Praha - Třináctiletý Bertík trpí vysoce funkčním autismem. Od narození byl zcela normální miminko, na přelomu 7. a 8. měsíce prodělal plané neštovice a téměř týdenní vysoké horečky. Začal být apatický a ztratil zájem o okolní svět.
"Zaznamenali jsme, jako kdyby se to dítě ve vývoji zastavilo. Vůbec se nerozvíjel. Dokonce jsme si všimli, že je smutný," vzpomíná Bertíkova maminka Alena Doležalová.
Co je autismus?
- Autismem trpí asi každé 68. dítě, přesné údaje však neexistují, protože i jeho diagnostika je obtížná. Určuje se na základě projevů chování.
- K hlavním znakům tohoto handicapu patří omezené sociální dovednosti, neobratnost v komunikaci, hluboký zájem o určitou oblast či jev. Lidem s autismem činí potíže obrazné vyjadřování.
- Autisté mají tendence chápat vše doslovně. Obvykle nerozumí ironii, vtipům či sarkasmu. Často jim činí nemalé problémy přizpůsobovat se změnám v každodenním životě.
- Mají v oblibě pravidelnost a řád, věci, které fungují podle logických principů.
Po nějaké době rodiče dostali o synově zdravotním stavu lékařské potvrzení a museli se s ním naučit pracovat jinak než s "normálním" dítětem. "Po třech letech péče a výchovy jsme zjistili, že to prostě vůbec nemá smysl. Vy to dítě milujete, chcete jej obejmout a ono vám dá pěstí," vzpomíná paní Alena na problémy, které museli s Bertíkem řešit.
Rodiče se snažili Bertíkovi pomoci různými způsoby. Docházeli na terapie, motivovali ho obrázky rozvěšenými po domě, nic ale nepomáhalo. Zásadní zlom nastal, když paní Doležalová objevila u kamarádky herní konzoli.
Rozhodla se ji synovi pořídit společně se hrou LittleBigPlanet. V té si hráč vytvoří postavičku dle vlastní fantazie s různými výrazy v obličeji. Může si vybrat, jestli bude smutná, zašklebená, veselá, či vzteklá. Právě tento element přinesl do Bertíkova života nečekaný přínos.
"Najednou se Berťa začal orientovat ve výrazech lidských tváří, protože pochopil, že zvednuté obočí něco znamená. Do té doby byl schopen na člověka, který se mračil, reagovat úsměvem. Díky hře si začal vytvářet i vlastní studie a vyzvídal, co jednotlivé výrazy znamenají. Z postaviček, které syn začal kreslit, je na první pohled patrné, co ta postavička signalizuje. Náhle začal chápat, jak se lidi tváří a co to s sebou přináší," popisuje změnu Bertíka jeho matka.
A to nebylo jediné pozitivum, které herní konzole Bertíkovi do jeho života a života jeho blízkých přinesla. LittleBigPlanet ho natolik uchvátila, že chtěl poslat děkovný dopis společnosti Sony, která hru vyvinula. Bál se, že ale neovládají angličtinu, kterou Bertík odmala mluví. Naučil se ji z YouTube, jeho oblíbená videa o stavebnici Lego totiž nebyla v češtině.
Začal se proto učit češtinu, kterou nikdy neměl rád. Byla pro něj složitá a nebavila ho.
Hry se pro něj staly novým místem, kde si našel kamarády z celého světa, se kterými komunikuje. Zlepšil se mu vztah se sestrou, která s ním hraje videohry. Začal objevovat hudbu, stal se z něj velký fanoušek jazzu a blues. "Zažil opravdu raketový vzestup," říká jeho maminka.
Hraní her je pro autisty skvělá motivace
Pozitivní vliv videoher na lidi s autismem potvrzuje i psychoterapeut Julius Bittmann z Národního ústavu pro autismus, který videohry používá při terapiích. Hraní her podle něj pomáhá autistům hned na několika úrovních, z pohledu jeho práce je nejznatelnější fakt, že jsou pro ně virtuální dobrodružství výbornou motivací.
"U autistů je hrozně složité je nějakým způsobem namotivovat. Na některé mé klienty platí peníze, na jiné třeba jídlo z McDonald's, skoro na všechny však platí hraní her, protože tito lidé doslova milují hraní. Když klientovi například slíbím, že když si budete dvacet minut povídat, tak si pak bude moct deset minut hrát na PlayStationu, tak jde všechno mnohem lépe," popisuje terapeut Bittmann.
Na střílečkách si mohou vybít frustraci
Hry také mohou pomáhat autistům vybít si agresi, kterou by si jinak ventilovali v reálu. Někomu podle Bittmanna stačí, že si zastřílí v "gétéáčku" (GTA, pozn. red.) odstřelovačkou do lidí, nebo že zabije pár postav v Assassin's Creed, a výrazně se mu uleví.
"Nefunguje to ovšem u všech typů poruchy a pacientů. Někoho hraní a především pak prohrávání naopak ještě více rozčiluje, takže mu doporučujeme hrát třeba jen nenáročné hry, nebo hry nehrát vůbec," říká Bittmann, podle kterého je vždy důležitý osobní přístup ke každému pacientovi. Celý problém by se podle něj neměl generalizovat, protože autismus má mnoho podob a jeho projevy jsou často diametrálně odlišné.
Videohry mají také výhodu v tom, že jsou v současnosti především u mladých hráčů dennodenní zábavou. Hraje téměř každý mladý člověk, takže si mají autisté a jejich vrstevníci o čem povídat. "Autisti jsou často v trávení volného času osamělí, ne moc oblíbení a občas také otravní. Mají jedno dvě témata, o kterých neustále mluví a která nejsou bohužel pro okolí moc zajímavá. Jsou to přeborníci ve vyprávění o MHD, sopkách nebo dinosaurech. Právě díky videohrám a také sledování youtuberů dělají stejné činnosti jako jejich vrstevníci a tím se jim dokážou přiblížit a najít průnik zájmů," popisuje Bittmann.
Videohry podle něj umí pomáhat i při výuce a tréninku myšlení. Ať už jde o cizí jazyky, logiku, nebo zdánlivě banální každodenní úkony, jako je nakládání s penězi. To vše lze trénovat a demonstrovat na vhodných hrách či příkladech z nich. "Některé klienty například učím matematiku pomocí krádeží v GTA. Musí mi třeba spočítat, kolik ještě budou muset vykrást bank či obchodů, než si budou moct koupit nějakou nemovitost," říká Bittmann.
Podle řady studií je problematický fakt, že jsou autisté náchylnější k pohlcení hrami natolik, že se pro ně stanou vším. Bittmann s tím nesouhlasí, procento takových lidí mezi autisty je dle jeho názoru stejné jako u normální populace. "Setkal jsem se pouze s několika podobnými případy," dodává.
