reklama
 
 

Není čas fandit. Na olympiádě nesmíte zmeškat radost vítězů, říká sportovní fotograf Herbert Slavík

18. 2. 2018 11:02
Čtyři hodiny spánku, až dvacet hodin práce. A vydržet to musíte tři týdny. Taková je olympiáda pohledem sportovního fotografa. Herbert Slavík fotí hry pravidelně už šestadvacet let. Přesto se na ohromný pracovní zápřah stále těší. V rozhovoru popisuje, co focení olympiády obnáší a jak se během čtvrtstoletí změnilo.

Herberte, na olympiády jezdíte fotit od roku 1992, v čem se za tu dobu nejvíce změnily?

Jednak se proměnily v mnohem komerčnější akci, než původně byly. Zlom podle mě přišel na letní olympiádě v Atlantě (1996). I když jsou tam zakázány reklamy a přestože se o olympiádách často mluví, jako by to byla soutěž amatérských sportovců, komercionalizace je obrovská.

Za šestadvacet let, co je fotím, se hry proměnily i z pohledu mé práce. Na začátku jsme ještě fotili na klasický kinofilm, brzy ovšem přišla digitální revoluce.

Jak vypadalo vaše první olympijské focení?

Moje první olympiáda byla zimní, v Albertville 1992. Bylo to naposledy, kdy se zimní i letní olympijské hry (tehdy v Barceloně) uskutečnily v jednom roce. Když jsem teď procházel archiv fotek, zjistil jsem, že právě v Barceloně jsem fotil ještě na černobílý film. Třeba vítězství oštěpaře Jana Železného mám vyfotografováno černobíle.

Tou dobou ale začínala nová éra, fotky už se skenovaly z negativů a posílaly do redakcí digitálně, prostřednictvím agentur. Fotoaparáty jsme však měli stále klasické, na film. A stále tam byl poměrně zdlouhavý proces vyvolávání filmu a následného odesílání fotky.

Kdy vlastně do sportovní fotografie vstoupily digitální zrcadlovky?

Herbert Slavík

  • Herbert Slavík (*1963) je český fotograf, držitel řady tuzemských i zahraničních ocenění, autor a spoluautor řady fotografických publikací. 
  • Jeho snímky si můžete prohlédnout na webové stránce HerbertSlavik.cz
  • A také na jeho Instagramu: instagram.com/herbertslavik

Poslední olympiádou, kde jsem pracoval ještě s filmem, bylo Nagano 1998. Dodnes na to vzpomínám jako na neuvěřitelný pracovní zápřah. Po finále hokeje (česká reprezentace tam vybojovala zlato) jsem jel rychle na hotel. V koupelně jsem měl připravenou vývojnici, rychle jsem musel vyvolat barevné filmy, abych mohl poslat fotky do redakce.

Na olympiádách byly pro novináře samozřejmě vždy k dispozici fotolaby, kde filmy vyvolávali, ale čekalo se na to tři až čtyři hodiny. To jsem si tehdy nemohl dovolit. Vyvolané negativy jsem pak naskenoval a odeslal přes notebook.

A právě v Naganu nastal ten zlom, Canon tam totiž představil ve spolupráci s Kodakem první profesionální digitální zrcadlovku.

Jak vypadala?

Měla rozlišení dva megapixely a stála půl milionu. Na olympiádu v Sydney v roce 2000 už jsem odjížděl právě s touto dvoumegovou digitální zrcadlovkou.

Nevadilo vám, že snímky z digitálního fotoaparátu byly v počátcích méně kvalitní, než kdybyste fotil na film?

Já jsem s tím nikdy neměl problém, ale je pravda, že spousta kolegů odmítala digitální fotoaparáty ještě další čtyři nebo pět let, protože kvalitou nemohly soupeřit s filmem.

Velké tiskové agentury vždycky vyvěšovaly v tiskových střediscích na olympiádách velké metrové zvětšeniny těch nejlepších fotografií. Bylo to tak i v Sydney. Samozřejmě, že na těch dvoumegových snímcích byly při takové velikosti vidět pixely, ale nevadilo mi to.

Pixely byly vidět i na titulních stranách prestižních magazínů jako Newsweek, Time nebo Sports Illustrated. Ale já jsem to považoval za něco takového, jako bylo u černobílého filmu zrno. Byl to nový prvek, ale nerušil mě.

Jak vypadá den fotografa na olympijských hrách?

Já vždycky říkám, že jsem nikdy nepracoval víc než na olympiádách. Když už tam člověk je, chce toho stihnout co nejvíce. Soutěže běží v podstatě od rána do večera a není výjimkou, že sportoviště jsou od sebe vzdálená i dvě hodiny cesty autobusem nebo vlakem. Na místě musíte být v dostatečném předstihu.

Takže vyrazíte ráno, den strávíte focením a přesuny mezi areály. Večer se pokračuje halovými sporty, jako je třeba hokej nebo krasobruslení. V poslední době fotografuji pro Český olympijský výbor, takže nemusím - tak jako mnozí z mých kolegů - posílat fotky do redakce už v průběhu dne. Posílám je každý den večer, už během olympiády se z nich připravuje kniha. Předtím, než snímky odešlu, je ještě dvě až tři hodiny zpracovávám.

Zdá se, že toho během olympiády moc nenaspíte.

Po těch letech, co olympiády fotím, už vím, že na spánek vám zbude tak čtyři až pět hodin denně. A to po dobu tří týdnů. Je to hodně náročné, už během druhého týdne člověk vidí kolegy, jak využívají každou chvíli volna, aby trochu dohnali spánkový deficit. Jde to hlavně během přesunů autobusem nebo vlakem mezi sportovišti, ale občas vidíte, že si někdo zdřímne klidně i v tiskovém středisku, když zrovna může.

S jakým předstihem musíte být třeba na trati sjezdového lyžování, abyste měl dobré místo na fotografování?

Pokud chci mít pěkné místo, musím tam být minimálně dvě hodiny před závodem. A bývá to poměrně náročné i fyzicky, často je potřeba mít s sebou lyže, abyste se tam vůbec dostali. Na vybraném místě pak musíte zůstat až do konce závodu, pohybovat se po trati během závodu nesmíte.

Dříve to bylo jednodušší, nyní už se přímo k trati dá dostat hůře. Stává se z toho privilegium vyhrazené jen pro velké tiskové agentury, protože fotografů je na OH hodně, bývá jich akreditováno několik stovek a všichni samozřejmě nemohou mít volný pohyb, takže jste odkázán pouze na vymezené prostory, většinou v cíli.

Co máte s sebou za techniku?

Rád fotím detaily, takže dlouhou dobu byla mým nejoblíbenějším objektivem šestistovka (velký teleobjektiv). Je však opravdu hodně těžká a pro lyžování, které mám rád, také docela nepraktická, protože se s ní v podstatě nedá pracovat bez "nohy" (fotograf ji musí mít podepřenou monopodem, což je takový jednonohý stativ). I proto si poslední léta beru spíše pětistovku, která je lehčí, pohotovější a mám vyzkoušeno, že s ní dokážu fotit "z ruky".

Berete si jenom tu pětistovku, což je stále poměrně velký teleobjektiv, nebo máte ještě další objektivy a fotoaparáty?

Pokud pracuji v náročnějším terénu a musím třeba sjíždět na lyžích někde k trati, snažím se výbavu omezit na minimum. V batohu mám fotoaparát a tu pětistovku, samozřejmě náhradní baterku, protože ty se v zimě vybíjejí velice rychle, a dostatek paměťových karet. Většinou si beru ještě jeden objektiv, buď širokoúhlý, nebo menší teleobjektiv - podle toho, kam jdu zrovna fotit.

Liší se vybavení, když jdete fotit lyžování a když míříte třeba na hokej?

Většinou ráno vyrazíte a pak už jedno focení navazuje na druhé, takže jezdím celý den s jednou výbavou. Když vím, že večer půjdu ještě na hokej, beru si toho s sebou o něco víc. Ale na druhou stranu vím, že i na hokeji potřebuji především ten teleobjektiv. Pokud chci fotit kromě detailů i celky, beru si ještě druhý fotoaparát nebo mám stále malý kompakt, který už je kvalitou srovnatelný se zrcadlovkou. Používám ho také jako takový fotografický zápisník.

Jak moc se mezi fotografy bojuje o místa? A mají přednost velké agentury?

Bojuje se hodně, samozřejmě. Fotografové pracující pro velké agentury, jako je Getty nebo Reuters, mají jiné označení a smí v podstatě všude. Třeba při rychlobruslení mohou být i na ploše uprostřed stadionu, která je jinak vyhrazena jen pro závodníky. Ostatní místa, která zbývají pro akreditované fotografy, jsou samozřejmě omezená.

Pokud jde o opravdu atraktivní událost, jako je třeba finále hokeje nebo krasobruslení, jsou místa pro fotografy dokonce na lístky. To proto, aby se nestalo, že se tam pohrne třeba pět set fotografů najednou.

Když už stojíte na nějakém zajímavém místě, je mezi fotografy řevnivost a konkurenční boj, nebo si spíše vycházíte vstříc?

V posledních letech jsem se nesetkal s tím, že by došlo k nějaké strkanici nebo hádce. Často se s kolegy potkáváme na podobných akcích, za tu dobu už se mnozí z nás mezi sebou znají, takže si často vycházíme vstříc. Pohlídáme si navzájem věci, když je potřeba, pohlídáme místo. A navíc jsou všichni po určité době na olympiádě už tak unavení, že ani nemají sílu se nějak moc strkat.

Když jsme se bavili nad vašimi snímky, zmínil jste, že se za ty roky hodně změnily sporty i podmínky, za kterých fotografujete.

Tak, jako se mění všechno kolem nás, mění se i sportovní disciplíny, používané materiály i vybavení sportovců. Dříve se hodně venkovních sportů odehrálo ve dne, poslední trend je však takový, že se přesunují na večer a sledujete je za umělého osvětlení. Jde třeba o biatlon, freestylové disciplíny nebo skoky na lyžích.

Tím se mění i přístup fotografů. Dříve jsme pracovali více s denním světlem, se stínem, hlídali jsme si, jak jde slunce, a byli naštvaní, když bylo zataženo. To jsme si dokonce říkali, že pokud zrovna nebylo nutné pořídit nějakou extra důležitou zpravodajskou fotku, nemá skoro ani cenu fotit, protože výsledek bude nevýrazný, "placatý", jak se říká mezi fotografy. 

Asi se hodně změnila i sportoviště.

Stadiony pro zimní sporty dnes vypadají jako vesmírné stanice, všude jsou světelné rampy. V Soči jsme si v žertu říkali, že aby to tam všechno rozsvítili, musí snad mít pro to vyčleněnou jednu celou elektrárnu.

Samozřejmě to má něco do sebe, ale vytratilo se to, co jsem měl rád - s oblibou jsem na snímcích pracoval s krajinou v pozadí.To už teď nejde, ztrácí se ve tmě. Změna je poznat dokonce, i když fotíte ve dne. Všude jsou osvětlovací stožáry, takže se velmi těžko hledá místo, kde budete mít na snímku čisté a ničím nerušené pozadí.

Fotil jste ohromný triumf českých hokejistů v Naganu. Jak se v takové situaci, když jde o olympijské zlato, dá skloubit fandění a práce?

Musím říct, že už jsem si za ta léta zvykl na to, že v podstatě nefandím. Jsem zabraný do práce a v Naganu - nebo i u jiných sportovců s ambicí na medaile - jsem cítil spíš stres než fanouškovské nadšení. V takových chvílích víte, že prostě musíte přinést dobrou fotku, že nesmíte propásnout radost vítězů a jejich emoce, protože přesně takovou fotku po vás budou chtít.

Když v Soči Eva Samková aspirovala na zlato ve snowboardcrossu, musel jsem si třeba při práci pořád dávat pozor, co se děje v prostoru cíle. Musíte tam totiž být s dostatečným předstihem a zabrat si místo, ze kterého se dá dobře vyfotit dojezd i vyhlašování těch nejlepších. Takže si to musím naplánovat tak, abych všechno stihl.

Stane se vám, že se občas nepovede důležitá fotka a je třeba neostrá?

Samozřejmě se to stane. Problém je to třeba u sjezdu na lyžích, kde máte jenom jeden pokus. U sjezdového lyžování se často fotí skoky, které jsou pro tuto disciplínu typické. Stojíme pod skokem, nevidíme tedy za hranu. Většinou jsme domluveni s některým z pořadatelů nebo trenérů na trati, že nám dají vědět, třeba zařvou nebo zapískají, když někdo jede. Jenže horizont může být široký i dvacet metrů a vy netušíte, kde přesně se vám závodník nakonec vynoří. Je to taková střelba, stane se, že to člověk netrefí. Máte jediný pokus, takže se může přihodit i to, že nemáte nafoceného vítěze. I mně se to stalo.

Který sport fotografujete nejraději?

Asi lyžování. Já sám rád lyžuji nebo lezu po horách, takže v lyžování se pro mne spojuje příjemné s užitečným -  nebo spíše příjemné s příjemným, protože i focení beru pořád jako zábavu, ne jako povinnost. Kochám se na horách a zároveň u toho fotím.

Teď fotíte pro Český olympijský výbor. Knihy, na kterých pracujete, vychází vždy velice brzy po olympiádě. Jak se to dá tak rychle stihnout?

Fotky každý den po skončení soutěží posíláme grafikovi, který už na knize pracuje. V Praze pak také průběžně připravují výsledkové statistiky. Knížka se tiskne na etapy, první blok jde do tisku už po úvodním týdnu olympiády. Knihu je potřeba dostat k čtenářům maximálně do pěti dnů po olympiádě.

Jedna otázka, která může zajímat fotografy: Fotíte ve formátu raw, nebo jpeg?

Záleží na situaci, ale většinou spíše volím jpeg. Raw samozřejmě nabízí plná data, ze kterých můžete při úpravě fotky vytěžit maximum možného, jenže já sportovní fotky moc neupravuji, takže raw v podstatě ani nepotřebuji, jpeg mi obvykle stačí.

Pokud vím, podobný přístup má mnoho sportovních fotografů i fotografů ve zpravodajství.

Výjimkou jsou samozřejmě situace, kdy to místo či událost mají ambici přesáhnout sportovní fotografií, ať už výtvarností scenérie, nebo výjimečností situace. V takových případech si fotoaparát přepnu a zapisuji snímky do rawu i jpegu zároveň. Ale dělám to opravdu výjimečně.

Dokážete si olympiády pořád užít, i po těch letech, co na ně jezdíte?

Olympiáda byla vždycky můj sen, odmalička jsem sportoval a také moje profesionální kariéra odstartovala v osmdesátých letech sportovní fotografií, spolupracoval jsem tehdy s časopisem Stadion.

Stejně jako je olympiáda vrcholem pro sportovce, vždy byla vrcholem i pro mne coby fotografa. Nemám to přesně spočítané, ale jedu teď myslím už na patnáctou olympiádu a pořád je to pro mě výjimečná událost - a těší mě, že tam můžu být.

autor: Tomáš Vocelka | 18. 2. 2018 11:02

Související

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama

    Sponzorované odkazy

    reklama