Praha – Trabantem projel Hedvábnou stezku, Afriku a Jižní Ameriku. Teď se chystá na další dlouhou cestu v bakelitových autech. Přibáň a jeho žlutí spolucestovatelé tentokrát vyrazí do Austrálie a Tichomoří. S sebou bere dalších osm členů výpravy, skládací kleštičky a především odhodlání dojet z Perthu přes jihovýchodní Asii do Bangkoku. Tisíce kilometrů ve žlutém autě budou překonávat také dva vozíčkáři a motorkářka Dominika Gawliczková.
Na část vybavení i novou seriálovou řadu jim přispěli také lidé prostřednictvím crowdfundingového serveru Startovač.cz. Za 48 hodin se jim podařilo vybrat milion korun. Kampaň přitom končí až za více než tři týdny.
Aktuálně.cz: Na Startovači jste vybrali ohromnou částku, která stále roste. Překvapilo vás to?
Dan Přibáň: Je to obrovské překvapení. Abychom mohli vystartovat, potřebovali jsme nutně sehnat půl milionu. Crowdfunding jsem dělal i na Jižní Ameriku, což v té době u nás nikdo neznal, a dokázali jsme na zahraničním serveru vybrat 140 tisíc. Tak jsem říkal, že ten půlmilion dokážeme během třech týdnů, měsíce dotlačit. Ale že tam bude do 24 hodin, mě nenapadlo ani ve snu. A že tam bude za 48 hodin milion, to je úplná haluz.
Věřím, že Češi jsou něčeho takového schopni. Zjistil jsem, že my Češi akorát neumíme dávat najevo pozitivní emoce, protože se to nenosí. Máme je, jen je neumíme dávat najevo. Ale myslím, že se to zlepšuje.
A.cz: Myslíte si, že vám pomohla také propagace cesty po Jižní Americe, například seriál v České televizi?
Já si myslím, že je to jedno s druhým a druhé s třetím. Kdyby po mně teďka někdo chtěl, ať mu udělám kampaň na Startovači, která vybere milion, tak mu řeknu, že nevím, jak se to dělá. Protože je za tím osm let práce. Projektu se věnujeme od roku 2007, respektive 2006. Seriál udělal hrozně moc, o tom žádná. Ale je to taky o tom, že se intenzivně věnuju našemu Facebooku. Že s lidmi komunikujeme, odpovídáme jim a občas se s nimi i hádáme. Oni vidí, že jsme živí, že na druhém konci někdo je. Věci s nimi řešíme upřímně, že s penězi je to blbý a že jejich shánění není žádná sranda. Spousta lidí pochopila, že to není o tom, dát si inzerát na auta, nalepit na ně loga a pak si za vybrané prachy cestujeme a nemusíme nic dělat.
A.cz: Na kolik taková cesta vyjde?
Když jsem cestu plánoval, udělal jsem si ideální rozpočet, který by se mi líbil, kdyby všechno fungovalo. Vyšel na tři miliony, šílený. Ale víme, že za milion osm set, skoro dva, jsme schopni to projet. A to je jenom cesta, velké peníze jdou ještě do výroby filmu a seriálu. Jižní Amerika stála jeden a půl milionu a byla úplně na krev. Tam jsme za čtyři měsíce zaplatili za ubytování jenom čtyřikrát, jinak jsme vždycky spali někde ve škarpě.
A.cz: A co pro vás vybrané peníze znamenají, kromě nalepení několika dalších jmen na auta?
Umožní nám poslat auta z Bangkoku domů, protože já bych pak chtěl pokračovat z Bangkoku do Prahy, a auta tam měla původně zůstat, abychom ušetřili. Jenže se bojím péče domorodců a období dešťů. Chtěli jsme koupit čínské kopie Go Pro kamer, které stojí čtyři tisíce jedna, protože Go Pro jsou hrozně drahé. Ale takto si můžeme koupit pravé, které stojí čtrnáct tisíc. Jsou to drobnosti, které nám pomůžou udělat věci líp. Filmové vybavení obecně stojí desetitisíce.
Ale znamená to třeba taky to, že se budeme moci dostat na nějaký další ostrov v Indonésii. Austrálie má navíc hodně míst s poplatky, na které jsme předtím neměli. A pokud se nám teď podaří sehnat tolik peněz, že nám dokonce něco zbude na další výpravu z Bangkoku domů, která by měla být tak za dva roky, bude to skvělé. Když jsme začínali australskou cestu chystat, neměli jsme vůbec žádné rezervy. Musel jsem si pořád od někoho půjčovat, abychom měli na přípravu aut. Bude pro nás obrovská výhoda mít do začátku další cesty na účtu třeba 300 tisíc rezervy. Můj sen by byl obejít se bez klasických sponzorů a mít auta polepená jen jmény lidí na stejné vlně.
Na ponorkovou nemoc se připravit nedá
A.cz: Kdy vlastně vyrážíte?
V úterý 17. února dáváme v Praze auta do kontejneru, ty pak jedou do Hamburku. Z Hamburku plují do Perthu, kde by loď měla být 4. dubna. Takže na apríla nebo 31. března budeme odlétat do Perthu. Je to takové složité, Austrálie je daleko.
A.cz: A jaký je plán cesty?
Z Perthu pojedeme napříč pustinou do Uluru, Ayers Rock, kde vede Great Central Road napříč australskou pustinou. Odtud do Alice Springs, kam se podíváme i kvůli internetu. Potom pojedeme dolů, navštívíme Oodnattu a pojedeme směrem na Sydney. Pak vnitrozemím nebo po východním pobřeží nahoru, podél severního pobřeží do Darwinu. Z Darwinu na Východní Timor a z Východního Timoru do Indonésie. Potom Malajsie, Thajsko, Kambodža a Laos. Skončíme v Bangkoku.
A.cz: Výprava potrvá čtyři měsíce, jak jste v týmu připraveni na ponorkovou nemoc?
Na to se nedá připravit. Jediný, co pomůže, je vzít lidi, kteří s tím mají nějaké zkušenosti. Ponorková nemoc se projevuje tak, že se nic nezměnilo, jen kolem vás jsou samí idioti. Začnou vám vadit hrozné drobnosti, které by vám vůbec nevadily, nebo by vám dokonce připadaly roztomilé. Lidi, kteří jsou aspoň trochu zkušení, si s tím dokážou poradit. To je taky jeden z důvodů, proč s námi jede Kuba s Kikou, dva vozíčkáři. Vozíčkáři jsou hrozní drsoni, protože jsou zvyklí, že se s nimi život nemaže. Věřím, že jestli někdo bude dobře zvládat cestu po psychické stránce, budou to oni.
A.cz: A proč jste vybral Dominiku Gawliczkovou?
No, s Dominikou je to složitý. Chystali jsme spolu její cestu, až jsme spolu začali chodit. Což je přesně ten důvod, proč by s náma jet neměla, protože se to nikdy neosvědčilo. Je hrozně legrační, že když o tom řeknete nějaký ženský, říká: To je tak hezký, že jedete spolu. Když to řeknu chlapovi, reaguje: Ty ses zbláznil. Zkušenosti jsou takové, že ženská na výpravu nepatří. A není to o tom, že by ženská nezvládala výpravu, naopak, ale chlapi nezvládají ženský, chovají se jinak. Ale zase jsem si říkal, že když se chce, tak to jde. Tak je to takovej velkej experiment.
Červený písek, žlutá cedule a klokan
A.cz: Jaké vás čekají další nástrahy, kromě ženy v týmu?
Pak už jsou tam jen ti jedovatí hadi a pavouci, to už je v pohodě (smích). Austrálie je v tomhle potvora. V Amazonii jsou nebezpečí hezky viditelná, shnilé mosty a tak. Austrálie je nebezpečně neviditelná. Dlouhé přejezdy, kdy člověku může dojít voda a někde umře. Žije tam devět z deseti nejjedovatějších hadů světa a podobně. Byli jsme se zeptat v zoo, aby nás trošku uklidnili. Částečně se jim to povedlo. Dostali jsme upozornění, že největší nebezpečí číhá na cestě, prý nesmíme přejíždět přejetou ježuru, protože by nám propíchla kola. Takže zatím největší hrozbou je přejetá ježura.
A.cz: Máte s sebou připravené nějaké protijedy proti uštknutím hadem?
V Austrálii to právě nejde. Bavil jsem se o tom s několika lidmi. Jeden mi vyprávěl, že jeho kamarád chtěl protijed proti všem zvířatům, co tam žijou. A doktor, po kterém to chtěl, mu doporučil návštěvu psychologa.
A.cz: Jaké jsou tři nejdůležitější věci, které si s sebou na cestu sbalíte? Co vám nesmí chybět na žádné výpravě?
Těžko říct. Mám hrozně rád skládací kleštičky, které mám vždycky v palubní desce. Pak tam taky mám vázací drát a tejpu. To jsou tři věci, kterými všechno spravujeme, a pokud to jimi nespravíme, tak je to fakt rozbitý.
A.cz: Na co se nejvíc těšíte na cestě po Austrálii a Tichomoří?
Austrálie mě vždycky lákala, takže se těším na ni jako takovou. Hlavně věřím, že nás dokáže pozitivně překvapit, protože podle fotek vypadá, že je čím dál tím stejná. Když se podíváte na fotku z východní části - červený písek, žlutá cedule a klokan. Západní část Austrálie - červený písek, žlutá cedule a klokan. A myslím si, že bude hrozně hezká, jen to člověk musí najít.
