Jak se vyrovnáváte s tím, že lidé i v době klimatických změn prožívají Vánoce jako svátky konzumu?
Pojetí Vánoc jako svátků hojnosti do jisté míry vychází z historie. Lidé chtěli oslavit narození Spasitele nebo na konci roku poděkovat přírodě za úrodu, a tak si dopřávali něco neobvyklého. Je pravda, že v Česku se Vánoce postupně smrskly hlavně na tuhle materiální stránku a duchovní rozměr se trochu vytratil. Nechci to ale shazovat, spíš jsem si sama našla způsob, jak vánoční svátky slavit jinak - bez stresu a zbytečného nervování. Snažím se advent prožít jako dobu klidu, soustředění, rozjímání i setkávání s mými blízkými. Když už se mi během roku nedaří vždycky žít tak, jak bych si představovala, a kvůli pracovnímu shonu nemám čas se zastavit, o Vánocích se pokouším být jen tady a teď.
Ptám se i proto, že máte vedle husitské teologie vystudovanou taky environmentalistiku. Nepokoušíte se na věřící ve svých kázáních apelovat, aby tolik neřešili, kolik bude pod stromečkem dárků a na stole jídla?
Ne, i když jdu sama cestou minimalismu, nikomu ji nevnucuju. Uvědomuju si, že pro spoustu lidí jsou dnes vánoční svátky jednou z mála příležitostí, kdy mohou na klimatické změny a další hrozby aspoň na chvíli zapomenout. Berou Vánoce jako pomyslnou cukrárnu, ve které si obalí nervy, což svým způsobem chápu. Žijeme v těžké době, a proto nechci nikoho odsuzovat za to, že si o svátcích užívá, aniž by přemýšlel, co se děje okolo. Moralizování mi není vlastní, navíc většinou nefunguje. Ve svých kázáních tak volím spíš laskavý přístup - snažím se lidem na některé věci nabídnout jiný pohled, ale zároveň je nechci se zdviženým prstem o něčem přesvědčovat. Každý člověk má svobodu se rozhodnout, jak se svým životem založí.
Jste ale taky matka a děti o Vánocích často nejvíc prožívají právě dárky. Snažíte se své dva syny v jejich přáních trochu krotit?
Je pravda, že děti jsou tak trochu agenti konzumu. Teprve díky nim člověk pozná, jestli jsou jeho přesvědčení pevná. I když si sám dokáže spoustu věcí odřeknout, vytyčit hranice svým dětem bývá mnohem složitější. Můj mladší syn má teď dva roky a dárky ještě tolik neočekává. Staršímu ale brzy bude deset, takže se na ně pochopitelně těší. Protože pořád píše dopisy Ježíškovi, říkám mu, ať v nich vyjmenuje tři přání, a uvidíme, jestli se mu splní. Když během roku zatouží třeba po nějaké knížce, tak mu ji ráda dopřeju. Zároveň ale ví, že na Vánoce dostane dva až tři dárky, a víc jich nebude. Stejně obvykle mívá z jednoho dárku největší radost a další už jsou pro něj vedlejší, takže to myslím úplně stačí.
O klimatických změnách se starším synem mluvíte, nebo ho zatím nechcete příliš děsit?
Zjistila jsem, že má velké štěstí na učitelky a že ekologická témata otevírají i ve škole. Doma o nich na teoretické rovině tolik nemluvíme, spíš se dětem snažím jít příkladem a vysvětlovat jim, jak mohou k ochraně životního prostředí přispívat v praxi. Kamkoli můžeme, jezdíme vlakem, a když vyrazíme na dovolenou, necestujeme letadlem. Na zahradě vedle kostela chováme včely - i když nám teď zrovna bohužel uhynuly - nebo porůznu sázíme stromy.
Na brněnské Fakultě sociálních studií, kde si momentálně doděláváte doktorát, studenti v půlce listopadu uspořádali okupační stávku za klima. Na protest proti znečišťování ovzduší se rozhodli přespat ve škole. Jak se na tuhle formu aktivismu díváte?
Spolu s dalšími doktorandy a doktorandkami z katedry environmentálních studií jsem okupační stávku podpořila. Přijde mi důležité, že se studenti naší katedry i dalších dvou brněnských škol tématu klimatických změn chopili a upozornili na něj, byť takhle radikálním způsobem. Oceňuju jejich odvahu a osobní angažovanost. Proto mi bylo líto, když se společenská debata nakonec stočila hlavně k otázce, jestli smí studenti přespat ve škole, a podstata problému se tím vytěsnila. Ukázalo se, že je část jejich spolužáků z jiných kateder pořád vnímá jako rebely, kteří si neváží toho, že můžou studovat, a že veřejnost se možná na podobné stávky dívá podobně. Většina okupantů se přitom environmentálním tématům věnuje dlouhodobě. Za několik desítek let možná budeme hodnotit jinak, kdo vyzýval k tomu, abychom vyslyšeli varování odborníků, a kdo jen nečinně přihlížel.
Proč se podle vás ekologičtí aktivisté u většinové společnosti zatím setkávají spíš s výsměchem?
Lidé, kteří do veřejné debaty přinášeli provokativní myšlenky a upozorňovali na budoucí rizika, sklízeli posměch i v minulosti. Význam jejich poselství se často ukázal až zpětně. Zdá se, že s klimatickou krizí to nebude jiné. Dokud většina z nás nepocítí její dopady na vlastní kůži, budou radikální hlasy ekologických aktivistů ve společnosti znevažované. Jediné, co s tím konkrétní člověk může dělat, je vzít si apely vědců k srdci a začít podle nich měnit vlastní návyky. Celospolečenské změny, jako je například omezení spotřeby fosilních paliv, se ale dají řešit pouze systémově. Proto je nutné, aby po nich nevolaly jen hlasy zdola, ale vzali si je za své i politici nebo média.
Vedle klimatické krize se teď potýkáme taky s krizí energetickou a ekonomickou. Sotva jsme se otřepali z pandemie koronaviru, vypukla válka na Ukrajině. Setkáváte se s lidmi, kteří v době společenských otřesů hledají naději ve víře?
Ano, vnímám, že lidé stále více potřebují nějaký zdroj vnitřní síly, aby všechny současné krize a nejistoty zvládli. Většina z nás doufala, že si po covidu vydechne a vrátí se do starých kolejí, což je naše přirozená tendence. Místo toho ale přišla válka na Ukrajině se všemi svými důsledky a vytoužený klid nenastal. Lidé jsou vyčerpaní, cítí, že už nemají kde brát, a tak se obracejí do svého nitra. Hledají duchovní ukotvení a někteří ho nacházejí v křesťanství. Dějinná zkušenost nám ostatně ukazuje, že víra lidstvo provázela i v daleko těžších časech, než prožíváme teď. Z historie víme, že dokážeme zvládnout leccos, jen si nesmíme nechat vzít naději.
Lidí, kteří se hlásí k některé z církví, ale v Česku dlouhodobě ubývá a popularitě se teď u nás těší spíš jóga, meditace či ezoterika. Čím si to vysvětlujete?
Členství v církvi s sebou nese jisté nároky. Církevní komunita po vás vyžaduje, abyste s dalšími věřícími budovali vztahy, věnovali čas společným bohoslužbám, přispívali na kostel ve finančních sbírkách nebo se třeba účastnili brigád na farní zahradě. Abyste zkrátka do určité míry byli součástí společenství. Když se naopak dáte na individuální duchovní cestu a čerpáte inspiraci například z východní spirituality, většina těchto povinnosti odpadá. Češi tedy možná jen nechtějí víře obětovat příliš ze svého pohodlí.
Co může člověku členství v církvi nebo jiné spirituální komunitě naopak přinést?
Duchovní cesta - ať už mluvíme o křesťanství, nebo jakékoliv jiné spiritualitě - je jistý druh vztahu, o který musíte pečovat a do kterého musíte něco investovat. V každém vztahu ale zároveň potřebujete partnera - někoho, kdo vám dává zpětnou vazbu a díky komu se můžete rozvíjet. Na vaší spirituální cestě může být takovým zrcadlem právě církevní komunita. Pokud se naopak rozhodnete, že si při svém duchovním hledání vystačíte sami, tak si sice vybíráte, co vás zajímá, ale protějšek, s nímž byste mohli vést dialog, vám může chybět.
Jste farářkou Církve československé husitské, která je v lecčems liberálnější než římskokatolická církev. Nečelíte přesto občas předsudkům, že je církev příliš zpátečnická a bigotní?
Ano, na svatbách, kde oddávám, ale i v debatách, kam mě zvou, nebo na fakultě se mi někdy stává, že musím církev obhajovat. Snažím se vysvětlovat, že nemusí být taková, jaký obrázek o ní většina české společnosti má. Když se totiž řekne církev, každému automaticky naskočí právě ta římskokatolická, protože je největší, a je tedy nejvíc vidět. O tom, že existuje třeba taky Církev československá husitská, která je naší národní církví a která vznikla téměř zároveň s osamostatněním Československa, není mezi lidmi dostatečné povědomí. Několikrát jsem se setkala i s útoky lidí, kteří byli naštvaní na církev jako takovou a nerozlišovali, kdo konkrétně jim vadí. Když se ukázalo, že jsem farářka, odnesla jsem to za všechny.
Sama jste se nechala pokřtít až na vysoké škole, původně jste studovala judaistiku a zajímala jste se taky o buddhismus. Znamená to, že jste dřív ke křesťanským společenstvím taky měla spíš rezervovaný postoj?
Ano, pocházím z rodiny, která se k žádné křesťanské církvi nehlásila. Zároveň jsem vyrůstala v porevoluční době, kdy v Česku začali být populární třeba svědci Jehovovi, kteří obcházeli domácnosti, rozdávali knížky a působili poměrně invazivně, což mě spíš děsilo. Dlouho jsem tak žila v nevědomosti. Myslela jsem si, že v církvích člověk nemůže být sám sebou a musí bezpodmínečně přijmout učení, které je považované za jediné správné. Pohled mi změnil až můj pedagog z Husitské teologické fakulty - teolog Zdeněk Krušina, který mi ukázal, že církev může mít lidskou tvář. Věřím, že naše setkání nebyla náhoda a že to byl naopak boží zásah do mého života.
Díky němu jsem pochopila, že křesťanství může obsáhnout veškerou moudrost světa a žádné cesty poznání nevylučovat. Někteří křesťanští duchovní bývají například přesvědčení, že je jejich církev lepší než všechny ostatní nebo že jóga je spjatá skoro až s peklem. Zdeněk byl ale naopak neuvěřitelně otevřený, tolerantní a moudrý. Když jsem se pak nechala pokřtít, nastoupila do služby a později působila jako generální sekretářka Ekumenické rady církví, zjistila jsem, že je takových osobností v církevních kruzích mnohem víc. Najdete tam řadu lidí, kteří se nebojí kritického dialogu, pohybují se v různých oborech, a dokážou tak jít i za hranice vymezených myšlenkových teritorií.
Sandra Silná (43)
- Farářka Církve československé husitské pochází z Nymburka. Už sedmým rokem ale působí v náboženské obci Husova sboru v Botanické ulici v Brně.
- Vystudovala husitskou teologii a psychosociální studia na Husitské teologické fakultě Univerzity Karlovy, kde nejprve studovala judaistiku.
- Pokřtít se nechala až na vysoké škole a jen rok a půl poté nastoupila do církevní služby ve farnosti na pražském Břevnově. Osm let byla generální sekretářkou Ekumenické rady církví.
- Absolvovala také magisterský stupeň humanitní environmentalistiky na Fakultě sociálních studií Masarykovy univerzity v Brně, kde si nyní dodělává doktorát.
- Aby toho nebylo málo, studuje dálkově ještě středoškolský obor pivovarnictví a na faře vaří vlastní pivo Božínku.
Římskokatolická církev může řadu lidí odrazovat svým tradicionalistickým pohledem na partnerské vztahy. Věřící z řad rozvedených párů či sexuálních menšin v ní stále nejsou zcela přijímaní a respektovaní. Nacházejí pak někteří útočiště u vás?
Ano, snažím se, aby společenství brněnského Husova sboru, ve kterém sloužím, bylo bezbariérové a každý tam mohl přijít bez obav, že ho někdo bude soudit. Do našeho kostela chodí stejnopohlavní páry i lidé, kteří jsou rozvedení, a nikdo se tam na ně nedívá skrz prsty. Sama jsem ostatně taky rozvedená, což může být pro některé dobré znamení. Nevidím důvod, proč by se měl partnerský život věřících v kostele řešit. Důležité je, že člověk najde Boha, dokáže tím svůj život obohatit a rozdávat díky tomu přijetí, otevřenost a lásku druhým. Když k tomu ještě najde druhého člověka, se kterým chce žít v láskyplném vztahu, a shodou okolností je to muž milující jiného muže nebo žena milující jinou ženu, není na tom přece nic špatného.
Jak se stavíte k otázce stejnopohlavních sňatků? Jejich odpůrci z řad konzervativních křesťanů se často odvolávají na to, že podle Bible může být manželství jedině svazkem muže a ženy.
V Bibli najdete takové věci, že by se obránci tradiční rodiny divili. Otázkou je, co se vůbec tradiční rodinou myslí a jestli nejde o vyprázdněný pojem, protože podoba rodiny se s vývojem lidstva postupně měnila. Ani lidé, kteří se termínem ohánějí, často nejsou schopní vysvětlit, jak tradiční rodina vypadá. Většinou do něj promítají jen vlastní strachy a představy o ideálním černobílém světě, který nikdy neexistoval.
Nedávno to hezky vystihla skoro pětadevadesátiletá výtvarnice Věra Nováková. Novinář z Respektu se jí v rozhovoru ptal na podobnou otázku, jakou teď kladete mně. Odpověděla mu, že konzervatismus je pro mrtvoly, protože co je zakonzervované, to je mrtvé, kdežto my jsme tady od toho, abychom žili. Tím se vracíme k tomu, co už jsem zmiňovala. Smyslem života je naplnit svůj vztah k Bohu, a pokud ho naplníte tím, že budete upřímně milovat jiného člověka, byť stejného pohlaví, je to ta nejkrásnější věc, která se vám může stát.
Už dříve jste zdůrazňovala, že "církevní učení je o přijetí bližního, o všeobjímající boží lásce, která je tady pro každého". Jak vést dialog s lidmi, kteří se hlásí ke křesťanství, ale využívají náboženství k tomu, aby ze společnosti kohokoliv odlišného vyčleňovali?
Potíž je v tom, že takoví lidé většinou debatu nepřipouštějí. Mě koneckonců taky považují za problematického člověka. Občas se s nepochopením setkávám i mezi bratry a sestrami ve své církvi. Některým z nich vadí, že se snažím být otevřená vůči všem, a považují takový přístup za příliš velký úkrok od našich tradic. Jediné, co s tím ale můžete dělat, je přát jim mír a lásku. Někdy holt hlavou zeď neprorazíte. Jak s oblibou říká jeden můj kolega, to, že jsem milující křesťan, ještě neznamená, že jsem blbec. Když se střetnete s konzervativci, se kterými nejde debatovat, je lepší svou energii věnovat jinam a nechat je, ať si hlásají, co potřebují. Zdá se, že není možné, aby se ve společnosti všichni se všemi domluvili. Ani Ježíš se nakonec nezavděčil všem.
