"Když vnoučata začala jezdit na koloběžce, tak jsem si ji také koupil, abych je mohl doprovázet. Abych za nimi nemusel běhat. Postupem času ale změnili stroj, přešli na kolo a začali jezdit s rodiči. Já jsem zůstal sám. Pak jsem zjistil, že bez koloběžky je mi smutno a začal jsem jezdit. Pět kilometrů, deset, dvacet. Dvacet mi bylo málo, tak jsem začal jezdit ty svoje poutě."
S koloběžkou do Skandinávie
Břetislavovy trasy se totiž neomezují na okolí města. "Co si zapisuji, ujel jsem dvanáct tisíc kilometrů na poutích - tedy s batohem a stanem. Minimálně stejný počet jsem ujel ‚po lehku‘ - po České republice."
Na koloběžku vyráží, kdykoli má volnou chvilku. "Třeba teď o víkendu jsem byl v Bystřici nad Olší - byly tam rybářské soutěže, soutěžil vnuk, tak jsem si tam zajel."
Nejvíc ho ale fascinují dlouhé cesty. "Ta první nejdelší - cesta Skandinávií; Finsko, Švédsko, Norsko a Dánsko. Dva tisíce kilometrů. Poprvé jsem byl s koloběžkou v krajině, kde jsou lesy úplně jiné než tady u nás ve střední Evropě. To bylo pro mě inspirativní. Velké vzdálenosti mezi vesnicemi - měl jsem spoustu času si v hlavě utřídit myšlenky."
Jízda přírodou je pro něj největší naplnění. "Od čtrnácti let jsem díky rodičům jezdil na různé čundry, pak jsem to kvůli rodině omezil a teď v důchodu se k přírodě vracím. Nevracím se jako tramp, ale vracím se jako koloběžkář. I když je to v podstatě stejné, jen místo pěšky jezdím na koloběžce. Stejně jako tramp mám stan, spacák a karimatku - kde to jde, tam přespím."
Sprcha každý třetí den
Dnes už sice s ohledem na svůj věk spaní venku tolik nepreferuje, ale pořád je nedílnou součástí jeho cest. "Snažím se co třetí den najít autokemp, penzion nebo levnější hostel, kde použiju sprchu. Jinak využívám potok, a když je nejhůř, tak mám svoji čistou vodu."
Přípravu na své delší poutě nepřehání, ale ani nepodceňuje. "Vždycky se snažím najezdit minimálně polovičku kilometrů, které mě čekají. Jezdím na koloběžce pravidelně i v zimě, když je ale sníh, tak jezdím na běžkách. Psychická příprava spočívá v tom, že se vrtám v mapách a ujišťuju se, že jsem ve svém věku tu trasu - když jsou tam třeba kopečky - schopný urazit." Tachometr nemá, sleduje jen počet kilometrů, které za den ujede.
Parťák z Facebooku
Nové možnosti se mu otevřely díky Facebooku, na který se zaměřil během covidové pandemie. "Dával jsem tam příspěvky, kam a odkud jedu. Takhle jsem třeba první pouť přes Moravu jel sám, ale když jsem si chystal další z polského Křešova do rakouské Weitry, tak jsem tu trasu dal na Facebook a po cestě se mi ozval pán a řekl - já jedu za vámi, v Kácově se potkáme a pojedu s vámi až do cíle. Ten pán byl Honza Kos z Prahy a nakonec už máme za sebou pět společných poutí."
Koloběžky Břetislavovi přinesly do života spoustu nových přátel, a protože chce občas do komunity koloběžkářů nahlédnout, začal jezdit i závody. "Ale maximálně jednou dvakrát do roka a vybírám si něco lehčího."
Setkání, která těší
Nové lidi poznává i na cestách a podobně jako ti, kteří se vydávají na Stezku Českem, i Břetislav říká, že setkání jsou příjemná.
"Jednou jsem jel Polskem po cyklostezce, která byla od silnice oddělená keři. Trasa měla asi dvacet kilometrů. Řidiči aut viděli jen moji hlavu - koloběžkář to má tak, že má hlavu chvilku výš, chvilku níž… A tak jsem si pěkně jel v pohodě se svými myšlenkami, když mi cestu zkřížila cesta na pole - zastavilo tam auto, vystoupil z něj chlapík a začal se strašně smát. Dali jsme se do řeči - on mě sledoval za těmi keři a myslel, že mám problém s kolem, když ta má hlava byla vidět nahoru a dolů. Byl to bývalý mistr v silniční cyklistice. Tak jsme si dali kávu, zákusek a pokecali jsme."
Na cestách smutno nebývá
Rodina je pro něj oporou a spojnicí se světem. "Každá žena má strach, je to přirozený instinkt. Moje žena se s tím naučila žít a tolerovat to. Díky mobilu a internetu se snažíme být ve spojení - třeba když postavím stan, tak si dáme videohovor. Nebo během dne napíšu na messenger, kde jsem. Pro svou bezpečnost se jednou dvakrát za den ozvu, aby rodina věděla, kde na trase jsem."
Na cestách mu prý nikdy smutno nebývá. "Od malička jsem byl trochu samotář," říká. "Měl jsem postižené hlasivky, ve škole se mi posmívali a musel jsem se naučit být sám. Teď to beru jako výhodu - někdy jedu s kamarádem, jindy sám, a obojí má něco do sebe."
Břetislava žene vpřed i jeho zdraví. "Před koloběžkou jsem chodil jednou za rok na plicní, na rentgenu mi vždycky říkali, ať začnu cvičit, aby se mi plíce roztáhly - tak jsem začal cvičit svým způsobem a koupil si koloběžku. Koloběžkou jsem zrušil doktory. Jednou za rok chodím na pravidelnou celkovou kontrolu, přibližně vím, v jakém zdravotním stavu jsem. Vím, že plíce mám v takovém stavu, že na plicní nemusím chodit. Byť jsem od dětství měl trable s průduškami, ale člověk se s tím naučí žít."
Plány, sny a Jan Hus
Program na příští rok má Břetislav jasně daný. Pokud zdraví dovolí, vyrazí s manželkou na společnou pouť do Maďarska. "Ona mě bude doprovázet autem, zajistila nocleh v určitých městech, kde si to užije po svém, já tam přespím a pak s mapou a koloběžkou někam vyrazím. Budeme jezdit a putovat po Maďarsku, plus několik dní v Chorvatsku a Slovinsku. To plánujeme, aby i moje žena měla nějaké pozitivum z toho mého ježdění."
Ačkoli by se mohlo zdát, že co do společného času koloběžka manželce konkuruje, podle Břetislava to tak není. "S koloběžkou trávím měsíc a půl, maximálně měsíc a třičtvrtě, takže koloběžka je vždycky na posledním místě," směje se.
Plány ale doplňují také sny - o možném návratu do Skandinávie nebo pouti po severu Itálie. Jeden sen se ale Břetislavovi splní možná už v příštím roce. "Jste první, komu to kromě manželky říkám - chci se vydat na pouť po stopách Jana Husa. To se vydám příští rok, pokud to zdraví dovolí. Z domu do Husince, kde se pravděpodobně narodil, a budu pokračovat do Kostnice."
A proč právě po stopách Jana Husa? Odpověď byla stručná a neotřesitelná: "Protože jsem Čech."
