"V době, kdy jsem ty fotografie pořizoval, bylo jasné, že většinu z nich nebude v dohledné době možno oficiálně publikovat, protože byly se svým syrovým pohledem na devastaci lidí a prostředí nebo ironickým odstupem při zobrazování různých komunistických slavností hodně vzdálené od oficiálních snímků v tehdejších médiích," říká Vladimír Birgus. 

Zároveň nechtěl, aby komunisté zneužili jeho snímky v jiném kontextu. "To se stalo některým mým přátelům, jejichž fotografie se ocitly třeba v knize Sílu nám dává strana - aniž předem přesně věděli, o jakou publikaci jde," vysvětluje.

Ne všechny fotografie jsou ovšem zcela neznámé, menší část z nich už byla vystavena dokonce krátce po svém vzniku, v době normalizace. "Bylo to například v dnes již legendární olomoucké Galerii v podloubí, kde bylo možno i tehdy vystavovat práce, které by ve většině jiných výstavních institucí asi neprošly," konstatuje fotograf.

Po pádu komunismu se Vladimír Birgus věnoval hlavně barevnému subjektivnímu dokumentu a přípravě velkých výstav české fotografie pro zahraniční muzea. Učil také na FAMU a na nově založeném Institutu tvůrčí fotografie Slezské univerzity v Opavě.

Dnes vysvětluje, že kvůli tehdejšímu pracovnímu vytížení a psaní knih se svými fotografiemi ze života v době komunismu tak trochu zaspal. "Mezitím na toto téma vyšly knihy Jindřicha Štreita, Viktora Koláře, Dany Kyndrové nebo Jaroslava Kučery, takže jsem měl pocit, že bych už jenom nosil dříví do lesa," říká.

Ke starým negativům se vrátil až v roce 2014, kdy se Štěpánkou Bieleszovou připravoval vlastní výstavu v Muzeu umění v Olomouci. "A skutečně intenzivně jsem je začal probírat a třídit až při přípravě loňské velké výstavy a publikace ve Slezském muzeu v Katovicích a samostatné výstavy Tak mnoho, tak málo, uvedené na loňském Měsíci fotografie v Bratislavě," popisuje Birgus, který při výběru snímků prošel tisíce negativů, a jak sám přiznává, všechny je ještě ani nestihl probrat.

"Velký ohlas této výstavy mě přesvědčil, že má smysl se vracet ke snímkům z doby, kterou už mnozí nezažili a dalším už ve vzpomínkách poněkud zrůžověla," dodává.

Jeho fotografie nezachycují jen tehdejší Československo, ale část z nich byla pořízena také v Sovětském svazu, Polsku, Rumunsku a dalších zemích socialistického bloku. 

"Zobrazování tristní situace člověka ve specifických podmínkách komunistických zemí 70. a 80. let získalo u Vladimíra Birguse nádech obsese," píše o Birgusově práci fotograf a sociolog Jiří Siostrzonek. "Důležitou roli v ní nehrají jen lidé, ale také tapety opadávající z omítky, torza zraněných chodníků, prázdné výlohy, ušmudlaný veřejný prostor, zkrátka celá vizuální kultura. Autor naskicoval do svých fotografií ponurou atmosféru doby," dodává a upozorňuje na to, že synonymem nesvobody se v Birgusových fotografiích stávají například vyprázdněné společenské rituály různých komunistických manifestací a přehlídek. 

"Je zřejmé, že rituál naplňuje svůj smysl, jen pokud motivuje účastníky k vnitřní spoluúčasti. Na Birgusových fotografiích však vidíme rezignované tváře lidí bez emocí," uvádí Siostrzonek.

Birgusovy snímky popisují dobu, aniž by se přitom uchylovaly k zesměšňování nebo ironizování fotografovaných lidí.

"Většina těchto archivních fotografií Vladimíra Birguse má pro diváka nádech zjevení. Zlověstné munchovské stíny, odkapávající ticho, industriální bezčasí, olověná krajina, to vše bez ohledu na vybranou domácí nebo zahraniční lokalitu určuje univerzální formální atributy Birgusových fotografií z normalizačního období v Československu," konstatuje Siostrzonek.  

Nyní Vladimír Birgus pracuje na přípravě knihy. "Původně jsem myslel, že se ji podaří vydat k bratislavské výstavě loni v listopadu, ale pořád objevuji další a další nezpracované negativy, tak to nechci uspěchat. Věřím však, že vyjde letos," říká.