je to lepší zábava než drogy a chlast.
Vladimír 518
Vlastním jménem Vladimír Brož (* 8. srpna 1978, Hostivice u Prahy), jeden z nejdéle působících raperů české hip hop scény, člen skupiny PSH a zakladatel labelu Bigg Boss. Spolu s PSH vydal dvě dlouhohrající desky, split singl s Indy & Wich a EP Praha. Hostoval na deskách interpretů, jako jsou LA4, Indy & Wich, Orikoule, Neruda, Marko, Dj Wich, Hugo Toxxx a mnoho dalších. Je autorem knih 2666 / Praha Odyssey a Kmeny 0.
V roce 2008 vydal první sólové album nazvané Gorila vs. Architekt. Na desce spolupracovali rapeři Hugo Toxxx, James Cole, LA4, Orion; zpěváci a zpěvačky Kateřina Winterová, Lešek Semelka další. Druhé album s titulem Idiot vydal loni. Obě jeho sólové desky získaly žánrového Anděla.
Je známý i jako výrazná osobnost graffiti scény, ilustrátor, comicsový výtvarník a autor scénografií pro představení experimentální skupiny TOW (Noční můra, Turing Machine a Teorie). Jako vedlejší projekt této divadelní aktivity spolu s Davidem Vrbíkem založil projekt SPAM, který se specializuje na audiovizuální synchronizaci zvuku a světla.
A.cz: Zmínil jsi drogy i squat. Já vím samozřejmě o tom, jak to funguje ve squatu, naprosto kulový, ale první stereotyp, kterej člověka napadne, jsou právě drogy. Opravdu tam jedou?
S drogama se setkáš spíš v klubu než ve squatu. To jsou fakt předpojatý stereotypy. Jasně, všude máš lidi, který fetujou, ale určitě ve squatu nepotkáš víc feťáků než v kanclu. Já jsem tam maximálně hulil jointy, bylo to moje nejčistší období.
A.cz: Štvou tě stereotypy a škatulky, je ještě něco, co tě fakt hodně vytáčí?
Ani ne, spíš mi přijde nepatřičná ta věčná nespokojenost. Neříkám, že tu nejsou problémy. Ale jedním z nich je zatrpklost a pocit, že ostatní můžou za naše problémy. To mě sere tak jediný, já hrozně nerad nadávám a ve finále nepíšu ani kritický tracky. Pokud něco kritizuju, tak leda sám sebe. Řeším si vlastní démony, chtíč a ambicióznost. A když už bych měl něco kritizovat na jiných, tak úzkoprsost, přizdisráčství a neschopnost se na věci podívat s odstupem. Cikán nemůže za tvoje problémy, štěstí se nerozdává na náměstí. Nechci se tvářit, že jsem ten Ghándí, kterej všem vysvětlí, jak to teda je, ale hlavní souboj se odehrává v nás. Jinak myslím, že kdokoliv z Horní Dolní může prožít krásnej život a záleží jen na pohledu na svět. Mám štěstí, že jsem tyhle věci pochopil včas.
