Vaše série fotografií má název Breastfeeding Godless, v doslovném překladu nebožské kojení. Proč jste ji pojmenovaly právě takto?
Eliška: Název naší série je recesí na Breastfeeding Goddesses (kojící bohyně, pozn. red.), sérii fotografky Ivette Ivens. Ta stylizuje kojící ženy jako bohyně a kojení jako vysoce intimní, ezoterický či až posvátný moment mezi matkou a dítětem. Není to špatně, samozřejmě to takto může být, ale podle nás to realitě příliš neodpovídá. Právě na základě takových fotografií si veřejnost vytváří mylnou představu o kojení a příliš si ho idealizuje. Naší sérií chceme přiblížit kojení všem, pro které bylo doposud neznámé. Zachycujeme nejen reálné momenty z běžného dne matky, ale otevíráme i hlubší témata, jako je ztráta soukromí v životě matky nebo alkohol a mateřství.
V čem běžný život kojící matky není božský?
Adéla: V době, kdy byl můj syn Štěpán hodně malý, přišly chvíle, kdy jsem si skutečně nepřipadala jako bohyně. Zažila jsem dny, kdy jsem ho kojila nonstop - ve dne v noci. Kojení pro mě bylo i fyzicky bolestivé, bylo to velice nepříjemné. V té době jsem byla přesvědčená, že mu raději dám Sunar. Ale nevzdala jsem to a syna kojím doposud.
Co je hlavním poselstvím celé série?
Eliška: Podle mě je hlavním cílem ukázat veřejnosti, při jakých všech činnostech nás kojení provází. Že je to stejně běžná věc jako třeba dýchání. A skoro stejně častá. Proto jsou i témata fotek volena tak, aby odpovídala tomu, co v běžném životě děláme. Snažíme se, aby fotky byly autentické a pravdivé. Sérii naopak neděláme s cílem bojovat za právo kojení na veřejnosti, což nám mnozí lidé podsouvají. Vždyť my přece můžeme kojit na veřejnosti, není to zakázané, tak proč bychom za to měly bojovat?!
Breastfeeding Godless
- Série již 11 fotografií zachycuje běžný den kojící matky
- Vzniká od února 2018 ve spolupráci Elišky Applové, zooložky, herečky a fotomodelky a Adély Friesové, fotografky
- K vidění je na facebookové stránce s názvem Breastfeeding Godless a brzo i na putovní výstavě
- Příběhy k fotografiím píše Applová na svůj blog s názvem Eliška má ráda
Adéla: Já to vnímám více osvětově. Chci ukázat, jaké kojení doopravdy je. Panuje okolo něj spousta mýtů a ty se snažíme fotografiemi bořit. Ukazujeme, že matka nemusí kojit jen po třech hodinách, v dokonale vyzdobeném dětském pokojíčku a v náručí s miminkem pevně zabaleným v zavinovačce. Důležité je, aby se žena při kojení cítila dobře a nedělala něco jen proto, že jí to bylo sděleno v nemocnici nebo to doporučují výzkumy. Chceme podpořit ženy, aby kojily, pokud mohou, protože je to super.
Jedna z fotografií, na níž svou dceru kojíte na demonstraci, má název kojaktivistka. Kdo to je kojaktivistka?
Eliška: Jak už název napovídá, jde o spojení kojení a aktivistky. Ale nešlo ani tak o aktivismus formou kojení. Spíše o to, ukázat, že matka patnáctiměsíčního dítěte nutně nemusí být svou mateřskou rolí svázaná a trávit více času doma. Ačkoliv kojím, nemám problém vyrazit ven, realizovat se ve svých koníčcích nebo se veřejně hlásit ke svým názorům na demonstraci. Tedy pokud vyhodnotím, že to dítěti vysloveně neškodí.
Jste si opravdu jistá, že pro vaši dceru nebylo stresující, či dokonce škodlivé, když jste ji krmila uprostřed demonstrujícího davu?
Eliška: Nebyla to žádná vřava, bylo to poklidné. Na demonstraci bylo 100 až 200 lidí, přičemž hodně z nich bylo rodin s dětmi. Jeden z řečníků vyprávěl, že v roce 1989, kdy byl hodně malý kluk, ho jeho tatínek vzal na demonstraci a společně si zazvonili klíči. Vzpomínal, jak pozitivně ho to ovlivnilo a že i díky tomu tu dnes stojí a řeční na pódiu.
A pokud jste si všimla, za dobu, co spolu vedeme rozhovor (35 minut, pozn. red.), se Sára přišla sama napít z prsu už asi tak pětkrát. Nemám pocit, že by ji lidé okolo stresovali. Naopak, kojení ji uklidní, když je v situaci, která pro ni není úplně komfortní.
Jak na váš počin reagovali ostatní účastníci demonstrace?
Eliška: Buď si nás nevšímali, anebo reagovali pozitivně. Říkali, že je to dobrý a vtipný nápad. Nesetkala jsem se s tím, že by třeba odvraceli oči. Mile mě překvapilo, že se mě někteří po skončení demonstrace ptali, zda si mě mohou se Sárou vyfotit. Pak si mě dokonce sami našli na Facebooku a fotku mi poslali.
A co ohlasy na sociálních sítích, byly také pozitivní?
Adéla: Naši fotku sdílela facebooková stránka s názvem Milion chvilek pro demokracii, tam byl ohlas skutečně šílený. Deset tisíc reakcí během dvou tří dnů. Pod fotkou ale byla i spousta nenávistných komentářů. Nejen ke kojení, ale i k tomu, že Eliška vůbec šla zrovna na tuto demonstraci.
Eliška: Poctivě jsem si přečetla všechny komentáře a pak jsem natočila video, kde jsem se snažila vtipně reagovat na ty nejbizarnější z nich.
Prozradíte nějaké?
Eliška: Jeden komentující mě označil za pedofila, protože kojím roční dítě. Další lidé komentovali, že je sice hezké, že je kojení přirozená věc, ale to přece neznamená, že ho můžeme dělat veřejně. To by se prý pak mohlo na veřejnosti například i kálet, mávat přirozením, uspokojovat se nebo menstruovat.
Úplně nejbizarnější komentář ale byl s Kalouskovou rukou. Komentující napsal, že když se člověk pořádně podívá, všimne si, že pravá ruka, kterou držím svou dceru Sáru, není moje, ale pana Miroslava Kalouska, bývalého ministra financí. A z toho komentující vyvodil, že jsem byla uplacená, abych na demonstraci šla a nechala se tam takto vyfotit.
Po všech těchto rozporuplných reakcích, nepřijde vám, že jsou fotky z vaší série už přece jenom trochu moc, lidově řečeno přes čáru?
Eliška: Kojení na veřejnosti je věc, nad kterou vůbec nemusím přemýšlet. Ještě donedávna mě ani nenapadlo, proč by někomu mělo vadit. Hodně to vychází ze zkušeností z mé vlastní rodiny.
Vyrůstala jsem s mladšími sestrami a už jako dítě jsem vnímala, jak se k nám maminka chovala. Maminka kojila mladší sestru tři roky a mně to nepřišlo jako nic divného. Vše dělala tak, jak ona sama cítila. Nezavírala se s mladší sestrou doma. Vždy jsme byli aktivní rodina, často jsme jezdili na výlety, takže by to celou rodinu strašně omezovalo, pokud by maminka musela kojit někde skrytě. A na mě samotnou se to vše přeneslo, že je přirozené se k dětem takto chovat.
Ve chvíli, kdy jste pořizovaly fotku na demonstraci nebo na rušné chodbě nákupního centra, od vás dcera Sára skutečně pila?
Eliška: Je to tak u všech fotek. Když si Sáru vezmu do klína, tak zpravidla první, co udělá, je, že si cucne, a pak teprve zjišťuje, co po ní chci.
Adéla: Jsme respektující rodiče, jsou to naše děti a k ničemu je nenutíme. Snímek je většinou vyfocený během pár vteřin. To jen fotku z nákupního centra jsme tvořily tři dny. Obě děti nám pořád utíkaly. Čekaly jsme proto, až budou ve správném rozpoložení.
Eliško, přemýšlela jste nad tím, jak na fotografie bude vaše dcera reagovat, až bude větší? Třeba až přijde do puberty?
Eliška: Ano, nad tím jsem se zamýšlela ještě předtím, než jsem do série šla. Vyplynulo mi z toho několik věcí. Nevíme, jaký bude trend, až dcera bude starší. Je možné, že stejně jako dnes budou frčet videa na YouTube. A já mimo jiné natáčím i videoblogy, ve kterých o Sáře, sobě a mateřství otevřeně mluvím. Je možné, že díky tomu bude jednou ve třídě za hvězdu. Ale zároveň je úplně stejně možné, že kvůli tomu bude šikanovaná.
Já i manžel jsme ve škole byli šikanováni. Říkáme si, že vzhledem k tomu, jací jsme my, jaké po nás má Sára geny, jakou od nás získá výchovu, tak to by bylo, aby kvůli něčemu nebyla šikanovaná. Takže si myslím, že kojící fotky jsou to nejmenší.
Vidím náznak úsměvu. Skutečně byste s případnou šikanou své dcery byla takto rychle hotová?
Eliška: Já to samozřejmě zlehčuji. Byla bych velice nerada, pokud by byla šikanovaná. Budu se tomu snažit předcházet, ale spíše aktivně. Nikoliv tím, že bych něco preventivně nedělala. Třeba výběrem školního kolektivu. Nebo tím, že se v ní budu snažit vypěstovat různé sociální dovednosti, které mně samotné chyběly a které jsou důležité pro snazší fungování v kolektivu.
Co na sérii říká váš manžel, Eliško?
Eliška: No, nezakázal mi to. Úplně nejnadšenější není, ale zároveň mi to nezakazuje. Jediná fotka, která mu vadila, byla ta, na které kojím Sáru při sezení na záchodě. Probírali jsme to, samozřejmě jsem brala jeho názory v potaz. A nakonec jsem vyhodnotila, že fotku zveřejním.
Řekněte mi, prosím, něco více o této "záchodové" fotografii.
Eliška: Jde o fotku, na které kojím při sezení na záchodě. Právě tou jsme chtěly poukázat na téma ztráty soukromí a intimity v životě matky. Stává se to naprosté většině žen. Já třeba mívám otevřené dveře na záchod, Sáru nechám, ať je u mě a hraje si třeba s toaletním papírem. Je to lepší, než kdybych měla dveře zavřené a slyšela ji, jak buší na dveře a křičí. To by se ani neuvolnily svěrače.
Po zveřejnění fotky nám psaly tisíce žen, že je to klasika a že konečně někdo ukázal, jak to skutečně je. Udělala jsem si dokonce malý výzkum. Na různé sociální sítě, ať už k maminkám přátelským, či naopak, jsem dala anketu. Ptala jsem se, zda v případě hysterického pláče matka vpustí dítě za sebou na záchod, či ho nechá plakat před zavřenými dveřmi. A výsledek byl 30 ku jedné ve prospěch žen, které otevírají dveře od záchodu, aby za nimi dítě mohlo kdykoliv přijít.
A čeho se od vás dočkáme v budoucnu?
Adéla: Připravujeme putovní výstavu fotek ze série Breastfeeding Godless. Jinak budeme fotit stále dál, dokud budou nápady. Aktuálně máme zveřejněných 11 fotek a čtyři další v hlavě. V nejbližší době chystáme fotku na téma alkohol a mateřství nebo spaní matky v jedné posteli s dítětem.
