Do přírody chodí Ludmila Sedláková odmalička. Měla sportovní rodiče, kteří ji odjakživa vedli k turistice. Vyrůstala ve válečné době, a jak říká, auta nebyla, tak chodili pěšky na dlouhé výlety nebo jezdili na kole, zkrátka jak se dalo. Celý život také skautovala. "Spávali jsme jen pod celtou, budili jsme se ve čtyři ráno zimou, otužilo nás to. Takže trénink mám skutečně odmalička."
O víkendech chodila na výlety se svou o generaci mladší kamarádkou Janou. "Její tatínek byl můj spolužák. Říkaly jsme si, že bychom tomu měly dát nějaký systém, ne si jen tak chodit, kam nás zrovna napadne. Chtěly jsme původně jen přejít republiku od západu k východu. Říkaly jsme si, že by to bylo pěkné vzít to podél hranic, protože tam se dříve nesmělo," vypráví, jak se rodil jejich smělý plán.
Začaly v květnu 2007 v Aši a po etapách mířily podél jižní hranice dál a dál na východ - Františkovy Lázně, Cheb, Mariánské Lázně… Každý rok vyrazily asi třikrát na zhruba pětidenní etapu. V květnu 2012 přišly do Lanžhota, původního cíle jejich cesty.
"No jo, ale když jsme do Lanžhota došly, bylo nám líto to všechno skončit. Tak jsme si řekly, že půjdeme dál kolem hranic, kam až to půjde."
Následovala proto Strážnice, přešly Bílé Karpaty včetně nejvyššího vrcholu Velká Javorina a mířily dál na sever.
"A nakonec jsme Českou republiku obešly celou kolem dokola, až jsme zase skončily v Ašském výběžku," líčí paní Ludmila. To se psalo září 2016 a jí bylo 81 let. Na cestách celkem strávila 93 dní a ušla přes 2000 kilometrů.
Seriál "Život začíná v sedmdesáti"
Článek je součástí velkého seriálu Aktuálně.cz "Život začíná v sedmdesáti". V něm vám představujeme pětasedmdesátileté dřevorubce či baletky, osmdesátileté spisovatelky a atletky, pětaosmdesátileté vědce nebo operní pěvce, zkrátka aktivní seniory, kteří zapomněli stárnout. Seriál se snaží rozbít zažitý stereotyp pasivního a rezignovaného důchodce.
Když se člověk drží hranic, jsou to většinou samé hory. To jí však nevadilo, naopak. "Obě máme hory rády. Ale někdy to bylo náročné a ušly jsme za den třeba jen patnáct kilometrů, v Broumovských stěnách dokonce je deset, ale pak jsme si zase daly třeba 35 kilometrů a vše dohnaly. Například severně od Ostravy je taková rovina, že tam jsme ušly během dne i 42 kilometrů jako nic."
Vzaly si celou sadu map Klubu českých turistů. Někde šly i mimo značky, to pak řešily pomocí GPS aplikace v mobilu. Ostatně moderní technologie si třiaosmdesátiletá žena velmi pochvaluje. "Občas jsme se ztratily, sešly jsme třeba ze značky. Ale ta navigace v mobilu je prostě senzace, za chvilku člověka navede na správnou cestu."
Nedá dopustit ani na internet, na němž si hledaly levné ubytování - v privátech, v chatkách, v ubytovnách.
Dřina? My se pořád kochaly
Když líčí dlouhé pochody kolem republiky, vypráví ne o vedru, zimě či námaze, ale o tom, jak je všude nádherně. "Všude, kam šlápnete, je hezky. A většinou tu žijí dobří a vstřícní lidé."
Během svého putování navštívily nespočet kostelů a účastnily se mnoha mší. Třeba během čtyř dnů na Opavsku absolvovaly hned tři.
"Obě jsme věřící, takže jsme se snažily navštívit co nejvíce kostelů. Ostatně jsou zajímavé i jako historické památky," vysvětluje.
Vše měly pevně naplánované a vše plnily na sto procent. To znamenalo ujít třeba třicet kilometrů, další den dvacet, třetí den opět dvacet, čtvrtý den totéž a někdy i pátý den dvacetikilometrovou dávku. Když s tímto projektem Ludmila Sedláková začala, bylo jí 71 let, když skončila, tak o deset více.
"Večer, když jsme došly, tak jsme byly unavené. Ale uvařily jsme si vždy hustou vydatnou polévku, daly si skleničku vína, odpočinuly si a bylo to v pohodě. Ráno jsme zase byly svěží a mohly znovu vyrazit. Základ jsou skvělé boty, na nich se nesmí šetřit. Nepamatuji si, že bych měla puchýř," usmívá se a stále vesele odráží všechny otázky na únavu a dřinu.
"Vždyť my jsme se pořád kochaly - neposečenými loukami, samotami, zákoutími, památkami. Byla to jedním slovem nádhera! Tak jakápak dřina? Nejúnavnější byly leda ty poslední kilometry, kdy se muselo někam dojít po silnici, to pak z toho asfaltu nohy opravdu bolely. Ale nikdy jsme si nic nestoply, šly jsme stále po svých."
Chvíle, kdy by vše chtěla vzdát, se prý nikdy neobjevily. Přálo jim počasí, pršelo jen tři dny, ale i ty prochodily. "Říkaly jsme si, že se nesmíme ulejvat jen kvůli dešti," směje se.
Poslední třetinu cesty chodily ve třech, ještě s další známou, které se jejich nápad zalíbil.
Pocit svobody byl úžasný. Češi zapomínají, že žili v kleci
V cíli, v místě trojmezí Česka, Saska a Bavorska, bouchly šampaňské. "Nesly jsme si šampáňo v batohu, moc jsme si to užily. A také jsem tam slavnostně vyhodila boty. Ty mi už úplně odešly, ale byly bezvadné, obešla jsem s nimi celou republiku.
Co v tu chvíli cítila - úlevu, štěstí, únavu? Spíše jí bylo smutno, že něco krásného končí.
"Ale hlavně jsem cítila úžasný pocit svobody. Protože do těch míst se nesmělo chodit, bylo to dříve na hranici východního a západního Německa. Já jsem celou dobu totality neměla pas, nikdy mi ho nedali. Tohle jsem si nesmírně užívala i třeba na Šumavě, když jsem jedla na patníku s nohama v Německu a každému to bylo fuk. Připadalo mi to velmi slavnostní. To jsou pocity, které asi mladší generace nedokáže pochopit, co to pro nás znamená, chodit si, kam chceme. Ještě si dobře pamatuji nepříjemné zážitky s pohraničníky, jak nás vyháněli."
Někdejší učitelce je líto, jak Češi berou svobodu jako samozřejmost a jak si jí málo považují. "Plno lidí drželo hubu a krok, jak se říkalo, takže ti nějaký útlak moc necítili. Ale když si vzpomenu, jak jsem jela se svými žáky do Bratislavy na Devín! Před námi vojáci s puškami, za námi vojáci s puškami, všude ostnaté dráty a rybáři na druhém břehu řeky se nám smáli. Tohle kdo nezažil, tak si nedokáže uvědomit, v jaké kleci jsme byli."
Podle ní by si Češi místo desáté dovolené u moře měli také republiku projít, hlavně pak ti, kteří nadávají na Evropskou unii. A přečíst si ty stovky tabulek, co všechno bylo opraveno a oživeno z peněz z evropských fondů. "Všechno je tak krásně opravené a většina toho je z evropských peněz. Stačí se koukat kolem sebe a přečíst si to. Třeba pohraničí, jak dříve hrozně vypadalo. Já si to dobře pamatuji, a dneska? Nádhera!"
Teď ještě projít republiku středem
Ludmile Sedlákové je nyní 83 let, ale chodí pořád. Dokonce ji láká další výzva. "Ta by měřila jen 650 kilometrů, to není nic hrozného." Když totiž stanula v cíli své cesty, na trojmezí Česka, Bavorska a Saska, zaujal ji rozcestník říkající, že k dalšímu trojmezí, tentokrát Česka, Slovenska a Polska, je to právě oněch 650 kilometrů.
"Tak jsme si říkaly: No vida, ještě by to šlo vzít středem území! Možná k tomu ještě dojde. Stačilo by šest etap a měly bychom to ujité," usmívá se. Problém je, že její "spolupoutnice" Jana je lékařka se složitým systémem služeb, takže se těžko hledají termíny pro pětidenní etapy.
Neustálému výletování přičítá Ludmila Sedláková i svou skvělou kondici. "Ano, myslím, že je to tak. Chodím, chodím a chodím, městskou dopravu využívám velice málo, kde to jde, chodím pěšky. Každý všední den chodím aspoň pět kilometrů. Je to hlavně v pohybu, v chůzi. K televizi si skoro nesedám, u počítače vyřídím jen to nejdůležitější."
Do tohoto receptu podle ní patří ještě dvě další ingredience - dobrá životospráva a optimismus. "Nepřecpávám se sladkým, ale spíše jím zeleninu. Ostatně když jsme byly na cestách, také jsme s sebou měly kopce zeleniny a ty si vždy někde večer uvařily. A člověk také musí mít životní optimismus, netrápit se zbytečně něčím, brát vše tak, jak je. Lidé spíše vidí to negativní než pozitivní. A to je škoda," říká Ludmila Sedláková.
Svým vrstevníkům pak vzkazuje: "Dokud vám jen trochu slouží nohy, neseďte doma a choďte. Pohyb je zdravý a uvidíte spoustu krásných věcí!"
Video: Antišmejdi? Seniorům nabízíme alternativu, výlety dělají radost a zaženou samotu, říká Martínek
