Kde se právě teď nacházíte? Rozhovor právě teď děláme z dodávky?
Právě sedím v naší dodávce v Austrálii, přesněji ve státě Nový Jižní Wales. Teď se přesouváme z takového malého surfového městečka dolů do Sydney na jednu rodinnou událost.
Jak se pracuje v pohybu? Skloubit práci a cestování v dodávce nebude jen tak. Co to přináší za problémy? (Hned následuje názorná ukázka. Obraz i zvuk na obrazovce na pár vteřin zamrznou. Což se stane během hovoru ještě několikrát - pozn. red.)
Jak vidíte, největší problém práce online je, že občas nefunguje připojení nebo se to seká. Když se vrátím k té původní otázce, tak určitě to náročné je. Pracuju jako HR manažerka a vedu pohovory, takže musím být online poměrně často.
Něco jiného asi bude "nahánět" signál v civilizaci a mimo ni.
Je to tak. Před 14 dny jsme se s přítelem vrátili po roční cestě napříč Jižní Amerikou zpátky do Austrálie. V té dodávce to byla taková nikdy nekončící honba za signálem, protože i ve velkých městech byla stabilita připojení často mizerná. Neměli jsme Skylink, využívali jsme hotspoty na telefonech. A do toho neustálé přesouvání, nemožnost mít kontrolu nad okolím. Neovlivníte, že vám během online hovoru zastaví u dodávky na parkovišti kamion, ze kterého se ozývá hlasitá hudba. Na svém Instagramu se snažím ukazovat i realitu, nemaluju tenhle životní styl narůžovo. Lidé si často myslí, že takový je, ale není.
Pracovat z postele
Vaše fotky ale zvou ke snění o krásách cestování v dodávce. Bude asi rozdíl, když je člověk na dovolené, nebo když k tomu musí opravdu pracovat…
Život v dodávce je fajn, když máte volno a vůbec nic nemusíte. Dáte si hezky v klidu kávu a snídani a vymýšlíte, kam půjdete na výlet. To je ideální, ale zažila jsem i situace, že jsem si musela vyloženě naplánovat, kdy si uvařím kávu nebo půjdu na záchod, abych to s prací stíhala. Navíc, pokud máte partnera, tak spolu žijete na hodně malém prostoru a to pak může přinést různé vtipné situace. Například, když jsem dělala pohovor s hodně důležitým člověkem a najednou jsem za sebou na monitoru viděla, že je tam vidět partnerův palec, jak vyčuhuje z postele. Ne každému potřebujete hned říkat, že zrovna pracujete z postele v dodávce.
Jaká byla ta vaše cesta k tomuhle životnímu stylu?
Dělím svůj život před a po úrazu páteře, který se mi stal před deseti lety. Měla jsem zlomené páteřní obratle a roztříštěnou plotýnku. Musela jsem podstoupit několik náročných operací. Doktoři nevěděli, jak moc a dobře mě dokážou dát dohromady. Tak jsem si na té posteli slíbila, že pokud se uzdravím a budu všechno dělat pro to, abych se uzdravila, tak už nebudu svoje sny odkládat. Protože můj sen byl obrovský - přestěhovat se na Nový Zéland. Naštěstí jsem se uzdravila a nakonec jsem mohla dělat všechno jako předtím.
Takže jste potom začala dělat vše, co jste si vysnila?
Nejdřív jsem odešla ze školy v Česku a zapsala jsem se na magisterské studium do Dánska. Až po tomhle studiu jsem odletěla sama do Jihovýchodní Asie, kde jsem si sama našla různé stáže. Třeba jsem spravovala marketing jednomu hotelu v Laosu nebo jsem pomáhala mnichům v Kambodži v meditačním centru s rezervacemi i se sociálními sítěmi. A v těchto úžasných, autentických podmínkách jsem rozvíjela znalosti, které jsem v Dánsku vystudovala, tedy takový zvláštní trojobor: business, HR a marketing. Po krůčkách jsem si začala budovat sebedůvěru. Musela jsem si poradit sama a zjistila jsem, že všechno se dá vyřešit. A to je neuvěřitelně osvobozující pocit.
Pomalu jste tedy díky té cestě získávala sebedůvěru. Jak to bylo dál?
V Jihovýchodní Asii jsem na treku v džungli potkala svého stávajícího snoubence, který je z Austrálie, ale tehdy pracoval na Zélandu. Já jsem vlastně v tu dobu, kdy jsem odjížděla do Asie, zároveň po třech letech snažení uspěla se žádostí o novozélandská víza. Takže mým plánem bylo letět do Asie a odtamtud na Nový Zéland. A přítel tam pracoval jako inženýr ve zlatých dolech.
Důlní inženýr může pracovat na dálku?
Nemůže. On tu práci kvůli mně změnil. Žili jsme spolu na Zélandu a on se začal věnovat přestavbám dodávek. Dávno předtím, než se z toho stal takový trend. Navíc ten proces stavby dodávky začal sdílet prostřednictvím videí na YouTube. Lidi to neuvěřitelně zajímalo, a tak nasbíral hodně sledujících. Takže jsem ho přiměla k tomu, aby si založil malý online business. Na dálku radí lidem, jak si svépomocí postavit obytnou dodávku.
Dá se říct, že to byl váš první klient coby koučky digitálního nomádství?
Přesně tak, lidé mu sami psali, jestli jim se stavbou dodávky nepomůže, tak jsme to zformulovali do značky a služeb. Po třech letech na Zélandu jsem se ale musela kvůli vízům na nějakou dobu vrátit do Čech a kvůli financím jsem šla pracovat do korporátu, kam jsem dojížděla hodinu tam a zpátky. Vrátily se mi bolesti zad, začala jsem mít úzkosti. Věděla jsem, že je to špatně, ale potřebovala jsem peníze. Nakonec jsem na tom byla zdravotně tak špatně, že jsem radši šla pracovat do kavárny, jen abych si našetřila na cestu.
Když hořely silnice
To zní jako velký krok zpět. Co bylo pak, když jste se mohla vrátit za přítelem?
S přítelem jsme se v dodávce vydali na půlroční cestu napříč Zélandem a já jsem znovu intenzivně začala hledat pracovní příležitosti na dálku, čistě metodou pokus-omyl. Nějakou dobu jsem pracovala pro cestovatelské magazíny, ale nebyla jsem tolik vypsaná a nebylo to na uživení. Pak jsme tři měsíce cestovali po Pacifiku a potom jsme odjeli do Jižní Ameriky s tím, že tam si postavíme další dodávku a procestujeme to tam. Jenže přišla pandemie a my byli zrovna v Chile, kde byly velké sociální nepokoje. Hořely silnice, denně umřelo několik protestujících. Rozhodli jsme, že se sbalíme a tu dodávku, která byla asi týden před dokončením, tam necháme a vrátíme se později.
Pandemie překazila plány hodně lidem a zejména cestovatelům…
Nás navíc ta covidová situace znovu rozdělila, nakonec na deset měsíců. A asi by to bylo ještě déle, kdyby mi nějakým naprostým zázrakem neuznali žádost o výjimku o přicestování do země kvůli tomu, že jsem partnerka Australana. Nicméně během pandemie jsem byla zaseklá v Česku. Bylo mi třicet, byla jsem zpátky v dětském pokojíčku u rodičů. Všechny úspory byly v té dodávce v Chile. Tak jsem tam tak seděla a uvažovala, jakou část svého života si mám začít dávat dohromady dřív.
Kde jste začala?
Potřebovala jsem práci, ale korporát už znovu nepřicházel v úvahu. Všichni v mém okolí mi říkali, že jsem se úplně zbláznila, že taková práce neexistuje, ale já jsem potom náhodou objevila švýcarskou firmu MapTiler, která má českého majitele a funguje jinak než většina firem u nás. Nakonec jsem si v českém prostředí našla práci, která se dala dělat zcela na dálku. A pak jsem viděla, že to, jak žiju, ostatní lidi zajímá a ptají se mě na hodně otázek, takže jsem tenhle náš životní styl začala trošku víc sdílet. Z toho vznikla Nomadika Digital, kde učím lidi o možnostech, jak si najít práci na dálku.
Jak říct kanceláři sbohem
Kdo vás nejčastěji oslovuje?
Každý má osobní důvody, proč chce větší flexibilitu a svobodu. Mám třeba maminky, které jsou na mateřské a mají se vrátit do práce, ale předtím pracovaly třeba jako zdravotní sestřičky. Měly noční směny, pracovaly o víkendech. Nebo jsou z malých vesnic a nechtějí trávit tolik hodin denně dojížděním. A já se jim snažím nějakým způsobem ukazovat možnosti, vzdělávat je ohledně toho, kam se ten trh práce vyvíjí a jaké možnosti mají.
A jaké možnosti tedy člověk, který chce pracovat na dálku, má?
Jsou tři hlavní typy práce na dálku. Dělat na sebe jako freelancer, třeba copywriter nebo správce sociálních sítí. Pak je tu varianta "na půl cesty", tedy jako ten zaměstnanec na dálku. A potom je taková ta vyšší dívčí. Což je to vlastní online podnikání, kde máte naprostou svobodu, ale zase úplně všechno leží na vašich bedrech. Takže já se snažím vždycky s těmi lidmi jednat hodně upřímně. Opravdu jim říct to dobré i to špatné. Aby měli co nejvíc informací a mohli si vybrat, jaký styl práce na dálku bude asi nejvíc sedět jejich životnímu stylu. Lidé často přeskakují definování své vize, jak chtějí, aby vypadala ta cílová rovinka. Jinak to bude mít maminka s malým dítětem doma a jinak kluk, který chce tři dny v týdnu lézt po horách.
Komu radíte nejčastěji? Ženám, nebo mužům?
Moje klientky jsou převážně ženy. A právě na jejich situaci vidím ten rozdíl oproti skandinávským zemím. V Česku není dostatek flexibilních pracovních úvazků. Ten trh pořád není tam, kde by mohl být. Většinou to ztroskotává na utkvělých představách manažerů, proč to podle nich nemůže fungovat. Ale šťastný zaměstnanec je dlouhodobý zaměstnanec. Je to výhra pro obě strany.
Ve vašem oboru ale bylo o dost lehčí tu práci na dálku najít. Přechod zdravotní sestřičky bude podstatně náročnější…
Samozřejmě jsou obory, u kterých je to mnohem jednodušší. IT snad ani nemusím zmiňovat. To samé marketingové pozice, nějaký project management. Když to přeženu, tak jakákoliv stávající znalost konkrétního člověka se dá předělat do něčeho, co se dá nabídnout online. Například umělecký řezbář nebude prodávat svoje výrobky, ale vytvoří online kurz o tom, jak si doma něco vyřezat. Potom je to v uvozovkách jenom o tom, vytvořit si vlastní značku a obecenstvo, které to bude zajímat. Když někomu radím, tak s ním nejdřív mapuju znalosti, které už má, a z toho se snažíme vyjít. Vždy je ale třeba zvážit, jak pravděpodobné je, že ten člověk uspěje. Nebo jestli se na to vůbec cítí.
Asi je to i o tom, jak moc člověk tu změnu chce, ale pomoc mentora může být pro hodně lidí zásadní. Každý opravdu nemusí vědět, jak začít.
I v té nejtěžší kategorii mám lidi, kteří to perfektně zvládli, až já jsem si říkala: "Wow, tak já jsem se v tom plácala třeba čtyři roky a někteří mají třeba už za půl roku plné kapacity klientů a podepisují nájemní smlouvy na Tenerife." Zaplatili si kurzy a začali se vzdělávat, zaplatili si mentory a pak šli do akce. Měli první klienty třeba nejdřív zadarmo, budovali si krůček po krůčku portfolio. Jedna moje klientka mi už za půl roku posílala fotky ze Sardinie, kam se přestěhovala, a spravuje sociální sítě wellness centrům v Rakousku i v Česku.
To vypadá, že člověk musí mít především to odhodlání…
Ano a zmíním ještě skupinu, které je vlastně jedno, co bude dělat. Žena třeba dělala asistentku nebo něco v administrativě. Takže nyní může dělat virtuální asistentku nebo pracovat na firemních chatech. Často jsou moje klientky mámy, kterým končí mateřská a je jim jedno, co budou dělat, ale nechtějí se vracet do toxického prostředí, ve kterém byly předtím. Mám třeba jednu maminku, která dělá online podporu pro kasino. Zadává do databáze výherce, kontroluje dokumenty, posílá odměny. Takže to jsou pracovní možnosti, o kterých jsem třeba já sama ani nevěděla, ale pracovní trh se vyvíjí a covid tomuhle prostředí a možnostem hodně pomohl. Trh se víc a víc překlápí do online prostoru, i když v Česku máme stále rezervy.
