"Jde o první pokus absolvovat Giro d'Italia na koloběžce. Každou etapu jedeme den před cyklisty. Celkem 21 etap, cirka 3600 kilometrů a přes 40 000 výškových metrů. To vše na koloběžkách. Tedy žádné převody. Jen nohy a odraz od země," říká Michal Kulka, jeden z členů týmu Kick Italy 2017.
Na rozdíl od cyklistů jedete trasu etap o den dříve a za plného provozu. Jak se na trati orientujete?
Když jsme jeli na Tour de France, fungovalo to tak, že trasu den dopředu značili skoro na každém rohu šipkami. Dělali to po celou dobu stejní čtyři chlapíci ve dvou dodávkách. Takže během Tour jsme se s nimi seznámili, dokonce nám občas dali nějakou vodu, samolepky a podobně. A od chvíle, kdy jsme je potkali, již bylo o cestu postaráno. Nebloudili jsme v podstatě nikdy. Podle toho, co víme, je Giro se značením mnohem problematičtější. Takže pojedeme podle tras uložených v navigaci. Uvidíme, jak vše dopadne.
Další komplikací je samozřejmě provoz samotný. Většina Gira vede po silnicích typu Strade Stadale. To jsou velmi často opravdu frekventované silnice typu Praha-Kolín bez odstavného pruhu. Komplikací jsou vždy také příjezdy do cílových měst, městské průjezdy a objezdy. Často to prostě na silnicích není úplně bezpečné.
Co člověka na koloběžce při tak dlouhém sportovním výkonu nejvíce bolí? Každého postupem času bolí něco jiného. Ale nejvíce trpí noha, která stojí na stupátku. Při každém odrazu totiž na ní uděláme mírný podřep. A podřepů budou během Gira desetitisíce. V kopcích pak nastávají problémy s odrazovou nohou. Klasicky lýtka a achilovky. A když jedeme třeba 15 hodin, tak přicházejí na řadu záda, trapézy a nakonec už úplně všechno.
Máte nějakou speciální stravu?
Protože na koloběžce strávíme denně vždy více než deset hodin, při nejdelších etapách třeba až k dvaceti hodinám, musíme jíst. Jíme hodně a v podstatě pořád. A s nadsázku můžeme říci, že jíme cokoliv. K snídani to jsou klasicky nějaké vločky a müsli, ale protože vstáváme třeba ve čtyři ráno, moc toho do sebe nenacpeme. Proto se vždy po nějakých třech hodinách jízdy dojíme druhou snídaní. To už přijde na řadu nějaká bageta, koblížek a podobně. Oběd máme uvařený vždy den dopředu. Zpravidla je to lavor plný těstovin. Odpoledne přijde na řadu další větší svačina a v kempu v cíli pak večeře. Hodně masa, nějaký ten salát, zase těstoviny, rýže.
Během dne to vše promícháváme se sportovní výživou, bez které to samozřejmě nejde ujet. Nějaký ten gel, energetická tyčinka, po výkonu after activity, BCAA a jako druhá večeře třeba proteinový nápoj. Tělo spálí během dne neskutečné množství kalorií a stihnout je doplnit před další etapou je opravdu problém.
Co je noční můrou koloběžkáře?
Pro každého z nás asi něco jiného. Nicméně pokud jde o Giro, je noční můrou určitě špatné počasí. Několikadenní déšť a zima. Toho se opravdu bojíme. Když cyklistům prší celou etapu, je to třeba 5 hodin, pak se ohřejí v hotelu a nějak se dají dohromady. My ovšem deštěm pojedeme přes deset hodin, ne-li více. Ve stanech se moc neohřejeme, věci nemají moc kde uschnout. A pokud by mělo pršet třeba 4 dny v kuse, pak to je opravdu velká komplikace.
Druhou noční můrou jsou puchýře. Noha je v kontaktu s asfaltem neustále. A jakmile se objeví puchýř, nejde v podstatě vyléčit. Až v cíli v Miláně, ale to už může být pozdě.
Jak dlouhá a náročná je příprava na akci, jako je Giro?
Franta Raboň senior nám před Tour říkal, že se na ni nelze připravit. A měl pravdu. Je to takový masakr, že tělo si během Gira na nápor buď zvykne a pokusí se ho přežít, nebo prostě někde odejde a konec. Samozřejmě fyzicky jsme se na Giro chystali průběžně - už od Tour de France 2013. Intenzivně pak třeba poslední rok. Samozřejmě šlo o to najet co nejvíce kilometrů, aby si tělo zvyklo. Objemy v nízké intenzitě. Cílem je Giro ujet. Je to pohyb s co nejnižší tepovkou. Jde jen o přežití. S nikým nezávodíme.
A organizace celé akce?
Celé to logisticky uspořádat a zafinancovat je skoro těžší než Giro ujet.
Proč jste si vybrali zrovna koloběžky?
Všichni jsme bývalí atleti slušné republikové úrovně. A já třeba cyklistiku miluju už od svého dětství. Jenže trenéři nám zakazovali jezdit na kole, protože se to s atletikou neslučuje. Tak jsme se před osmnácti lety dostali ke koloběžkám. Pak jsme zjistili, že existují i koloběžkové závody, které nám nahradily ty cyklistické. Balík, jízda v háku, nějaká ta taktika, vítr - je to podobné.
Projet si Tour a teď i Giro je vlastně takové naplnění lásky k cyklistice. To víte, že bych jel raději Tour na kole a rozjížděl Quintanovi dole pod kopcem tempo. Nebo ještě lépe, kdyby tempo rozjížděl on mě. Jenže nebylo mi to souzeno. Tak tedy jedu na koloběžce den předem a kličkuju mezi kamiony.
Jaká obuv se na koloběžku používá a jak dlouho vám vydrží?
Speciální boty neexistují. Jezdíme v běžeckých botách. Maximálně je podlepíme gumou, ze které se dělají lezečky. Aby na mokru boty při odrazu neklouzaly. No a boty vydrží dlouho. Ty z Tour jsou krapet děravé, ale beru je i na Giro. Jsou totiž vyšláplé a nedělají puchýře. A to je hlavní.
Pomáhá vám stejně jako na kole jízda v závětří?
Jasně. Jede nás sedm a samozřejmě jedeme ve skupině a točíme špic. Bez pohybu ve skupině by vše bylo ještě mnohem těžší.
Jakým způsobem se navzájem upozorňujete na díry na silnici a jiná nebezpečí? Máte nějaké domluvené signály jako cyklisté ve skupině?
Je to hodně podobné jako u cyklistů, ale trochu ošemetnější. Když držíte řídítka jen jednou rukou, je koloběžka mnohem méně stabilní než kolo. A pustit se a ukazovat na díru je občas trochu problém. Naštěstí po rovině jezdíme pomalu. Něco okolo 20 km v hodině. Z kopce to ovšem je větší fičák. A tam se raději nepouštíme vůbec.
Poradíte, jak začít na koloběžce?
Stoupněte na koloběžku a jeďte. Uvidíte, že je to opravdu hodně přirozený pohyb. Samozřejmě jsou fígle, jak na to co nejlépe. Nedělat hluboké podřepy, neklikovat na řídítkách. Stát co nejvíce vzpřímeně a uvolněně. Používat co nejvíce kotník a tak dále. Koukněte třeba na www.kolobezkovyportal.cz. Je tam videoseriál k technice jízdy na koloběžce a spousty užitečných rad.
Nejhorší pád?
V pětašedesáti v levotočivé zátočině v posledním kole Mistrovství světa v kriteriu 2012 v Německu. Bylo to z prvního fleku ve skupině a nechápu, že jsem lehl jen já. Spáleniny mám dodnes…
A nejkrásnější zážitek z výprav?
Je jich víc samozřejmě. Ale možná ten nejpůsobivější je z Mont Ventoux na Tour de France 2013. Po desáté večer jsme po setmění projížděli zhruba v polovině stoupání diskotékou. Lidi vytvořili uličku jako o den později cyklistům. Byl to neskutečný řev, byli jsme zlití alkoholem všeho druhu a bůh ví čím ještě. Nechápu, jak cyklisti můžou jet v tomhle celý kopec a ještě u toho závodit. Je to skutečně nejtvrdší sport ta cyklistika. A také nejkrásnější…
