Na cestách jste byla více než šest let, co vám cestování dalo?

Odvahu a víru v sebe samu. Pokud chcete v životě změnu, musíte udělat něco, co jste ještě nikdy neudělali, něco, z čeho máte strach či vám to není příjemné. Než jsem začala cestovat a sbírat zkušenosti po celém světě, neměla jsem ani zdaleka tušení, co všechno dokážu.

Teď vím, že se zvládnu přenést přes zdánlivě neřešitelné situace jak na cestách, tak v osobním či kariérním životě.

Je fajn vidět, jak se vaše laťka s tím, co překonáte, posune zase o kus výš. Stává se z vás silnější člověk. Vnímáte, že konečně využíváte svůj potenciál. Tím pádem si víc a víc vážíte sami sebe. Zbytek už přijde sám.

Teď plánujete být více doma, nebo jste stále okouzlena cestováním?

Já už vlastně nevím, kde je doma. Pořád se to mění. Čím dál víc se cítím jako doma v Kanadě, i když mi tam pořád chybí rodina, přátelé a česká krajina. A vždycky chybět budou. Ale miluji tamní divočinu. Miluji zimu, hory, oceán, polární záři a to, jak je tam všude spousta místa pro všechny.

Je něco, co vám tam chybí?

Lidi jsou tam neuvěřitelně milí. Ale je to takový začarovaný kruh, který asi chápe spousta lidí, kteří žijí dlouhodobě v zahraničí: čím dál víc vám chybí maličkosti jako třeba pečení brambor na pasece, lesní jahůdky, chození s košíkem na houby, posezení s přáteli na zahrádce.

Jenže když se vrátíte domů, začnou vám chybět věci, na které jste byli zvyklí v zahraničí. Pořád pendlujete mezi různými zeměmi a nevíte, kam patříte, a kde vlastně chcete zakotvit. Začínáte být vším tím přesunováním unavenější a unavenější a po letech už chcete ten svůj kousek domova s krbem a zahrádkou. Tak se tedy někde konečně usadíte, jenže za pár týdnů či měsíců byste zase někam jeli. Teď už jsem ale ve fázi, kdy nemám potřebu někam jezdit a opravdu si užívám, když jsem na jednom místě alespoň pár měsíců v kuse. Je to velká úleva a teď už se jenom rozhodnout, kde bude to doma.

Jak vnímáte Čechy poté, co jste měla možnost poznat mnoho rozličných kultur a národností?

Rozhodně jsme národ se zlatýma ručičkama, umíme používat zdravý selský rozum. Co se týče práce, v zahraničí nás berou jako velmi spolehlivé a dobré pracovníky. Co mi u nás chybí, je trošku spontánnosti. Přijde mi, že tu jsme dost upjatí a pořád se něčeho bojíme. Neděláme změny, pokud s něčím nejsme spokojení, nevěříme si. České sebevědomí je rozhodně to nejnemocnější ve srovnání s ostatními národy. Jsme abnormálně nepřejícní a závistiví a i mezi kamarády je závist celkem normální.

To pořád nepobírám a nikde jinde jsem se s tím do takové míry nesetkala. Moc tu nevidím nezištnost. Funguje to jen na úrovni pomoc za pomoc. V rodinách je to stejné, děti zahrnujeme láskou a chválou, jen když jsou poslušné a dobře se učí. V opačném případě je trestáme a dáváme jim najevo, že je milujeme méně. A samozřejmě, že za všechny naše problémy tu mohou politici, učitelé, rodiče, sousedi, partneři…

Co s tím?

Je třeba, aby se český národ uzdravil. A dost možná asi není jiné cesty, než aby každý začal sám u sebe. Myslím ale, že už se to trošku děje, mladí lidé se více seberealizují a vyráží do světa. To mě těší.

Dokážete říct, jaká země pro vás byla nejvíce fotogenickou?

Island, Kanada, Norsko a Nový Zéland.

Jak vlastně došlo k onomu zlomovému rozhodnutí začít cestovat a jak se vám opouštěla "super práce", jistota, stabilita, zázemí, rodina a přátelé?

Po první větší cestě do USA mi došlo, že vlastně nechci svůj život strávit ve stresující práci u filmu a reklamy, navíc v Praze, kterou nemám ráda. V Americe jsem si zamilovala ten pocit volnosti a uvědomila si, že chci cestovat a zkusit něco nového.

Po příletu domů jsem skončila v práci. A za pár měsíců už jsem byla s prázdnými kapsami na Zélandu. Nic moc jsem tenkrát neřešila, prostě jela. Vždyť co horšího se může stát, než že se člověk sbalí a pojede zpátky domů. Až v Aucklandu mi došlo, že jsem fakt daleko od všech jistot a kamarádů, nemám práci, peníze a kde spát. Na chvíli mě to trochu vyděsilo. Všechno ale dopadlo víc než dobře a já jsem neskutečně ráda za tohle životní rozhodnutí sbalit se a jet.

Co vás drželo na cestách?

Asi jsem neměla nic lepšího na práci. Věděla jsem, že se nechci vracet do Česka k filmu, který mám vystudovaný, a nic jiného než točit a stříhat filmy, jsem vlastně ani neuměla. Jako lepší nápad mi prostě přišlo někde na pár měsíců máknout, vydělat pár desítek tisíc a jet o dům dál. Na internetu se dalo najít spoustu zajímavých dobrovolnických projektů po celém světě, a mně přišlo líto všech těch možností nevyužít.

Cítíte se být více fotografkou nebo cestovatelkou?

Já se většinu času necítila a necítím být ani prvním ani druhým. Spíš si tak pluji s proudem, jedu tam, kam chci, kdy chci, s kým chci a občas něco cvaknu. Foťák s sebou neberu pořád, a i když mám před sebou kolikrát dechberoucí scénu, v klidu si sednu a užívám si to bez potřeby lítat kolem a honit ten nejlepší záběr. Na to musím mít náladu.

Taky nevím, jestli si ještě můžu říkat cestovatel. To je pro mě třeba pan Štingl, Hanzelka, Zikmund či Emil Holub. Doporučuji si najít příběh kanadské dámy Mary T. S. Schäffer, která putovala po kanadských Rockies a objevovala neobjevené. Neuvěřitelně inspirativní a silná žena. Já jsem spíš takový "přesouvač" z místa na místo.

Co jste nevyfotila, protože jste měla pocit, že to je jen pro vaše oči?

Jé, já toho nevyfotila. Třeba kosatky, co mi plavaly kolem kánoe v Kanadě. Nespočet západů slunce a hvězdných nocí. Setkání s medvědy. Foťák mi nedovolí prožít některé momenty všemi lidskými smysly, takže si dokážu říct, že v tu chvíli prostě fotit nebudu.

Jak jste na cestách komunikovala s blízkými lidmi a s fanoušky na sociálních sítích?

V komunikaci nejsem moc dobrá. A to ani s rodinou či blízkými přáteli. Rozhodně to neznamená, že bych na ně zapomněla nebo by mi na nich nezáleželo, ale žiji hodně přítomností, tady a teď. Hodně času trávím mimo civilizaci a nemám internet v mobilu a dost často ani signál. Takže se mi vždycky nakupí spousta e-mailů a zpráv, které pak čtu, ale už není v mých silách na všechny odpovědět. Občas něco přidám na sociální média, především na mnou nejoblíbenější Instagram, kde jsem v komunikaci mnohem aktivnější.

Určitě máte mnoho materiálu. Chystáte nějaké výstupy z cest, jako je kniha či výstava?

Občas mě to napadne a lidé se ptají, především na tu knihu, ale nic určitého v hlavě nemám. Pracuji teď na jiných projektech, které mě stojí hodně času, a hlavně mě dost baví, takže kniha či výstava je zatím v nedohlednu.