"Rodiče měli radost, hned všem říkali, že jejich syn vyhrál cenu v Evropě," směje se pětatřicetiletý lékař Patrice Baba-Musah, který koncem srpna vyhrál druhý ročník soutěže Anděl mezi zdravotníky. Nominovalo ho vedení podolského Ústavu pro péči o matku a dítě, kde působí jako vedoucí gynekologicko-porodnického oddělení.
Pacientky si Patrice často chválí s tím, že byl u porodu "samá sranda", on to ale považuje za normu. "Já jsem veselá povaha, skoro všichni z Ghany jsme takoví. Porod je stresová situace, proto se snažím pacientkám co nejvíce vyhovět," vysvětluje a dodává, že Češi jsou spíše uzavřenější. "Jsem zvyklý mluvit a smát se nahlas, pocházím z jiného kulturního prostředí. Když mluvím nebo zpívám hlasitě tady, všichni se na mě divně dívají a přejí si, abych mlčel,“ říká lékař.
Pro gynekologii a porodnictví se rozhodl během studií medicíny v Praze, když poprvé viděl porod. Považoval to tehdy za zázrak, a opustil proto svůj předchozí plán stát se patologem. V budoucnu by se však ze všeho nejvíce chtěl věnovat laparoskopickým operacím. "To chce ale dělat spousta lidí, proto musím čekat na svou šanci," dodává.
Pár týdnů brečel na pokoji, rozuměl jen "dobrý den"
Patrice se dostal do Česka před 16 lety. Tehdy jej na církevní internátní škole, kterou studoval, zaujal inzerát, který ponoukal k tomu, aby se nejlepší studenti přihlásili na vysokoškolská studia do Evropy. Nejprve chtěl do Ruska, kde prý vystudovali téměř všichni ghanští lékaři, ale udělal chybu v přihlášce a nedostal se tam. Pak mu kamarád poradil, aby se ucházel o studium v Česku.
"Byla tam farmacie, zemědělství a ještě něco, co už si nepamatuji. Řekl jsem si tedy, že zkusím třeba farmacii a že mě možná vyberou. Měl jsem docela dobré výsledky a vzali mě," vzpomíná na dobu, kdy se rozhodl opustit Afriku. Prvních devět měsíců strávil Patrice v jazykové škole v Mariánských Lázních spolu s dalšími zahraničními studenty. Právě tam si jej všimla vyučující, která mu poradila, aby se namísto farmacie zkusil přihlásit na lékařskou fakultu.
"Skoro všichni chtěli jít na medicínu, já jsem byl jediný, kdo se hlásil na farmacii. Paní učitelka mi řekla, že nejsem nejhorší student a že bych mohl také zkusit medicínu. Že aspoň nebudu sám a budu mít na škole kamarády," vypráví.
Začátky na lékařské fakultě pro něj však byly těžké. Patrice záhy poznal, že devítiměsíční kurz češtiny není ke studiu medicíny ani zdaleka dostačující. "Na přednáškách na nás mluvili hodně rychle, pamatuju si, že jsem zachytil jen "dobrý den" a "na shledanou zítra". Pár týdnů jsme se spolužáky brečeli na pokoji. Pak jsme si řekli, že to musíme dobojovat. Nakoupili jsme si knížky pro děti a slovník, koukali jsme na videa na YouTube a sledovali televizi," vzpomíná porodník.
Když měl během studia kvůli jazyku problémy, ujala se jej česká "adoptivní rodina". "Učivu jsem moc nerozuměl a musel jsem opakovat pár zkoušek. Měl jsem na medicíně kamaráda, který mi s tím vždycky pomáhal, a chápal, jak je to pro mě náročné," říká. "Jednou mě pozval k sobě domů a od té doby s touto rodinou trávím i Vánoce. Dokonce mě přijeli podpořit do Náchoda na finále soutěže," dodává.
V Ghaně si rodičky nosí vlastní mýdlo i dezinfekci
Porodnictví v Česku a v Ghaně je podle Patrice nesrovnatelné. "V hlavním městě Accře je sice porodnictví na špičkové úrovni, ale málokdo se do těchto zařízení dostane, je to jen pro ty bohatší. Na venkově je situace hrozná, tam si lidé kupují do porodnice vlastní mýdlo a dezinfekci," tvrdí. Hodně lékařů se z Ghany stěhuje do USA nebo do Velké Británie, takže je jich nedostatek.
Domácí porody se však v západoafrickém státě moc nedělají. "Jedině pokud se rodička nestihne včas dostat do nemocnice nebo v období dešťů, kdy je někdy nutné například přebrodit řeku," vysvětluje lékař. Když jede navštívit svou domovinu, porodnické kleště pro jistotu vždy bere s sebou. "Naštěstí jsem je ale nikdy nepoužil," říká. Za paradoxní považuje, že odrodil přes tisíc českých dětí, ale ani jedno dítě tmavé pleti.
Gynekolog by se chtěl časem, až bude ze svého pohledu hotovým lékařem, vrátit do Afriky. Přál by si pozvednout tamní porodnictví. Přesný plán ale nemá a počítá i s možností, že v Česku zůstane. "Bojím se, že se tady zamiluju a pak nebudu moct odjet," říká.
V Česku se naučil hrát fotbal v kopačkách
Když Patrice zrovna nemá službu, tráví čas na fotbalovém hřišti. S míčem si kopal už jako dítě v Ghaně, když ale během dospívání místo školy utíkal na trávník, rodiče mu kratochvíli zatrhli. K fotbalu se vrátil při studiích v Praze, oslovil ho spolužák s tím, že chce zakládat futsalový tým. Když se po studiích medicíny stěhoval do Stodu u Plzně, kde sloužil v tamní nemocnici, hrál přebor za Slavoj Stod. "Bylo to hrozně trapné. Běžel jsem jen pár minut a hned jsem byl hotový," směje se.
Z Ghany navíc nebyl zvyklý na kopačky, protože se hrálo naboso. "Hrál jsem s nimi třeba pět deset minut a pak jsem je musel sundat," vzpomíná na začátky v českém fotbalu. Nyní kope za Dolní Počernice, i když je to pro něj v kombinaci s prací časově náročné. "Hrajeme druhou třídu v Praze, to je taková pralesní liga," žertuje. A komu lékař v létě fandil na fotbalovém Euru? "To je přece jasné, komu jsem fandil, jsem Čech," říká.
