Zvládli jste na koloběžkách objet celé italské Giro. Věděli jste, do čeho jdete? A jaké nové poznatky vám 100. ročník závodu přinesl?
Věděli jsme, do čeho jdeme. To je pravda. Ale sté Giro se nakonec ukázalo být neuvěřitelně extrémní. Celé to bylo opravdu hodně dlouhé a vyčerpávající. A nové poznatky? Spíš potvrzení těch starých. Grand Tour není pro normální lidi. Objet ty etapy na kole je šílenost, na koloběžce sebevražda a obrovské uznání těm, kteří v tom pekle závodí. Pokud si to člověk neobjede, nepochopí, o čem cyklistika vlastně je.
Můžete porovnat Tour de France (které jste 100. ročník již také absolvovali) s Girem?
Tour de France je obrovský podnik s velkým zájmem diváků, kteří den před závodem lemují silnice nejen vysoko v horách, ale téměř všude. I na těch nejméně pravděpodobných místech. Stá Tour byla těžká, ale ne smrtelně těžká. Řekl bych, že byla postavená hodně vyváženě, a byla tam místa, kde se dalo odpočinout. Lehčí a kratší etapy.
Giro den před závodem, kromě velkých kopců, nesleduje téměř nikdo. Etapy byly opravdu dlouhé a v každé byl alespoň nějaký těžší kopec. Jen jedna absolutní rovina. A poslední týden Gira byl opravdu totální nesmysl - pro nás koloběžkáře obzvlášť. Na druhou stranu italská přívětivost a srdečnost nás hřála na každém kroku.
Co se vám líbilo v Itálii nejvíce během celého (skoro měsíčního) pobytu?
Byla tam místa, která byla opravdu pěkná, kam bych se chtěl vrátit. Vinice ve Val di Fiemme a v Proseccu, Gargano, Sicílie a vnitrozemí Sardinie. Apeniny. Ale asi nejkrásnější moment přišel v deváté etapě při stoupání na Blockhaus. Kopec byl zavřený a nahoru pustili jen nás sedm a doprovodný vůz. Byl tam absolutní klid, stíny pomalu putovaly po kopcích. Zatím nekrásnější západ slunce, který jsme na koloběžce zažili.
Počasí se celkem povedlo, nicméně při tak dlouhém závodě s několika etapami přes 200 km a hlavně na těch největších a nejdelších kopcích v Itálii vás určitě sužovaly i jiné záležitosti?
Měli jsme obrovské štěstí. Sté Giro bylo asi nejsušší v historii. Pršelo nám za celou dobu jen hodinu v etapě na Oropu. Kopce byly samozřejmě dlouhé a etapy nekonečné, ale největší problém byl nakonec provoz. Třeba Modena ve večerní špičce a Parma v té ranní, to byla opravdu totální šílenost. Při etapě do Bergama jsme jeli zase sto kilometrů v nekonečné koloně aut na milánském předměstí. Tam stačila jedna malá nepozornost, trochu blbě se kouknout, malá vlnka doleva a konec pod koly kamionu.
Velký problém byl samozřejmě také spánek. Nebo spíše jeho nedostatek. Protože etapy byly opravdu dlouhé, spali jsme často méně než čtyři hodiny. Unavení jsme pak byli nejen my, ale také celý podpůrný tým. A s únavou mohou přijít chyby. Musím zaklepat tisíckrát na dřevo, že ty se nám nakonec zázrakem vyhnuly.
Vzpomenete si, co bylo na úplném začátku nápadu absolvovat z pohledu většiny lidí takovýto šílený a neskutečný očistec?
Já snad radši ani nevím. Tour byla jasná. Chtěli jsme si dokázat, že to na koloběžce jde. Že se dá slavná Tour de France ujet. Ohledně Gira jsme si sedli v hospodě a řekli jsme, tak jo. Tak to zkusíme dát znovu. Jenže ono se to řekne lehce, když do startu zbývá rok a půl. Ale jak se to blíží, pomalu zjišťujete, že to třeba vůbec nechcete jet. Najednou si vzpomínáte, jaká byla Tour peklo. Ty špatné vzpomínky začnou vytěsňovat ty dobré. Do toho stres s přípravami a financováním celého projektu. Takže nakonec proklínáte ten den, kdy jste si řekli, jdeme do toho…
Bez humoru to asi zvládnout nejde, že? Přidáte čtenářům nějakou vtipnou "historku z natáčení"?
Nejde. Ono to skoro nejde ani s humorem. Ale celé je to tak šíleně dlouhé, že bez neustálých šílených vtipů o úplných nesmyslech by se patnáct hodin na koloběžce nedalo přežít. Publikují se těžko, protože těžko říci, jestli jsou vůbec legální. Je tam všude spousty nadsázky a dost sprostých slov. Hodně ironie a situačního humoru a občas nějaká ta smutná pravda.
Chvíli jsme si krátili lecjak. Sázeli jsme na cyklisty, trefovali jsme dopravní značky kamínky, když jsme zrovna šli někde pěšky. Třeba o pět euro. A tak dále.
Jak dlouho nechcete koloběžku po takovém výkonu ani vidět?
Já osobně se na ni dívám rád. Můj Kickbike Race MAX se jmenuje Manfred a ujel jak Tour, tak Giro a třeba i Paris - Roubaix. Má najeto přes 30 tisíc kilometrů, je zespodu zbroušený na kost, ale pořád drží. Nikdy bych nevěřil, že člověk může mít opravdu rád nějakou věc.
Dívat se je jedna věc, ale jezdit druhá. No, a já se projedu občas na pivo na chalupě, občas lehce na výlet na pískovnu. Ale tím to zatím hasne. Ale třeba kluci jeli hned další víkend závodit na koloběžkovou Rollo ligu. Každý to máme jinak.
Kolik lidí tvořilo celý tým (bez kterého by se to určitě zvládnout nedalo)?
To je správná otázka, která by měla být asi zodpovězena přede vším ostatním. Všechny ty reakce, které přicházely ze všech možných stran typu, že jsme hrdinové a tak dále, nejsou na místě. Pokud někdo stojí opravdu za zmínku, je to těch 15 lidí, kteří se o nás nonstop starali. Každý den jich bylo v Itálii deset a různě se během těch tří týdnů prostřídávali. Starali se o nás na trati, převáželi base camp, stavěli stany, prostírali matrace, vařili tuny jídla, obědy, večeře, snídaně, opravovali neopravitelné, ošetřovali neošetřitelné. Spali ještě méně než my, a přitom nikdy neřekli: "Proč si to nepodáš sám?"
Ono když ležíte někde u silnice a soukáte do sebe těstoviny k obědu, potřebujete si je třeba přisolit. A slánka leží třeba půl metru někde bokem. Místo toho, abyste se trochu nadzvedli a podali si ji, řeknete: "Je tu někde slánka, prosím?" a někdo ze supportu přiskočí a podá vám ji.
Ne my, ale náš podpůrný tým - to jsou ti, kteří odjeli Giro. A těm patří díky, které jim nikdy nebudeme moci splatit.
Máte už teď nějakou reálnou vizi co absolvovat dalšího?
Já osobně nic. Nic podobného. Tím to pro mě končí. Tedy kromě jedné věci. Stá Vuelta. 2045. Bude mi 63. Klukům podobně. A Alpovi, Finovi, který to jezdí s námi, 72. Pokud se toho dožijeme, jedeme na sto procent. Třeba se svými dětmi. Teprve poté bude příběh završen.
A pokud existuje ještě nějaká výzva, je to RAAM. Závod napříč Amerikou. Na koloběžce je nereálné ho dát individuálně, protože 5000 km za 12 dnů časového limitu nemůže koloběžkář nikdy ujet. Je tam ovšem také týmová soutěž. A ta je reálná, i když opravdu naknop. To by byl další obrovský sportovní výkon a velká výzva pro někoho, kdo by se do toho chtěl pustit. Já zůstanu ovšem jen u té Vuelty.
Co byste vzkázali našim čtenářům, kteří nyní možná uvažují o koupi koloběžky?
Neváhejte. Kupujte. Situace je nyní jiná než před pěti lety. Koloběžek jsou desítky druhů a značek a vybrat si může opravdu každý.
Koloběžka není tak rychlá jako kolo a je méně srozumitelná než běh. Ale pokud si ji vyzkoušíte, zjistíte, že ten pohyb možná odněkud znáte. Že je vám tak nějak vlastní. Pak se rozjedete, jedete dál a ještě dál a … nakonec u ní zůstanete.
Těším se na setkání při nějaké vaší poutavé besedě. Těch máte asi před sebou nyní mnoho, že?
Teď jsme se tři týdny oklepávali a začínáme na tom pracovat. Máme dluhy u fanoušků, kteří nás podpořili na Startovači a kterým je také potřeba opravdu poděkovat. Besedy se rozjedou. A kdyby měl kdokoliv zájem o povídání o naší pouti Itálií, ať se určitě se ozve.
Nechystáte nějaké zápisky z cest vydat v knižní podobě?
Popravdě řečeno, nechtěli jsme. Na programu je dokument. Mám v počítači několik terabytů filmového materiálu a zdaleka ne vše, co bylo ve videích z jednotlivých etap, bylo publikováno. Ten dokument bude opravdu zajímavý a naplno ukáže, o čem takový projekt je. Měl by ukázat, že tu opravdu nejde o koloběžky, ale o mezilidské vztahy a život takový, jaký opravdu je. Teď míří do střižny. A reálně by mohl být hotový někdy na podzim.
Ale zpět ke knize. Píšou nám spousty lidí, že knihu si náš příběh zaslouží. Chlap by měl zplodit syna, zasadit strom a postavit dům. První dvě výzvy mám za sebou, na dům to zatím nevidím. Ale nechat po sobě pěknou knížku, to vám taky nikdo nevezme. Takže jo. Knížka bude.
Ještě jednu otázku nesmíme opomenout. Jak dopadla charitativní část vašeho projektu?
Neskutečně. Lidé najezdili již přes 50 tisíc kilometrů. To jsme opravdu nečekali. A protože se každý kilometr počítal, přibude na konto Pink Crocodile 50 tisíc korun. Budou sloužit projektu výstavby nového hospicu a školy a školky pro děti s těžkým kombinovaným postižením.
Projekt Kick Crocodile tím ovšem nekončí a hledáme další partnery, kteří by byli ochotní přispět růžovému krokodýlovi na jeho činnost. Děti jsme několikrát navštívili a vidět vše na vlastní oči je silný zážitek. Opravdu to nemají lehké.
