Aktuálně.cz: Jak se Češka dostane do hollywoodské školy?
Do Los Angeles jsem jela navštívit kamaráda a jako maskérka o té škole vím. Ale protože jsem tehdy žila v Mexiku, musela jsem si prvně na školu vydělat, protože je hrozně drahá, měsíční kurz stojí asi 150 tisíc korun. Namalovala jsem obraz a prodala jej vlivnému Mexičanovi, který mi za něj dal tolik, že jsem si kurz mohla zaplatit.
A.cz: A jak vás napadlo přestěhovat se do Mexika?
Do Mexika jsem hrozně chtěla od střední školy. V roce 2009 jsem si koupila děsně drahou letenku a na dva měsíce tam odjela. Ubytovala jsem se tehdy v hostelu, protože jsem nebyla takový dobrodruh jako dneska. A když jsem šla po ulici, narazila jsem na chlápka s osmi psy. Dali jsme se do řeči a řekl mi, že má útulek, organizaci PNA. Hrozně se mi to líbilo, a tak mi nabídl, že u něj můžu dělat dobrovolníka. Každý den jsem venčila dvacet psů a starala se o ně v útulku. No a pak jsem se zamilovala do hudebníka. Ale pořád jsem měla zpáteční letenku do Čech, takže jsem se na dva měsíce vrátila do Česka a po dvou měsících jsem zase letěla do Mexika.
Tereza Hušková (umělecké příjmení Tartusa)
Narodila se v Kladně. Po absolvování střední školy se zaměřením na kosmetiku se vydala na dráhu maskérky. Její specializací jsou především filmové efekty. Podílela se například na filmech Domácí péče či Wilsonov. Mezi roky 2009 až 2013 pobývala v Mexiku, kde pracovala mimo jiné pro reklamy či divadlo. V r. 2013 absolvovala měsíční kurz na proslulé Cinema Make Up School v Hollywoodu. V současné době se angažuje také jako aktivistka a bojovnice za práva zvířat. Procestovala Evropu, Jižní Afriku, Namibii a několik států Latinské Ameriky.
A.cz: V Mexiku jste pak strávila celkem čtyři roky. Pracovala jste někde?
Ze začátku jsem neuměla španělsky, takže najít práci bylo dost těžké. Pořád jsem chodila na nějaké pohovory, do divadla, do nahrávacích společností a tak. No a na jednom pohovoru jsem poznala Luise, který uměl dobře anglicky a byl ochotný mě zaměstnat. Dohodil mi práci na jedné reklamě a tím naše spolupráce začala. Jezdila jsem s divadlem různě po Mexiku, ale po roce jsem kvůli tomu životnímu stylu musela dát výpověď. Ale bylo to super. A právě tenkrát v Mexiku jsem se zamilovala do indiánů a džungle.
A.cz: Co vás vedlo k tomu, odjet do Afriky?
Miluju cestování a Afrika je jiný svět, jiná kultura. Doletěla jsem do Jihoafrické republiky (JAR) a 14 dní tam zůstala. Pak jsem jela autobusem na hranice Namibie a v Namibii jsem stopovala. V JAR bych to nezkoušela, protože to tam je dost nebezpečné.
A.cz: Cestovala jste sama?
Sama, já na všechny cesty jezdím sama, abych poznala místní lidi a skrze ně i kulturu.
A.cz: A nebála jste se stopovat sama v Namibii?
O nějakém nebezpečí pořád nepřemýšlím, to bych nemohla nikam jít. Ale mám s sebou vždycky kapesní nůž, takže ze mě vyzařuje klid a cítím se i líp. Na severu Namibie, kde je to odlehlé a jezdí tam jen bohatí lidé v džípech, jsem si stopla Němce. Svezla jsem se taky zájezdovým autobusem izraelských důchodců, to už jsem se vracela od Himbů. Přišla jsem do autobusu celá od bahna a všechny ty babičky se mě vyptávaly. Dokonce mi daly najíst, i když jsem neměla hlad. Po cestě z autobusu jsme viděly několik Himbů, celý ten zájezd si je fotil, což pro mě bylo takové zvláštní.
A.cz: Proč jste si vybrala zrovna kmen Himba?
Trochu jsem o něm něco věděla. Možná není tak spirituální jako amazonské kmeny, ale mě zajímal hlavně vizuálně. Jsou to krásné hliněné královny, které nám mizí před očima.
A.cz: Jak se tedy bílá Evropanka dostane do izolované komunity afrického kmene v Namibii?
Vždycky se všude ptám místních, které potkám, a ti mi něco doporučí. Od hranic Namibie jsem stopovala do hlavního města Windhoeku, kde jsem poznala Nigerijce Benjamina. Řekla jsem mu, že bych se chtěla dostat do kmene Himbů. A on: „OK, pojď se mnou, vím, kde jsou.“ V hlavním městě mají trh, tak jsme tam zašli. Ale setkání s jedním Himbou bylo hrozné. Himbové, kteří odejdou do města, jsou na peníze. Benjamin mi ale říkal, že čím jsou izolovanější, tím jsou hodnější. Věděla jsem, že žijí v severní části Namibie. Na severu jsem potkala Mathiase z kmene Herero (další etnická skupina Namibie, tvoří asi sedm procent obyvatelstva, pozn. red.), který mluvil trochu anglicky. S ním jsem se posunula k hranicím Angoly. Později jsem zase potkala Dryka, což je napůl Himbo a napůl Portugalec. Vždycky je dobré začít ve velkém městě. A pak se pomalu vzdalovat. Abych se totiž dostala až do té nejizolovanější vesnice, musel mě někdo doporučit. Dryk mě vzal ke své sestřenici, do osady, kam jsme museli jít 50 kilometrů pěšky.
A.cz: Jak probíhalo seznámení s obyvateli vesnice?
Koukali na mě stejně překvapeně jako já na ně, ale snažila jsem se nedat to na sobě znát. Sedla jsem si k nim a nefotila si je, jako to dělá většina turistů. Foťák jsem vyndala až po 14 dnech. Koukali mi na vlasy a na kůži, že takovou nemají, a podobně.
Kmen Himba
Namibijská etnická skupina žijící v severním regionu Kunene, u hranic s Angolou. Himbové jsou pastevecká skupina hovořící jazykem OtjiHimba. Himbové jsou pokládáni za poslední namibijské polo-nomády. Jejich počet se odhaduje na 50 tisíc.
A.cz: Sdílela jste s obyvateli komunity taky jejich chýši?
Rodina v jedné vesnici mě ubytovala v ještě nedokončené chýši. Můj spacák byl zážitek pro místní děti, nacpalo se jich tam pět. A já pak spala celou dobu v kůžích. Nechtěla jsem se od nich odlišovat. Chtěla jsem, aby mě brali jako přítele.
A.cz: Jak jste se dorozumívala se členy kmene?
Někteří z nich uměli anglicky, hlavně děti, které chodí do školy a anglicky se učí. Ale kvůli škole mimo jiné ztrácí svoje krásné tradice. Starší generace anglicky neumí.
A.cz: A jak jste se tedy bavila s těmi, co anglicky neuměli?
To moc nešlo. Dorozumívali jsme se pomocí rukou a taky jsem měla slovníček nejzákladnějších frází. Většinou pochopili, co chci říct.
A.cz: V nejvzdálenější oblasti jste strávila celé tři týdny. Jak váš pobyt v kmeni vypadal?
Byla jsem ve dvou komunitách, z toho u jedné, úplně izolované rodiny na týden. Tam mě vzal jeden člen předchozí komunity. Vůbec jsem nevěděla třeba, kolik je hodin. Psala jsem si o nich poznámky a malovala je. A dokonce jsem se změnila v Himbu. Každý den jsem se dozvěděla něco. Všechno, co mají nebo dělají, má nějaký význam. Byla jsem třeba u kastrování býků nebo rituálu vymítání zlých duchů z jednoho člena kmene. Celý den se točí kolem jídla, ale Himbové jsou taky umělci. A ženy jsou parádnice. S tamními ženami jsem dělala i vykuřování, což je očistný rituál pro ženy. Jakmile začne dívka menstruovat, udělají jí ostatní ženy dredy z bahna a už se nemyje, jen se vykuřuje. Ale přesto ženy nezapáchají. Muži se myjí v řece.
Máte rádi Aktuálně.cz?
Hlasujte pro nás v internetové anketě Křišťálová Lupa 2015 v kategorii Zpravodajství. Za každý Váš hlas děkujeme!
A.cz: Jsou ještě nějaké rozdíly v postavení mužů a žen?
Ženy mají spoustu práce, muži zase tolik ne. Muži jsou pastevci dobytka a můžou mít i několik žen. Přesto u Himbů neexistuje žárlivost. Taky se tam pijí hektolitry sladkého alkoholu epaka, což je fermentovaná kukuřice. Někdo jde třeba devět deset kilometrů říct něco někomu a během cesty se strašně opije. Báně s alkoholem mají zavěšené na velkých stromech. To je asi taky důvod, proč se tak rychle šíří AIDS – hodně pijí a mají sex mezi sebou bez použití kondomu. Muži mají taky hodně dětí, o kterých třeba ani nevědí.
A.cz: Poznala jste při svém pobytu někoho, kdo chtěl z kmenové komunity odejít?
Členové komunit kmenů jsou nejšťastnější bytosti, nic jim neschází. Jsou tam rádi, neměla jsem pocit, že by chtěli odcházet.
