Libor Kožnar odjel pracovat do New Yorku v roce 1999. Jako stavební projektant vytvářel byty pro nejbohatší Američany, včetně herců Harrisona Forda nebo Hugha Jackmana. Se svou budoucí ženou Evou Kožnar Vítkovou, která od roku 2012 pracovala v mezinárodní organizaci AFS zaměřené na mezikulturní vzdělání a globální problémy, se poznali díky on-line seznamce.
Schůzka nad kávou skončila o pár let později svatbou. Život ve velkoměstě je však unavoval a víkendy se snažili trávit na venkově. "Každou cestu z města jsme stáli v kolonách na čtyřproudových dálnicích a kroutili hlavou nad tím, co to vlastně děláme," vypráví Eva.
Protože oba rádi navštěvovali newyorské farmářské trhy a lidé kolem nich se pouštěli do pěstování svého ovoce a zeleniny, třeba i na střechách domů, Libor se začal učit farmaření v malé instituci Farm School NYC.
Sám pochází ze zemědělské rodiny v jihomoravském Šanově. "Moji rodiče vlastnili pole, na kterém jsem jim od dětství pomáhal. K farmaření jsem tak měl vždycky blízko," říká Kožnar. Po smrti jeho matky se rozhodli z New Yorku odstěhovat a na zděděném poli založit vlastní biofarmu.
Z celého vinohradu nám zbyly dvě nádoby hroznů
S prvními pokusy začali před třemi lety. Zatímco Eva stále pracovala na dálku pro newyorskou neziskovku, Libor se farmaření věnoval naplno. Sbíral informace od dalších lidí, jezdil na školení. Společně nakupovali knihy, sledovali videa na YouTube a zkušenosti sbírali i v zahraničí. Navštívili biofarmy v Kanadě, na Kubě a v Itálii.
"Skoro všichni biofarmáři nás varovali, že první rok je opravdu těžký. Úroda je náchylná k plísním a vy víte, že kdybyste sáhli na postřik, bude vše v pořádku. Když však první rok přetrpíte, vyvinou se dobré plísně, které bojují samy proti těm špatným. To samé platí pro brouky. Druhý rok je pozitivnější a třetí rok už máte normální úrodu jako všichni ostatní zemědělci, ale zároveň nemusíte používat žádné chemické postřiky," vysvětluje farmář.
V první sezoně jim tak plíseň zlikvidovala téměř celý vinohrad, ze kterého zbyly jen dvě vědra hroznů. "Bylo to opravdu těžké, celé léto nám vinice usychala a požíraly ji plísně. Stříkali jsme jen anýzovým olejem a všichni se nám smáli, že jsme hloupí a necháme vše zničit. To bylo hodně demotivující," vzpomíná Libor na těžké začátky.
Práce na farmě je nekonečná
"Seznam úkolů na farmě je nekonečný. Pracovat se dá od rána do večera včetně víkendů. Musí se chodit zalévat. Když mrzne, je zase třeba jít zatopit do skleníku. Náročná je taky dlouhá doba čekání na první sklizeň. Červen a červenec jsou nejhorší měsíce. Člověk čeká na úrodu, ale začínají útočit plevele a škůdci," popisuje práci na farmě Eva.
Druhá, tedy letošní sezona, byla podle Libora mnohem lepší. S prací jim pomáhali zaměstnanci a brigádníci. Vypěstovali více druhů a poprvé zkusili i květiny.
"Obrovský úspěch měla naše rajčata, vypěstovali jsme 30 odrůd. Udělali jsme rajčatový katalog a ochutnávky. Zákazníci měli možnost objednat si až osm druhů, měli jsme i různě barevná. Každá odrůda byla vyfocená a doplněná malým popisem. Zákazníci je mohli ohodnotit ne počtem hvězdiček, ale počtem rajčátek a porovnávat. Hra byla určená primárně pro děti, ale nakonec to nejvíc bavilo dospělé," vzpomíná s úsměvem farmářka.
Povedlo se jim ale víc věcí. Ještě před začátkem sezony uspořádali kurz řezu ovocných stromů, na kterém spolupracovali s potulným sadařem Dominikem Grohmannem. Nakonec měli plnou třídu lidí a museli zájemce i odmítat. V tu chvíli jim došlo, že organizování akcí pro lidi je další směr, kterým se chtějí ubírat.
Chceme zdravé a chutné produkty
Pro svou farmu tak získali bio a ekologickou certifikaci, která je stála spoustu papírování. Na běžných kurzech, které museli podstoupit, se často setkávali s nepochopením. Například když museli vysvětlovat, že pěstují polykulturně, tedy mají více druhů plodin vedle sebe. Jeden jejich záhon tak pobere zároveň třeba rajčata, bazalku a aksamitník.
"Jde nám o šetrný způsob péče o půdu a přírodu. Chceme, aby naše produkty byly zdravé, dobře chutnaly a byly bez zbytečných přísad," vysvětluje ideály farmy Eva. Naštěstí prý lidé v Česku začínají být vědomější a není jim jedno, co jedí a jaké do sebe dávají chemie.
Syntetické přípravky tak u nich nemají místo. Postřiky si vyrábějí sami z kopřiv a česneku nebo používají anýzový olej. "Rostliny stříkáme, ale nepoužíváme syntetické, z ropy vyrobené přípravky," tvrdí Libor.
Jméno Živá farma si vybrali proto, že chtějí podporovat všemožné živé organismy, co se nacházejí v přírodě a s pěstováním pomáhají.
200 druhů ovoce, zeleniny i květin
Manželé dnes pěstují přes 200 odrůd zeleniny, ovoce, květin a bylinek. Od tradiční zeleniny jako mrkve, cibule, celeru, rajčat a česneku, po zajímavější sladké brambory, zázvor, cukety, různě barevná rajčata či dýně. V sadu pěstují i meruňky a broskve, místo u nich mají i bylinky a nově květiny. Pustili se také do starých odrůd pšenice.
Plodiny se k zákazníkům dostávají v takzvaných farmářských bedýnkách. První sezonu si mohl každý objednat, co chtěl. V rámci zjednodušování je však obsah bedýnek od druhé sezony dán předem. Zákazníci si však mohou požádat o výměnu, pokud například nějakou zeleninu nemají rádi.
Nedávno také spustili projekt Z pole do skleničky, který spočívá v tom, že část vypěstovaných plodin sami zpracovávají, aby se nic nezkazilo a nevyhodilo.
"Zatím experimentujeme. Do budoucna bychom určitě rádi vyráběli džemy. Zkoušíme i tapenády nebo pasty z pečených lilků či paprik. Zavařovali jsme okurky, rajčata a cukety. Zkoušeli jsme i kečupy, ty byly hodně populární mezi přáteli, když jsme jim přinesli na ochutnávku," popisuje Eva. Všechny produkty vyrábí v bio kvalitě bez přidaných konzervantů.
Farmaření chtějí naučit i ostatní
V rámci projektu koupili také budovu staré školy kousek od svého pozemku. Část domu chtějí využít jako provozovnu pro zpracovávání potravin a jako zázemí farmy. Plánují však vytvořit zde také vzdělávací prostor. Aby opravu nemovitosti byli schopni dokončit, rozhodli se požádat o pomoc prostřednictvím crowdfundingové kampaně na Hithitu.
"V budově bychom rádi vytvořili místo k pořádání akcí nebo různých kurzů souvisejících se zemědělstvím a zpracováním potravin. Rádi bychom podpořili místní komunitu, setkávání lidí a rozvíjeli občanskou společnost," představuje vizi Eva. Do práce na farmě by rádi zapojili i další lidi. Zájemce by tak učili teorii i praxi zároveň v rámci několikatýdenních a měsíčních kurzů.
Rádi by tak bojovali s předsudkem, že práce v zemědělství není dostatečně ohodnocena. Sami se svým zaměstnancům snaží dávat "slušnou výplatu" a cení si zákazníků, kteří jsou ochotni za produkty zaplatit vyšší cenu.
Na otázku, co je nejvíc na farmaření baví, odpovídají shodně, že je to zpětná vazba od zákazníků. "Vždycky jsem očekával, že když někdo volá, je to kvůli chybě v bedýnce nebo že jsem vrátil špatně peníze. Ale zatím šlo vždycky o pozitivní ohlas," říká potěšeně Libor.
"Ptali se nás třeba, co je to za květiny, že tak krásně voní. Nebo jak je možné, že jsou naše mrkve tak sladké a že si musí objednat další, protože je děti snědly samotné a do kuchyně se ani nedostaly," dodává.
"Mě navíc baví vařit z vlastních výpěstků," říká Eva. "Je skvělé, když člověk vidí výsledek své práce. Samozřejmě nám není vždy do smíchu, stane se, že sazenice paprik sežerou mšice nebo něco uschne, ale já to vnímám tak, že je to součást života. Vše nemůže být jen pozitivní a krásné," přiznává.
Co je naopak nebaví, je nutná administrativa a jen pomalu se měnící postoj zemědělců k postřikům. "Zemědělci je vnímají jako nutnost, bez které to nejde. Navíc o nich šíří, že neškodí nebo že nemají vliv na sucho, ale to není pravda," říká Libor.
"Víc a víc lidí se touží vrátit ke kořenům a opravdovosti, touží být v kontaktu s půdou. Je to návrat k jednoduššímu a autentičtějšímu životu. Nedávno jsme jedné paní vezli bedýnku a ona nám darovala chleba, který sama upekla. V tu chvíli si člověk uvědomí, že buduje smysluplné vztahy s lidmi, a to je krásné," uzavírá Eva.
