Erazim Kohák se narodil v roce 1933 v Praze. Už od útlého dětství se jeho život neubíral zrovna nejpohodlnější cestou. Rodiče Miloslav a Zdislava totiž za 2. světové války aktivně působili v nekomunistickém odboji a za svou odbojovou činnost byli vězněni.
Němci nejprve v roce 1941 zatkli tatínka. Když si o tři roky později přišli i pro maminku, zůstal tehdy jedenáctiletý Erazim sám. Příbuzní ho proto posadili do vlaku do Kostelce nad Orlicí za tatínkovým bratrem. Mladší sestru poslali do Strašnic, pro změnu k maminčině bratrovi. Dříve pospolitá rodina najednou přestala existovat.
Erazim však tuto životní zkušenost bral statečně, snažil se hledat na svém těžkém údělu pozitiva. "Pro mě to byl takový klukovský život - pro kluka je to všechno hlavně veliké dobrodružství. Vezl jsem s sebou pytel cukru - to byla tehdy největší drahocennost, kterou jsme měli," líčí Kohák Romanu Šantorovi a Jiřímu Zajícovi v knižním rozhovoru Poutník po hvězdách.
Tatínek koncem války zažíval krušné chvíle v koncentračním táboře Mauthausen, kde měl být zastřelen. Spoluvězni ho však prý ukryli pod podlahu a v převládajícím zmatku hroutícího se nacistického režimu nahlásili jako mrtvého.
Tahle kapitola jeho života má však šťastné rozuzlení, připomínající filmový happyend: Erazim sedí na korbě náklaďáku a vrací se z Kostelce do pražského bytu, tatínka přivezou v transportu z Mauthausenu a maminka přichází pěšky z Terezína. A jejich syn začíná nadšeně skautovat ve 118. oddíle v Praze.
Jenže jak známe z českých dějin, být aktivním členem nekomunistické části odboje, spolupracovat s Londýnem a krom toho být blízkým spolupracovníkem Ferdinanda Peroutky není úplně dobrá vizitka nejen za nacismu, ale ani za nastupujícího komunismu. Miloslav Kohák začínal tušit, že ani nový režim mu nebude nakloněn.
Rychle pryč, než past sklapne
Psalo se léto 1947 a Moskva a s ní i celý východ Evropy kategoricky odmítly návrh amerického státního tajemníka George C. Marshalla na hospodářskou pomoc. Západní mocnosti velkorysou podporu přijaly a Evropa se začala dělit na zaostalý Východ a vyspělý Západ. Mnozí svobodomyslně a prozápadně orientovaní Čechoslováci pochopili, že se ocitají v pasti, jejíž želízka brzy sklapnou. Mezi nimi i Kohákovi.
Od té doby mysleli na emigraci. Čtrnáctiletému Erazimovi, který si sotva užil dva roky jakžtakž normálního života, se podruhé hroutil svět. Odejít z vlasti, od kamarádů, za žádnou cenu nechtěl.
"Vždyť to znamenalo zanechat za sebou celý dosavadní život. Znamenalo to exil, vyhnanství," líčí.
A tak se také stalo. Na konci zimy se vydali na šumavskou Kvildu - s lyžemi, jakoby na dovolenou. Před autobusem jel na motorce jejich člověk, jenž měl za úkol zjistit, zda na silnici nečíhá policie a nemá Kohákovy v hledáčku. Kdyby ano, měl rozsypat ohnuté hřebíky, aby vůz píchl a oni stačili zmizet.
Čeští skauti v USA (1918–2018) aneb Deset příběhů odvahy
"No a autobus skutečně píchl. A teď byla otázka: Bylo to obyčejné píchnutí, anebo smluvené znamení? Dostal jsem úkol okukovat jako zvědavý kluk, jak řidič spravuje gumu, a dívat se, co z ní vytáhne. Jestli to bude ohnutý hřebík, musíme zmizet. Vytáhl obyčejný šroubek osmičku, takže jsme znovu nasedli a dojeli do Kvildy."
Jelikož ale už nebyl sníh, vypadali s lyžemi nápadně. Urychleně se jich proto zbavili, nechali je opřené na dvorku u hospody. Setkali se s průvodci a ti je dovedli až k hraničnímu kameni a poradili jim, kudy z kopce do Německa.
"Tak jsme mašírovali, byla to taková celodenní túra. Když jsme tam sešli, svítalo," vzpomíná Erazim. Hranice tenkrát ještě nebyly tak utěsněné a přísně střežené jako v dalších letech, v pořádku proto doputovali do německého uprchlického tábora.
Začínali od nuly. Jako výpomoc v zemědělství
Vyhráno ale zdaleka neměli. V Evropě prý uprchlíky nebral nikdo, přijímaly hlavně Spojené státy, ale také Kanada, Austrálie či Brazílie. Jenže především chybějící řemeslníky a další dělnické profese. Ovšem tatínek Miloslav byl novinář a filozof, maminka Zdislava vysokoškolská profesorka angličtiny - čili pro potřeby přijímajících zemí nekvalifikovaní.
Čekal je dlouhý rok a půl nejistoty a přežívání v uprchlickém táboře. Nakonec se jim podařilo dostat díky tatínkovým známostem v křesťanské organizaci mladých (YMCA) do USA, ovšem coby pomocné síly v zemědělství. A tak začali pracovat na farmě. Jenže v roce 1951 Američané zakládali Rádio Svobodná Evropa s centrálou v Mnichově. To byla ta správná příležitost pro Miloslava Koháka, novináře s výbornou znalostí angličtiny.
Jeho syn mezi prací na farmě studoval nejprve střední školu, poté i bakaláře v zapadlé vesnické škole - na víc neměl peníze. A opět se rodina rozpadla. Svobodná Evropa poslala rodiče do Mnichova, on zůstal na studiích v Americe a musel se protloukat sám. Rodiče vídal jen jednou za dva roky, kdy přijeli do USA na dovolenou.
Dělník z prestižní univerzity
Mezitím se stal pozoruhodným imigrantem - dělníkem studujícím filozofii a teologii na prestižní Yale University. Díky vynikajícím studijním výsledkům totiž získal stipendium a mohl si dopřát podstatně kvalitnější magisterské a doktorandské studium.
Ale život si s ním zahrával dál - ve 20 letech se oženil, s mladičkou manželkou měli nejprve dvojčata Mary a Susan, hned po 13 měsících Katherine. Na dva mladé nezkušené lidi pořádný nápor.
"Bylo to na nás moc. Byli jsme se ženou vystrašené děti a snažili jsme se být rodiči. Zčásti se to povedlo a zčásti ne."
A tak začal úmorný kolotoč brigád - pracoval na stavbách, v údržbě a také jako číšník. Sotva děti povyrostly, vrhli se s manželkou do dalšího dobrodružství. I přes nedostatek času a peněz pomáhali vést dívčí skautský oddíl. Chtěli totiž tuto zkušenost svým dcerkám dopřát a v okolí se k tomu nikdo moc neměl.
Studia přesto úspěšně dokončil a stal se kantorem. Nejprve učil na malé škole v Minnesotě děti švédských emigrantů.
Z poustevníka univerzitním profesorem
V roce 1968 napjatě sledoval dění v Československu a chtěl se tam podívat, jenže na cestu do Evropy neměl dost peněz. Našetřil si až o rok později a v srpnu 1969 se na měsíc do vlasti vypravil. Zprvu uvažoval, že by zde natrvalo zůstal, ale během doby svého 30denního víza dobře poznal, kam celý zdejší vývoj směřuje.
Jak říká, podobné důvody, proč žil dvacet let v Americe, ho nyní přiměly se na dalších dvacet let do Ameriky vrátit.
"Tady bych mohl ještě tak mýt okna, tam jsem mohl něčím přispět. A to, myslím, bylo důležitější," říká Erazim Kohák v knize Poutník po hvězdách a dodává: "Věrnost vlasti by neměla znamenat blbost."
Jeho úspěchy a věhlas ho nakonec katapultovaly až na katedru filozofie na Boston University v Massachusetts. A jeho kariéra pokračovala stále strmě nahoru. Nakonec se z pomocné síly v zemědělství stal v roce 1970 docentem a o sedm let později váženým a respektovaným profesorem.
V osobním životě to tak jednoduché neměl. Postupně se mu rozpadlo manželství, na něž oba nebyli připravení, navíc se zde příliš střetával americký způsob života a život někoho, kdo stále koketuje se svou domovinou.
Rozvod ho stál spoustu psychických sil, zhroutil se mu svět. A také spoustu peněz. Většinu dobrovolně dal manželce a dcerkám. A také právě splacený dům. Měl je rád.
Manželka mu za to věnovala po rodičích malý pozemek v mokřadech uprostřed lesa v New Hampshire. Tam odešel "poustevničit" - z ekonomických i psychologických důvodů. Bylo to levné (na pozemku si postavil malou chatu) a také se zde mohl restartovat a utřídit myšlenky.
"Tehdy nás do lesů odcházela spousta. Byli jsme trosečníci městského života, vietnamské války, bojů za občanská práva. Hledali jsme zpřetrhané kořeny své totožnosti." V celém tom obrovském údolí, kde se jeho pozemek nacházel, nebylo v noci ani světélka, jen hvězdy. A také ani živáčka. Jen jedna sousedka, ale až ve vedlejším lese.
"Znovu a znovu jsem probíral své manželství, jak došlo k jeho rozpadu, dělal jsem si výčitky a prostě jsem truchlil. (…) Pamatuji si, že jsem vysedával pod hvězdami a snažil se to všechno pochopit. A když jsem netruchlil, stavěl jsem v lese domeček z fošen pobitých šindelem, jak je tam zvykem. To byla ta užitečnější činnost."
Během semestrů dojížděl do Bostonu přednášet. V pondělí ráno přijel, spával v nejrůznějších podnájmech a ve čtvrtek večer zase odjel do své chatky v údolí.
V roce 1980, to mu bylo 47 let, se na jeho mýtině objevila krásná a o čtvrt století mladší psycholožka Sheree Conradová. Byla z toho svatba, za svědka šel Erazimu Kohákovi Karel Kryl. Manželství jim vydrželo sedm let.
Tehdy už také přestával věřit, že by se kdy mohl do vlasti vrátit. Navíc 18. listopadu 1989 k němu po třech týdnech doputoval od mluvčího Charty 77 Radima Palouše dopis, že ve východním Německu se hroutí komunismus, ale že u nás nic takového nehrozí. Jenže za pár dnů zaznamenal v amerických médiích velkou demonstraci na pražské Letné. Dočkal se. Když dopřednášel letní semestr, přijel v květnu 1990 po 21 letech opět do vlasti.
Cizincem ve své vlasti
Začínal zde od nuly, neměl ani rodné číslo, natož občanský průkaz. Chtěli po něm hned, aby na filozofické fakultě něco odpřednášel. Lovil vše ze své paměti, neměl s sebou žádnou knihu, navíc filozofii v životě nepřednášel v češtině. Nakonec z toho byl velký úspěch a také velmi uznávaná kniha - Pražské přednášky.
Do celého toho československého dobrodružství se s ním pustila i jeho americká přítelkyně Dorothy.
A pak začalo jeho pendlování mezi domovinou a Amerikou. Na Boston University přednášel v zimním semestru, v Praze na Univerzitě Karlově v letním. V roce 1995 se vrátil do vlasti natrvalo a Dorothy se tu stala jeho manželkou. Učil na univerzitě, působil také jako publicista. V srpnu vždy odjížděli na dovolenou do chaty na mýtince v New Hampshire.
"Prostě jsem přijel podílet se na obnově své země, přijel jsem učit, psát, pracovat. A také jsem hledal svou českou totožnost." Vyměnil americký plat za český, zálesácký život ve Spojených státech za panelákový život v přidělené dvougarsonce. Jeho návrat z emigrace mu zprvu připomínal novou emigraci - cizinec ve vlastní zemi, jenž dělá chyby a má z toho spoustu "modřin a boulí".
Celý život odumírám
Angažoval se v Českobratrské církvi evangelické, v ekologických hnutích a také v politice v barvách sociální demokracie. Ne pro sympatie ke straně, ale k masarykovské ideji demokracie se sociálním a ekologickým rozměrem. A rovněž proto, že podílení se na věcech veřejných a na spolurozhodování považuje za jednu ze základních činností občana.
V roce 1998 mu tehdejší prezident Václav Havel udělil medaili Za zásluhy. V roce 2004 neúspěšně kandidoval do Senátu. Roku 2013 ho prezident Miloš Zeman vyznamenal Řádem Tomáše Garrigua Masaryka.
Jak říká, jeho život je plný odchodů a ztrát. Nejdřív ztratil Československo po komunistickém puči a po odchodu do exilu, po aklimatizování v Americe přišla další ztráta - krach manželství, pak další odchod - tentokrát z New Hampshire do Prahy. Sotva však Československo znovu získal, záhy o něj přišel. To když bylo rozděleno na dvě části.
"Pokaždé něco z vás zůstane, nemůžete si všechno vzít s sebou, a tak jdete dál, ale část z vás zůstává. Je to takové stálé odumírání a stálé hledání svého místa. To byl a je můj zápas, jak se umístit v čase," uzavírá své bilancování Erazim Kohák v knižním rozhovoru Poutník po hvězdách.
Seriál byl vytvořen na základě výzkumu Skautského institutu Čeští skauti v USA, podpořeného velvyslanectvím USA v rámci projektu 100 let americko-českých vztahů.
