Posledních pět let předává svoje znalosti dál, zhruba rok i v Českém centru v Tokiu. Práci v českém kolektivu si pochvaluje. Češi podle ní mají schopnost odlehčit humorem i náročné momenty. "Popravdě ani dnes nemůžu říct, že bych česky uměla. Učím se stále, a někdy si říkám, že se to ani nenaučím," vysvětluje česky v rozhovoru pro Aktuálně.cz. Její znalost českého jazyka ocenila i odborná komise v rámci soutěže o nejlepší překlad knihy Do tmy od Anny Bolavé.
Při překládání nestačí jen dokonale ovládat gramatiku a stylistiku, je nutné proniknout i do mentality daného národa. Jak byste srovnala českou mentalitu s japonskou?
Mei Kashima: Japonci jsou samozřejmě velmi odlišní. Sice máme všichni stejné lidské potřeby, ale to, jak k nim přistupujeme, je naprosto odlišné. Knížka od Anny Bolavé je hodně spjatá s přírodou. A přesně takový první dojem na mě udělali Češi před deseti lety. Hodně volného času trávíte v přírodě a dokážete si ji užít.
Samozřejmě i Japonci jezdí na výlety nebo na hory, ale dělají to naprosto jinak. Někam vyjedeme, najíme se tam, vyfotíme si místo a zase se vrátíme, aniž bychom se pozastavili nad detaily. Na rozdíl od vás žijeme prostě zrychleně.
Možná tomu nebudete věřit, ale máte mnohem pomalejší a pohodovější styl života než Japonci. Dokážete si všechno mnohem víc vychutnat.
Poprvé jste v České republice byla před deseti lety v rámci výměnného programu. Proč jste si vybrala právě naši zemi?
Chtěla jsem poznat Evropu a zdejší životní styl. Česko mi vlastně nabídla agentura, která pobyty organizovala, protože mě hodně bavil Franz Kafka.
Franz Kafka je neznámějším "Čechem" v Japonsku?
Kafka je hodně populární, ale s Českou republikou ho Japonci většinou nespojují. Považují ho za Němce. Většina lidí zřejmě ani netuší, že se narodil v Praze. Mezi nejoblíbenější a nejváženější patří ale Alfons Mucha, i když jeho jméno většina Japonců vyslovuje francouzsky jako "Muša".
Uměla jste tehdy česky?
Neuměla jsem říct ani slovo a vůbec nic jsem nerozuměla. Hostitelská rodina byla ale úžasná a díky nim jsem se základy naučila. Hodně mi pomohla především jejich dcera, zhruba tak stará jako já, která se mnou chodila na ostravské gymnázium. Po pravdě ani dnes nemůžu říct, že bych česky uměla. Učím se stále a někdy si říkám, že se to ani nenaučím.
Mei Kashima (1986, Tokio)
Poprvé Českou republiku navštívila, když jí bylo 18 let. Deset měsíců v rámci výměnného pobytu žila v české rodině v Ostravě. Během svého pobytu chodila na střední školu a učila se tak poznávat českou kulturu, jazyk i zvyky.
Studovala pražskou německou literaturu na Filozofické fakultě v Tokiu.
Od roku 2010 pracuje jako překladatelka a tlumočnice na velvyslanectví České republiky v Tokiu. V současné době také učí český jazyk pro japonské studenty v Českém centru v Tokiu.
Přijde vám čeština obtížnější než jiné jazyky?
Určitě. Například ve srovnání s angličtinou je mnohem obtížnější. Na překážky a bariéry češtiny totiž narazíte hned na začátku, u angličtiny až postupem času. Vidím to i u svých studentů, když jim začnu vysvětlovat skloňování, množné a jednotné číslo, jde jim z toho hlava kolem. A to nemluvím o výslovnosti, například já mám dodnes problémy s "ř".
V knížce, kterou jste překládala, bylo hodně názvů rostlin. Popravdě sama jsem měla problém si některé vybavit v reálu. Jak jste se s tím poprala?
Ano, to bylo opravdu hodně obtížné. Navíc řada těch rostlin v Japonsku vůbec neroste a tím pádem pro ně ani neexistuje adekvátní ekvivalent. Používala jsem tedy latinské názvy, na Googlu pak hledala, jak konkrétní rostlina vypadá, a snažila se pro ni najít co nejbližší japonský název.
Češtinu teď učíte i v Českém centru v Tokiu. Je o kurzy zájem?
Musím říct, že jsem šťastná, že tuhle možnost mám. Považuju to za velkou příležitost. Během přípravy na hodiny mám možnost si svoje znalosti neustále zdokonalovat a posilovat jejich základy. Zároveň jsem díky této práci neustále obklopena Čechy a česky mluvícími lidmi. V Českém centru učím rok. Ještě před tím jsem ale učila soukromě. Podle mého mají Japonci v posledních deseti letech o český jazyk stále větší zájem.
Čemu to přičítáte?
Hodně vysoké procento z nich má zájem jet do Česka studovat hudbu, výtvarné umění a někteří i technické obory. Hodně se u nás mluví o vysoké úrovni právě těchto oborů. Stejně jako u nás rezonuje jméno Mucha, tak i Antonín Dvořák, ale třeba i animované dětské filmy jako třeba Říkání o víle Amálce. Japonci se prostě zároveň začali mnohem víc zajímat o českou kulturu, historii a samozřejmě pivo. (smích)
Japonci v poslední době mnohem více cestují do střední a východní Evropy. Evropa je pro nás stále kontinentem plným krásných a historických měst, ale západní Evropu už máme zpravidla víceméně procestovanou, takže vyrážíme na východ.
Překvapilo vás na Češích něco při prvním setkání před deseti lety?
Hodně často se mě Češi tehdy ptali, proč jsem vlastně tady. Argumentovali tím, že jste velmi malá země a ne nijak významná. Nikdy jsem to moc nechápala, protože máte opravdu neuvěřitelně bohatou historii a kulturu a krásnou přírodu. Na druhou stranu mě pak ale hodně překvapilo, že jste na svoji zemi velmi pyšní a víte o ní spoustu věcí. Umíte nabídnout a doporučit, kam se vydat. To Japonci neumí. Já jsem sice Japonka, ale moc toho o své zemi nevím. Tehdy jsem se za to velmi styděla.
A jak se vám teď pracuje v českém kolektivu?
Na Češích se mi moc líbí jedna věc, i po těžkém pracovním dnu dokážou odlehčit atmosféru vtipem a legrací. Často se přistihnu při tom, že to začínám mít podobně a pronesu třeba ironickou poznámku.
