Je horko, vážně horko. Pedál plynu pálí a z prostoru, kde bývá kryt převodovky, se valí horký vzduch. Máme problém. A není to jen přehřívání naší pojízdné pramice, která má nemilý zvyk chladit se přes to, co by u jiného auta byla kabina. Převodovka naší žluté žáby zlobí. Stále častěji se zasekává zařazená čtyřka a nejde ven. A protože jsme převodovku otevírali už mnohokrát, přestali jsme přes ni dávat kryt. Takže je horko, opravdu horko. Jak už to v Íránu v červnu bývá.
Zima přichází z Turecka
Předevčírem nám ale byla zima. Na turecko-íránské hranici pořádně profukuje. Ono se tomu nedá kilometr a půl nad mořem až tolik divit. Trčíme tady už dlouhé hodiny.
"Jak jste se dostali do Turecka?"
"Normálně, přes hraniční přechod."
"Jak jste řídili v Turecku?"
"Normálně, proč se ptáte?"
"Ale tady nemůžete řídit!"
Tak to je tedy na posledních deseti metrech naší cesty Tureckem překvapivé zjištění.
"A proč bychom tady nemohli řídit?"
"Protože nemáte proxy."
"Proxy?"
Chvíli se dohadujeme, co je tím myšleno, až nám to dojde. Plná moc, plná moc na řízení auta, které není vaše. Běžná věc v mnoha zemích. Jenže ta se vydává, pokud tam není majitel auta, a ten tady je. Obě žáby i honda Kačenka jsou napsané na Dana, stejně jako to bylo s trabanty, maluchem, jawou i čezetou. Už se na tom zasekli celníci mnohokrát, ale vždy jim nakonec stačilo, že majitel je přítomen. Ale v Turecku zněl rozkaz jasně. Je třeba mít plnou moc.
Čekání na plnou moc
A tak čekáme a mrzneme v prudkém větru. Nejprve všichni venku a pak postupně zalézáme do závětří a aut. My máme času dost. Po několika hodinách mají všichni tři řidiči někam jít. Hraniční přechod připomíná spíše staveniště zaseklé v nekonečné rekonstrukci, a tak se mezi ploty, hromadami šrotu a bagry přesouváme někam.
"Sem nechoďte," zní první povel. "Pojďte sem," zní druhý.
Na stole leží plná moc, kterou zjevně složitě vybavili, protože je přeškrtaná a přelepovaná. Podepíšeme ji a… Jdeme zase na několik hodin čekat. Čekáme prý na telefon, od koho, netušíme. "Můžete jet," prohlašuje spokojený celník po šesti hodinách. Asi se dovolali, kam chtěli.
Do Íránu!
A tak slavně s plnou mocí ujedeme posledních deset metrů Tureckem a vjedeme do Íránu. Země, kde pro nás vlastně naše cesta začíná. Projet EU i Turecko může každý. S Íránem je to složitější. I když to tak tedy zatím nevypadá. Odbavení na hranicích je v porovnání s Tureckem hotové hned, a tak pod černými prapory připomínajícími nedávnou smrt prezidenta vjíždíme do země. Suneme se rychlostí, která zdaleka nestačí zběsilému tempu Íránců směrem na Tabríz. Historické město s největším krytým bazarem světa.
Už tam máme jak nakupovat. Dopředu jsme si vyřídili íránskou platební kartu, která je mnohem praktičtější než milionové balíky íránských inflačních riálů. Jiné než íránské karty tady nefungují. Ty, co fungují, ale berou všude, i pouliční prodavači. Zato s hotovostí je to tu složité, ne vždy je v obchodě dost bankovek na vrácení, a tak je dobře, že máme kartu.
Ovšem na tankování benzinu ji vlastně nepotřebujeme. Ten je tak levný, že by stačila jedna bankovka. Plná nádrž do všech našich vozidel vyjde na něco málo přes 50 korun.
Benzin za korunu
Írán má mnoho specifik. Tím nejlepším jsou jedni z nejmilejších lidí, které na světě potkáte. A pak také jeden z nejlevnějších benzinů, které na světě koupíte. Za litr tady dáme korunu dvacet a nafta stojí ještě méně.
Ale s benzinem to tu není jen tak. Je samozřejmě těžce dotovaný, a ne vždy je ho dost. Podaří se nám ho sehnat až na třetí pumpě. Jedna ho neměla, druhá prodávala jen zemní plyn, až na třetí je k mání.
Když jsme tu byli v roce 2007 poprvé s trabanty, začal fungovat přídělový systém a natankovat bylo možné jen s čipovou kartou. Ty byly přidělovány místním, ale na cizince se nějak zapomnělo. A tak byla naše cesta Íránem především honem za benzinem, kdy jsme pumpu od pumpy sháněli někoho, kdo by nám na svou kartu natankoval. Nakonec jsme to vzdali a uprchli do Turkmenistánu.
Teď jsme si poprvé na tu magickou kartu sáhli. Visí na provázku na stojanu. Pokud je benzin, natankuje si každý. Přídělový systém funguje pořád, ale vlastně nefunguje. A tak to v totalitách chodí.
A neplatí to jen o benzinu. Oficiálně se odsud nepřipojíte na Facebook ani Instagram… a proto nás v restauracích prosí, abychom je označili na Instagramu, a místní nám srdíčkují fotky a píšou komentáře. Írán je úžasná, bizarní a absurdní zem.
Tichý bazar a turistické peklo
Úžasný je i bazar v Tabrízu, obrovské bludiště chodeb, kde koupíte snad úplně všechno. Nekonečné prostory, kde je příjemný chládek, do kterého se mísí oslňující barvy, vůně a chutě. Dnes je ale zvláštně klidný. Je svátek, a tak je ho část zavřená. Živé a přeplněné chodby plynule přechází v tiché liduprázdné koridory a zase zpátky. Je zajímavé jej tak vidět.
Stejně jako Kandovan, městečko vykopané v tufových homolích, které je o svátcích pravým opakem bazaru. Bývalo to kdysi klidné, turisty příliš nenavštěvované místo, ale dnes se sem vypravil snad celý Írán. Když si myslíme, že nekonečné kolony už nic netrumfne, uvidíme auta parkující v mělké říčce, protože na souši už nebylo místo. Totální turistické peklo.
Tohle si asi staří nomádi, kteří si tu postavili své domovy, jež je dobře chránily před horkem, zimou i nájezdníky, nepředstavovali. Utíkáme za město a s úsvitem se sem vracíme. Uličky ještě spí, obchody s "originálními" suvenýry jsou zavřené a Kandovan je takový, jaký jsme si ho představovali.
Uražená čtyřka a nalezená zástěrka
A teď je horko, vážně horko. Z odkryté převodovky se ho valí pořád více. Až opět nejde vyřadit čtyřka. Dojedeme, kam až to jde, a doplachtíme do stínu u zavřené restaurace… je svátek. Musíme s tím něco vymyslet.
Znovu rozebíráme převodovku. Znovu dumáme, co by s tím mohlo být. Naše teorie je, že jedna součástka je oběhaná a dostává se do polohy, do které nemá. Naše další teorie je, že pokud jí nějak zamezíme v pohybu, který nemá dělat, mohlo by to pomoci. Ale jak to udělat? Nechceme do převodovky dávat nic kovového.
Ale taková ztracená gumová zástěrka, kterou jsme našli u silnice, to by byl dobrý materiál… Ustřihneme kousíček gumy, vložíme ho na místo, kde si myslíme, že by měl být, a pomodlíme se ke všem dostupným bohům včetně Ahura Mazdy a jeho proroka Zarathustry, kteří to tady měli pod palcem dlouho před naším letopočtem.
A ono to pomohlo! Naše uražená čtyřka zase funguje.
Jedeme dál!
