Praha – Je jí jednadvacet let, měří 155 centimetrů a ráda jezdí na motorce. Na tom by nebylo nic zvláštního, kdyby na ní sympatická motorkářka nepodnikla dvě samostatné výpravy, při kterých najela dvacet tisíc kilometrů Evropou.
Na svou další cestu, tentokrát do Střední Asie, vybrala přes crowdfundigový web 300 tisíc korun. "Ta částka je úplně mimo moje představy," přiznává Dominika v rozhovoru pro deník Aktuálně.cz.
Aktuálně.cz: Jak se připravujete na svou další cestu?
Dominika Gawliczková: Přípravy jsou hektické, protože jsem byla týden nemocná a brala jsem antibiotika. Teď jsem jakžtakž zdravá a musím zabalit věci, které mám momentálně rozházené v celém domě.
A.cz: Co si s sebou většinou berete?
Na své předchozí výlety po Evropě jsem se nijak nepřipravovala, přišlo mi to zbytečné. Vzala jsem si jen věci, bez kterých nemůžu přežít doma – oblečení a hygienu. Víc jsem neřešila. Neměla jsem s sebou nářadí, ani žádné náhradní díly. Teď je to trošku jiné, i tím, že jedu do Asie a úplně nevím, co od toho čekat. Nevím, jak motorka cestu vydrží. Beru pár základních náhradních dílů a základní nářadí, abych ty díly mohla v případě potřeby vyměnit. Taky si beru nějaké léky. Ne, že bych si je nesbalila i na předchozí cesty, ale přistupuji k tomu zodpovědněji, a ne v duchu – co najdu doma, si vezmu.
Beru i celkem dost techniky. Předtím jsem si vždycky vzala jenom zápisníček, do kterého jsem si každý den psala, co se mi stalo a kolik jsem ujela kilometrů. Teď s sebou poprvé potáhnu notebook, trošku lepší foťák, malou kameru, stativ a další blbosti. A ještě s sebou táhnu satelitní telefon, abych se v případě potřeby spojila se světem i v kazašské polopoušti nebo Kyrgyzstánu, kde není signál. A ještě budu mít s sebou věcičku, která sleduje moji polohu, ať známí vědí, kde mě mají hledat, kdyby se něco stalo. A taky stan, spacák a karimatku na spaní. A vařič.
A.cz: Proč jste si pro cestování vybrala zrovna motorku?
Motorkou to všechno začalo. Jezdím od třinácti, kdy jsem dostala dětskou krosku. Potom jsem jezdila na takové malé 125, hlavně po Česku. U nás je zvykem, že když si někdo pořídí motorku, tak jede za hranice na výlet. Takže jsem pořád chtěla na výlety a pořád dál a dál. Chtěla jsem se projíždět a najednou je ze mě cestovatel, ani nevím jak.
A.cz: Jak lidi reagují na 150 centimetrů vysokou holku na motorce?
Reakce jsou různé. Třeba na benzínce na severu Norska jsem potkala motorkáře na velkých mastodontech. Koukla jsem na ně a pozdravila, protože pozdrav je motorkářský zvyk. Oni na mě vykuleně koukali a jenom se usmívali, nebyli schopni říct ani ahoj. Jinak většina lidí se mě vždycky ptá, kde jsem se tam vzala, co tam dělám a jak to, že nejsem ve škole.
Určitě tam umřeš
A.cz: Pro svůj další výlet jste si vybrala Střední Asii. Jaký je váš plán cesty?
Kvůli situaci na Ukrajině pojedu vrchem přes Pobaltí – Litvu, Lotyšsko, do Ruska. Z Ruska se vydám do Kazachstánu, kolem Aralského jezera. Chtěla bych dojet do Kyrgyzstánu, k hranicím Číny, tam se trošku podívat a vyrazit nazpátek do Ruska, kde se podle času rozhodnu, jestli pojedu zpátky Pobaltím, což je kratší cesta anebo přes Gruzii, Turecko a jih nazpátek.
A.cz: Nemáte strach?
Já se bojím odjakživa úplně všeho – lidí, zvířat a tak. Na cestách jsem se vždycky nejvíc bála, že nevím, co dělám. Předtím, než jsem cestovala sama, jsem nikdy nebyla v kempu, natož pak stanovala. Vůbec jsem nevěděla, jak to bude probíhat, kde budu spát, co budu jíst, jak se to cestování vůbec dělá. Teďka se práh mého strachu posunul, základní věci sice už nějak tuším, ale zase úplně nevím, do čeho se vydávám, protože přeci jenom to není Evropa. Mám sice spoustu informací načtených, pozjišťovaných, ale vím, že v reálu to bude úplně jinak. Na druhou stranu trasa je naplánovaná tak, aby byla bezpečná pro holku. Nevede přes žádné extrémistické země.
A.cz: Měla jste nějakého poradce pro trasu?
Radím se s několika cestovateli, skoro desítkami lidí. Člověk si z toho ale musí vybrat, protože každý, kdo tam byl, vidí věci jinak a má úplně jiné pocity. Někdo řekne – to je úplně v pohodě, to projedeš. A někdo řekne – tam určitě umřeš.
A.cz: Jste na nebezpečí nějak nachystaná, máte třeba obranné prostředky?
Nějak moc jsem to neřešila. Mám možná pepřák, ale myslím si, že je to spíš o štěstí. Může se stát, že natrefím na nějakého magora, ale to se mi může stát i v Evropě. Jestli na někoho takového natrefím, tak to bude prostě magor, ne typický obyvatel.
A.cz: Tak něco pozitivnějšího. Na co se nejvíc těšíte?
Nejvíc se těším na hory v Kyrgyzstánu. Protože Kyrgyzstán má průměrnou nadmořskou výšku tři kilometry, což je hrozně vysoko a všude kolem by měly být ty superhory, zvířata a jurty.
Žádala o šedesát tisíc korun, lidi jí přispěli tři sta tisíc
A.cz: Na svou cestu jste si v podstatě vydělala díky crowdfundingové stránce Startovač, že?
Dá se to tak říct.
A.cz: Dívala jsem se, že jste požádala o šedesátitisícový příspěvek a lidé vám poslali skoro tři sta tisíc. Byla jste překvapená, jak jsou Češi štědří?
Byla jsem hrozně překvapená, nikdo to nečekal. Pamatuji si, že jsem si před startem kampaně říkala – Proč by si proboha někdo koupil moji cestopisnou knížku po Evropě, aby mi pomohl vyjet na další cestu? Přišlo mi to naprosto absurdní. Pořád jsem počítala, kolik lidí by si muselo moji knihu koupit, aby těch šedesát tisíc vyšlo. Vybraná částka je ale úplně mimo moje představy. Ale asi se to lidem líbí, a je jim to nějakým způsobem blízké. Vidí, že cestovat může i úplný trotl jako já.
A.cz: Kolik pohledů ze Střední Asie musíte poslat (jedna z odměn za příspěvek byl pohled z cesty, pozn. red.)?
Včera jsem si je pro jistotu vypisovala ručně do notýsku, kdyby mi klekl notebook. Je jich asi dvacet jedna, plus pohled rodině a známým, takže jich nakonec bude celkem hodně. To je výzva, přijít na poštu v Kyrgyzstánu a poslat třeba třicet pohledů.
