Tereza Pavelková už dlouhé roky pracuje v zahraničí a do Česka se vrací jen příležitostně. Podobně kosmopolitní životní styl vyznává i její australský přítel Josh. Ani jeden z nich tak nikdy příliš nepřemýšlel nad tím, že by skutečnost, že každý pochází z úplně jiného koutu světa, mohla být pro fungování jejich vztahu překážkou.
"V roce 2011 jsem dokončila studium na vysoké škole a odjela do Číny, kde jsem učila angličtinu na mezinárodní kanadské škole ve městě Guangzhou. Baví mě poznávat kulturu cizokrajných zemí, a proto jsem se po pár letech strávených v Číně rozhodla posunout dál a rozeslala životopis do škol po celém světě. V lednu 2018 se mým novým domovem stal Kuvajt," začíná své vyprávění 33letá Tereza.
V emirátu ležícím na severozápadním pobřeží Perského zálivu získala místo učitelky mezinárodní britské školy a poznala tam svého o rok mladšího partnera, který pro změnu učil na mezinárodní americké škole. Najít spřízněnou duši v prostředí muslimské země přitom podle ní vůbec nebylo snadné. "Kolegové, kteří byli single, většinou využívali různé internetové seznamky a randili potají. Já jsem se seznamovacím službám vždycky spíš smála, a když jsem se tam ze zvědavosti taky zaregistrovala, očekávala jsem od toho spíš katastrofu," připouští Tereza.
Představovala si, že absolvuje několik nepovedených schůzek, o kterých později bude vyprávět vtipné historky. Šťastnou náhodou ale přes seznamku narazila na člověka, jehož očekávání byla podobná. "Nikdy by nás nenapadlo, že se potkáme zrovna takhle a ještě k tomu v Kuvajtu, ani že se naše prvotní vzájemné sympatie vyvinou v dlouhodobý vztah," usmívá se. Spokojený společný život na Blízkém východě ovšem jí a jejímu příteli narušila epidemie nového koronaviru.
Když Tereza na začátku roku sledovala zprávy o tom, jak se virus šíří v Číně, nenechávalo ji to chladnou, protože v zemi měla z dob, kdy tam pracovala, stále mnoho přátel. S těmi si tedy volala a držela jim palce, aby situaci ve zdraví přečkali. "Přesto nám to tehdy s Joshem připadalo jako něco, co se nás osobně netýká, co nás nemůže ohrozit, a vůbec jsme netušili, že už za několik týdnů se to všechno změní," vrací se do ne až tak vzdálené doby.
Radovali jsme se, že se nám dovolená protáhne
Na konci února čekaly Terezu i žáky šestého ročníku, které měla jako třídní učitelka na starost, týdenní prázdniny, a protože cestování stále nepodléhalo výrazným omezením, rozhodla se je strávit na Srí Lance. Při letu do Kolomba se nicméně s opatřeními proti koronaviru poprvé setkala osobně. Hlavní srílanské město je totiž častou přestupní stanicí letů z východní Asie, a tak musela letištnímu personálu s rouškami na obličeji podepsat prohlášení o tom, že je zdravá.
Srí Lanka jako taková ovšem v té době evidovala jen jeden případ nákazy koronavirem, takže turistický ruch fungoval bez omezení a Tereza se mohla v klidu kochat krásami místní přírody. Až když za ní o několik dnů později přiletěl i Josh, kterému prázdniny začínaly o něco později, dostaly se k páru informace o tom, že situace s koronavirem se mezitím výrazně zhoršila v Íránu a že i Kuvajt už má první infikované.
"Počet nakažených v Kuvajtu pak začal stoupat a ministerstvo školství se rozhodlo uzavřít všechny školy na dva týdny. Měli jsme tak dvě možnosti. Buď se vrátit do Kuvajtu a učit přes internet zavření v našem bytě, nebo si prodloužit pobyt na Srí Lance a učit z pláže. Tehdy nám přišlo nejrozumnější se nevracet a zůstat v zemi, kde nejsou žádná omezení a hlavně žádní nakažení. Popravdě jsme se i radovali, že se nám společná dovolená trochu protáhne," vysvětluje Tereza, proč si spolu s Joshem posunula termín zpátečního letu o dva týdny.
Přestože ji a jejího přítele zaměstnavatelé ujišťovali, že se školy brzy otevřou, nařízení kuvajtské vlády se během pár dní rychle proměňovala. Stát nejdřív vydal vyhlášku, podle které na své území nechtěl vpouštět lidi vracející se z vybraných zemí včetně Srí Lanky, pokud se neprokážou platným negativním testem na koronavirus. Tereza s Joshem se tak snažili prostřednictvím kuvajtské ambasády zjistit, kde by se mohli nechat otestovat, ale nic se nedozvěděli. "Během téhož večera kuvajtská vláda rozhodla, že jelikož v některých zemích testy nejsou možné, budou se rušit všechny lety a stát uzavře své hranice," popisuje Tereza.
I když se považuje za klidného člověka a díky rokům stráveným mimo západní svět už si zvykla na to, že čas od času nejde všechno úplně podle plánů, nepopírá, že ji kvůli nastalé situaci zachvátila panika. "Nikdy by mě nenapadlo, že odjedu na týdenní dovolenou s malým batůžkem, ve kterém mam akorát plavky a pár triček, a už se z ní nebudu moci vrátit do svého bytu. Říkala jsem si, že tam mám přece všechny věci, umřou nám tam kytky. A co to ovoce a jídlo, které jsme nechali v lednici? Když si to teď zpětně přehrávám, tak mi má reakce přijde úsměvná," říká Tereza.
Její přítel naopak zachoval klid a pomohl jí, aby si uvědomila, že zkažené potraviny a zvadlé květiny jsou to poslední, čím by se měla zabývat, a že může být ráda, že zatím zůstává v bezpečí. I to se totiž brzy změnilo. Česká vláda ve druhém březnovém týdnu začala rychle zpřísňovat bezpečnostní opatření, což mělo vyvrcholit uzavřením hranic, a Tereza tak najednou stála před obtížným dilematem, jestli se vrátit do Česka, nebo odletět s Joshem do Austrálie, kde byla tehdy situace ještě relativně klidná.
Já musím letět domů, za našima
"Jelikož ani jeden z nás nemá povolení k pobytu v zemi toho druhého a nevěděli jsme, jak dlouho tahle situace bude trvat, rozhodl se každý z nás letět zpátky do své rodné země. Josh do poslední chvíle doufal, že s ním poletím do Austrálie. Žije v malé komunitě na Sunshine Coast, kde bychom byli prakticky odříznutí od zbytku světa a v bezpečí. Byl přesvědčený, že se Evropa brzy stane centrem nákazy," vzpomíná Tereza.
Josh měl pravdu, ale Tereza při rozhodování myslela taky na své rodiče, na další příbuzné i na zemi, ve které se narodila a vždy se v ní cítila bezpečně. Poprvé po mnoha letech v zahraničí dostala okamžitý impulz, kdy si nahlas řekla: "Já musím letět domů, za našima." Původně měla do Česka odletět 14. března, ale když sledovala, jak česká vláda neustále vydává nová opatření a jak některé společnosti začínají lety ze Srí Lanky rušit, začala se spolu s Joshem strachovat, aby někde neuvízla, a návrat domů uspíšila.
"Ráno jsme ještě surfovali a v noci už jsme seděli v letadle, každý na jinou stranu planety. Naše loučení bylo plné emocí. Josh se k tomu snažil přistupovat víc optimisticky, neustále mě uklidňoval, a já jsem dokonce chvíli naivně doufala, že se za pár týdnů vydám do Austrálie za ním. Z Kolomba jsem nejdřív letěla do Dubaje, to bylo letadlo ještě plné. Při cestě z Dubaje do Krakova už ale byla paluba poloprázdná. Rozesadili nás každého zvlášť, ale žádné zdravotní kontroly jsme nepodstupovali, jen jsme dostali pár letáků o nebezpečí viru. Po příletu do Evropy jsem velmi rychle zjistila, že dostat se do Austrálie jen tak nepůjde," vypráví Tereza.
Přestože Austrálie už také zamezila překračování vlastních hranic, veřejný život tam stále funguje bez přerušení, nezavřely se školy ani restaurace. Momentálně je to už dva týdny, co se Tereza s Joshem rozloučila. Pár spolu komunikuje přes aplikaci WhatsApp a kvůli devítihodinovému časovému posunu využívá hlavně hlasové zprávy a fotky.
"Jak by Josh sám řekl, komunikace není jeho nejsilnější stránka, já bych si zase psala a volala neustále. Museli jsme si proto najít zlatou střední cestu… Snažíme se navzájem nezahlcovat negativními pocity a spíš vtipkovat nebo popisovat, co celé dny děláme," svěřuje se Tereza a dodává, že jí i Joshovi schází hlavně fyzická přítomnost toho druhého a mrzí je, že se nemohou obejmout.
"Jak Josh vtipkoval v poslední zprávě, nejvíc mu prý chybí, že ho před usínáním neškrábu ve vlasech. To mě rozesmálo, ale zároveň jsem si uvědomila, co bych za to dala, kdyby tady mohl být se mnou. Jsme nejlepší kamarádi a partneři v jednom. I když jsme se vždycky oba věnovali i vlastním aktivitám, většinu času jsme stejně trávili spolu. Teď víme, že se máme rádi nezávisle na tom, jak daleko od sebe jsme a jak dlouho bude tohle odloučení trvat. Říká se přece, že láska hory přenáší. V našem případě to sice bude spíš oceán, ale ten se dá taky zvládnout," žertuje Tereza na závěr.
